Múza

Bolí mě hlava, bolí mě oči, bolí mě tělo, bolí mě střevo. Líbá mě múza, líbá na čelo, líba za krkem, líbá mi rameno, líbá mě na zadku a odchází. Dveře se zavřely, bouchly o dveřní rám a všude se pak rozlinulo banální ticho, které prostupovalo místností a vlastně celým bytem a ponechávalo za sebou závoj samoty. Múza je pryč a s ní veškerá inspirace, veškerý nápad a veškerá nápaditost. Zůstaly jen prázdné stěny bez jemného pohlazení jejích dlaní, které všemu dodávalo jas, hloubku. A smysl. Nasedla do autobusu, pozoroval jsem, jak se usadila a na tváři měla ten výraz člověka, kteý se rozhoduje, co bude dál, neboť už není cesty zpět. Samozřejmě si i zachovávala určitou hrdost, která jí kázala hlavně nebrečet, i když opravdu neměla daleko k tomu, aby v lidech – stařenkách, matkách s dětmi v kočárku a napohled hrubých chlapech s jemným srdcem uvnitř – vyvolala soucit a soustrast či dokonce otázky, jestli je vše v pořádku. Neměla s sebou téměř nic, deštník si tu zapomněla. Pochybuji, že si ho někdy vyzvedne, a tak se mi bude jeho špička pořád zarývat do srdce a bude mi připomínat ty inspirující chvíle a křivky. Tu jemnost na dotek, roztomilost na pohled, něžnost ve slovech. Vše to krásné, co je teď tak nenávratně pryč. Stačí pár minut a vše se zlomí a otočí a vše, co si člověk plánoval jako samozřejmost, se ztratí a všechen ten kýč nádhery, krásy, stálosti je nahrazen kýčem tvrdé reality, pustoty a nejistoty. Přitom měla snad vše, když si na nic nestěžovala. Mluvila vždy s klidem a vždycky našeptávala drobná slůvka do ucha, když vedle mne ležela nahá, a já si představoval vše, jak bude. Žil jsem jen pro budoucnost s ní, jen jsem si představoval všechny ty scény a rozhovory, které jsem s ní pak vedl. Vše jsem měl připravené, tak proč mi udělala tohle? Proč zvolila tuhle improvizaci? Scénář byl psán snad nějak a já jsem byl snad režisér? Kéž by mi mohla odpovědět, má pro to příležitost, když tu má ten deštník. Teď tu sedím v místnosti s vybledlými stěnami sám a to jsme nedávno malovali – támhle je ještě nacákaná barva, když jsme místo malování stěny malovali sebe navzájem jak malé děti. Kdo by kdy řekl, že tahle stěna ztratí svoji stvořitelku, svoji múzu. Jdu si něco sníst, neboť v této tíživé situaci člověku vyhládne, ale vzápětí toho lituji, neboť v ledničce jsou její jogurty, na kterých jí vždy záleželo a štvalo ji, když tam žádný nebyl. Vzal jsem si jeden a vychutnával jeho kyselost, jako by to byl její připravený vzkaz na rozloučenou, jako by vše, co zde po sobě zanechala, bylo určeno pro mne, abych jen pokračoval ve svém trápení a abych nemohl jen tak zapomenout. Jako by mne chtěla inspirovat k smutku a já si vytvářel jen další smyčky, kterými se postupně zamotávám jak moucha v pavučině. Postupně se zabalovat ve smutku, ke kterému mě přivedla svým odchodem. Možná je tohle její vrcholné dílo, ke kterému vše spělo, ke kterému mě má múza měla ispirovat, její poslední polibek. Možná to byl ten pravý scénář, kterého jsem se já držel a kde jsem nebyl režisér, ale jen herec. Herec v roli režiséra.