Divoká kočka 1

Stála u okna s sledovala obzor. Hypnotizovala horizont, kde se objevila malá žlutá tečka. Oproti tmavému nebi, které nevěstilo nic jiného než bouřku, bylo světélko docela dobře vidět. Pomaloučku a celkem nepatrně se přibližovalo. Kdyby se dívala před pěti minutami, bylo by jenom o kousíček dál. Zvětšovalo se jen postupně. Samozřejmě věděla, že je to letadlo a že jednou přistane na letišti, kde právě stála a sledovala jej, ale přesto jí hlavou proběhla myšlenka, jak je možné, že letí tak pomalu. Přitom letět muselo alespoň 600 km za hodinu, protože jinak by se neudrželo ve vzduchu.
Přiblížilo se na dohled tak blízko, že mu byla vidět křídla. Z mračen jako kdyby se konečně vynořilo celé letadlo a ona pozorovala, jak se připravuje na přistání. Špička byla strmě dolů a dole pod trupem zaznamenala drobný pohyb, který si vyložila jako spuštění podvozku. Zřejmě se nemýlila.
Letadlo už bylo téměř na přistávací dráze. Letělo úplně vodorovně s ní a zpomalovalo. Přední kolo narazilo na zem, takže ji to vymrštilo do vzduchu. Zadní kola dosedla a letadlo jelo chvíli se špičkou nahoře, než dosedlo i přední kolo. Klopky zabraly a letadlo získalo únosnou rychlost na pojíždění po letišti. Než dojelo na konec dráhy, už na něj čekalo autíčko s velikým nápisem na střeše Follow me. Pilot se usmál. Vždycky je měl rád, protože byla blbuvzdorná. Navedla ho na správnou stojánku. Zastavili, nechali si přistavit schůdky a pak už se s pasažéry jen rozloučil.

Štěpána vstala ze sedadla číslo 3A. Letěla první třídou a přála si místo u okénka. Vždycky se ráda dívala ven, když startovali. Ta náhlá rychlost ji pokaždé přilepila k sedačce tak, že nemohla skoro dýchat, ale ten adrenalin zkrátka milovala. Pocit z rychlé jízdy, která je absolutně bezpečná. Né nadarmo se říká, že letadlo je jeden z nejbezpečnějších dopravních prostředků. Ale možná by si dokázala představit, že metro je třeba ještě bezpečnější.
Každopádně s povzdechem zaznamenala, že letadlo už stojí a není tudíž důvodu se tu déle zdržovat. Tento let byl skoro prázdný, takže ani vedle ní nikdo neseděl. Byla tomu ráda. Blízkost lidí snášela velmi špatně. Nevěděla ani dost dobře proč. Ale zřejmě přesně to byl důvod, proč je ještě stále sama. Prozatím to nevadilo. Přesto už semtam s úsměvem říkala, že když je večer dost ticho, tak slyší tikat svoje biologické hodiny. V dnešní době to tolik nevadilo a ani si toho nikdo nepovšiml, že už jí bylo 27 let a nemá ani přítele. Před dvaceti lety by si na ni už ukazovali.
Vstala a otevřela kabinku nad hlavou. Vyklopilo se na ni malé příruční zavazadlo, které popadla do pravé ruky a předními dveřmi vylezla ven.
Začalo pršet a prudký vítr jí bral vlasy, takže za chvíli nic neviděla a musela kufr položit. Přehodila si přes hlavu kapucu a pospíchala do přistaveného autobusu. Doběhla jen tak tak, protože dveře už se zavíraly. Byla poslední.
Nechala si u přepážky zkontrolovat pas a konečně se dostala k zavazadlům. Ta první už tam nějakou chvíli kroužila, protože než se všichni cestující dostali přes pasovou kontrolu, poměrně to trvalo. Zřejmě nějak zpřísnili opatření.
Zahlédla svůj kufr a za ním ten druhý. S vypětím všech sil je stáhla z pásu a začala se rozhlížet po nějakém vozíku, na který by je nandala, protože naprosto neměla šanci to všechno utáhnout. A to i když věděla, že na ni bude Jolana čekat v letištní hale u příletů. Ale ani dvě by to nepobraly. Pak si povšimla skoro posledního v rohu kousek od ní, tak se k němu radostně rozběhla. Naskládala kufry a rozjela se pryč.
Ještě celní. Ne. Nic k proclení neveze, usmála se jemně na celníky a ti ji pustili dál. Opravdu nikdy nevypadala jako pašerák.
