Jeho a její dlaně

Dlouho se jí díval do tváře. Zračila zvláštní kouzlo, krásu, lehkost, něco tak skvostného co nedokázal pojmenovat. Snad absolutní dokonalost, pomyslel si. Dokonalost jenž vyvážena dětským úsměvem, letmým dotekem někoho milého v davu, komu je souzeno na chvíli se přihodit a poté nerušeně odejít. Zázrak, jenž občas pochytá sluneční světlo a položí nám všechen ten třpytivý lesk do dlaní. Ačkoliv svět kolem uhání, běží řekám vstříc, její tvář je přístavem klidu, ve který tak toužebně věří. Snad zítra ji osloví, dotkne se její tváře, až vítr jí rozfouká vlasy a jemnou vůní jej obestře. Kolikrát již o tom snil, jak nemožné však sny mohou býti….

Neznala ho, byl jen další v davu. Však jeho úsměv a dlaně jimiž o ty její několikrát zavadil jej nedovolily zařadit mezi náhodné kolemjdoucí. Tolik doteků smí být lhostejných, nelze je všechny opětovat, snad bychom se rozdali a z naší duše by zbylo jen pramálo. V ty letmé okamžiky však cítí tolik tepla, ačkoliv zmáčená na kůži, tolik světla, co jen spatřit jí souzeno. A když noc předlouhá, když hvězdy nesvítí a poslední z nás hledají cestu, sní ona, že on jí z rána políbí do dlaní.

Kam pospíchat, když času je tak málo, honit se za tím, co jeví se důležité, ale položíc před slunce, zbledne to tíhou paprsků. Kam ohlédnout se, když valouny zlata nedovolí v dlaních potěžkat pár oblázků, jež na hladině kreslí žabky. Tisíce cest… která je ta správná?? Jak zachovat se, aby každý měl užitek. Co odkládat a co si sebou životem nést. Lze číst z hvězd a oddat se úvahám??

Snad jednou, až dlaněmi o sebe opět zavadí jí vloží do dlaní pár úlomků, jež vlnky řeky zmámily