Bilance

Ve větru se vznáší prach a tobě, má milá, naháním strach. Děsím tě tím, co říkám, a přemýšlíš, co bude dál. Ale nejprve je třeba skočit o krok zpět a nade vším prošlým se zamyslet. Zamyslet se nad příběhem, který se nám stal, a nad příběhem, který jsme spolu mohli tvořit. Je to zvláštní, že celé naše ukončené soužití byl jen jeden příběh, který se možná nebude nikdy vyprávět, ale ačkoli má předpovězenou bezpodstatnost, tak se jím budeme teď zabývat. Vše začalo na jaře před dvěma lety. Ty jsi se tak nevýrazně koukala a přemítala, zatímco já zakopl. Tenkrát se to zdálo jako náhoda, ale perfektně nám oběma posloužila jako záminka. Či to bylo jenom tobě? Teď už se nikdo neptá, a tak tento dotaz může klidně zapadnout do minulosti a zůstat tam navždy. Ostatně, víc věcí zůstane skryto navždy pod závojem zapomnění a v hrobu nevyřčení. Pak spělo všechno po másle, smích, objetí, noví kamarádi. Opití a stud a všechny další věci. Vize, představy a plány. Drobné zlomyslnosti a naschválky, pronásledování, chycení a bezmocné vzdávání se. Pak objevování hlubin a tajemství z dob před stvořením naší přítomnosti. Všechno se tak příjemně zastavilo a nikdo z nás nepomyslel na to, že svět je nestálý. Všechno bylo roztomilé a smálo se to, štípalo to na tváři, jemně píchalo na bradě a ten pohled zezhora na tebe, jak máš vlasy rozprostřené kolem hlavy, jak vypadáš nejvíc bezmocně a přitom máš otěže v ruce. Jo jo, vše bylo nádherné a tys to tak i cítila. Pak se začala mírně zatahovat mračna. Ale tak to mělo být, neboť po rozkvětu přichází krize a tys to i snášela. A já? Já zatínal zuby a čekal. Všechno začalo chytat takovou křeč a barva byla jiná – bledá. Nicméně kráčeli jsme dál a jeden druhého drželi a vytahovali nad hladinu. Házeli jsme si vzájemně záchranné kruhy a chytali je, a abychom potrápili plavčíka, vší silou jsme zatáhli za lano a plavčíka pořádně vykoupali ve vodě. Po tom jsme se objali a skončili jsme na hladině. Tak takhle to vypadalo a víc už jsme si dát nemohli.A přitom jsme byli hnáni něčím tajemným zezadu, co nás nutilo dávat víc, něco nového, ale to dát nešlo, neboť jsme stáli na prahu, ze kterého se dalo jít už jen zpět. A my šli kupředu a náš prostor se svíral. A najednou začalo ubývat místa, dostavila se šeď a nějak jsme si začali překážet. Zvýšili jsme mírně hlas, začali se stavět do opozice, nicméně síla zvyku a vědomí jedné přežité krize nás držely u sebe, a tak jsme stáli stále nehnutě, ale už to bylo něco jiného. To víš a to vím já. Teď, když se na to dívám zpětně, tak mi to i dochází. Ty slova, věty, grimasy a souvislosti, ale tenkrát to byla tak trochu slepota, lehkomyslnost či ignorance, co mi je naprosto znemožnilo vidět a pochopit. A nyní se dostáváme na hranici, kdy naše společná cesta končí. Ty jdeš dál a já se vracím zpět, děkuješ mi za doprovod a máváš, tvoje cesta povede do neznámých krajin, kde žijí lvi a podobná havěť, vydáváš se k moři a městům plných vášnivých cizinců, kteří rozšíří tvé obzory. A pak se budeš opalovat na pláži, jemně se předkloníš a podél svých nohou prohrábněš písek. Snad si na mne vzpomeneš a pošleš mi kousek moře, ať můžu spatřit kousek té nádhery a zábavy, která tě teď obklopuje. Snad se také pojedu podívat k moři, abys mě u něj spatřila a pohledem na moře si uvědomila celou tu hromadu zážitku, detailů a starostí, kterou jsme spolu prožili a v ustupující vodě pochopila celou tu tíhu pomíjivosti, kterou je těžké nést v jednom. Možná se nad tím vším zamyslíš a nostalgicky budeš chtít něco vrátit zpět, anebo budeš velká holka s přísnou tváři a nedáš na sobě znát sebemenší pohnutí. A já? Bude tě to zajímat, či za mnou jsou zavřené dveře?