Před východem se zarazila. Došlo jí, že jakmile projde těmi dveřmi, tak nebude smět zpátky. Ale popravdě, teď už také nemohla. Byla pryč z bezcelního prostoru a odsud vedla jen jedna jediná cesta. Zhluboka se nadechla. Srdce jí divoce tepalo. Bála se. Jak dlouho už nebyla doma? Dva roky? Dost možná, že je tu teď všechno jinak. Měla i problém vzpomenout si na češtinu. Když takhle dlouho nemluvíte vlastním jazykem, tak je to jako kdyby vám zatuhla ústa a člověk nemůže ani promluvit. Myslela teď jiným způsobem. Anglicky. Nový Zéland to je přeci jenom absolutně jiná mentalita, řeč a kultura. Hodně se jí tam líbilo a zvykla si být naprosto samostatná. Teď se měla vrátit. Možná napořád, ale kdo ví, jestli to vydrží. Kdyby jí nedorazil mail, že se otci přitížilo, nic by ji sem netáhlo. A už teď se jí stýskalo po přátelích z farmy. Byli tam úžasně multinárodní a jí nejvíc přirostli k srdci latinci. Ekvádorci a Dominikánci. Zbožňovala ten jejich smysl pro humor, který se tomu českému tolik podobal a jejich tradice a zvyky byly inspirativní i pro ni. Třeba než odjela, dostala od každého z nich jeho nejmilejší svršek. Od Byrona tričko s jeho oblíbeným fotbalovým týmem, od Rakena mikinu s kapucí a Rodrigo jí věnoval svůj šátek, který za dobu pobytu na farmě vlastně vůbec nesundával. Dohnali ji díky tomu k pláči. Měli ji rádi a ona, ona je milovala. Jenomže když se nad tím tak zamyslela, co by jim tak mohla na oplátku dát? A tak přišla o svetr, zimní a podzimní bundu. Ale v žádném případě nelitovala.
A teď stála tady. Před vchodem do příletové haly. Má se vrátit do světa, který jí jen ubližoval a kde se dobře rozhodně necítila. Ale rodinu už nějakou dobu postrádala.
Krásně se to v ní bilo.
Stiskla zuby, napevno zavřela oči, nadechla se a pravou nohou vykročila. To pro štěstí. Vždycky byla pověrčivá.
Jolana stála mezi prvními v řadě kolem východu a vždycky si prohlédla každého člověka, který odtamtud vyšel. Štěpána nikde. Nakonec zahlédla její zrzavou kštici a úsměv jí vylétl od ucha k uchu.
Štěpa zvedla hlavu a viděla ji tam stát. Zkousla spodní ret a usmála se, čímž se jí zase udělaly dolíčky ve tvářích. Tak že by něco pozitivního pro začátek? Prohodila sama k sobě a hrnula se k Jole i se zavazadly. Objali se a Štěpa si uvědomila, že jí chyběla ta vůně, kterou kolem sebe Jola vždycky šířila. Těžko to popsat. Básník by to asi nazval vůní domova. Voněla, jako kdyby byla její máma. A Štěpána ji tak také brala. Její vlastní matka o ni prakticky vzato nejevila zájem a Jola se jí věnovala coby chůva. Měli spolu překrásný vztah a taky to byl jediný člověk, na kterého se při návratu určitě těšila. Nechtěně si vzpomněla i na svůj odjezd. Tolik smutku v jejích očích nikdy předtím neviděla a musela jí dokonce i utírat slzičky. Jenomže tenkrát ji doma nic nedrželo, s rodiči pramálo vycházela, tak proč to nezkusit. Skvělá zkušenost pro každého člověka. Původně měla zůstat jenom půl roku, ale prodloužili jí pobyt a ona bez váhání přijala. Že tím Jolaně hodně ublížila vůbec netušila. A nejen jí. Ta ale kvůli své „skorodceři“ proplakala nejednu noc. Ale to už jí přišlo tak dávno. Teď byly ty dvě spolu a zrovna v tuto chvíli je opravdu nemohlo nic rozdělit.
Tedy vlastně mohlo. Jedna jediná drobná věc. Štěpána měla ukrutný hlad, protože v letadle jim dávali jíst naposledy před dvěma hodinami, takže už vlastně ani neviděla hlady a bříško ji docela přesvědčivě bolelo. Jolana si toho všimla, protože to kručení nešlo přeslechnout.
„Štěpko, ty máš hlad?“ zeptala se trochu poděšeně a zadívala se upřeně na Štěpánu, aby zjistila pravdu.
Ta si samozřejmě připadala jako pod rentgenem a musela se usmát.
„Jo mám. A nekoukej tak na mě. Připadám si zase jak kdyby mi bylo dvanáct.“ V očích měla takové malé pobavené plamínky. Jo, rozhodně byla zase doma.
„Když se ani pořádně nenafutruješ, tak se nediv. Dyk se podívej na mě, já nejsem líná se nažrat,“ a poodstoupila od ní, aby si ji mohla prohlédnout. Štěpa zaznamenala pár kilo navíc, ale Jola byla vždycky taková boubelatá, takže ji to ani nepřekvapilo.
„Nepřipadá mi, že by se od posledka něco změnilo.“ Pronesla a nahodila naprosto nevinný obličejík, což s tím zrzavým rozcuchem vypadalo naprosto rozkošně, ačkoli si byla zcela vědoma účinků svých slov. Byla mířena přesně.
„Fakt?“ Jola natočila nevěřícně hlavu a trošku zčervenala. Lichotky potřebovala jako sůl.
„Určitě si ze mě zase utahuješ.“ Řekla trošku posmutněle, když viděla, jak se Štěpa rozpustile směje.
„V žádném případě.“ Naslinila dva prsty, dala je do vzduchu a zatvářila se téměř dotčeně.
„Čestný pionýrský.“ Řekla důležitě a ještě přikývla, aby sdělenému dodala na vážnosti. Co na tom, že pionýři už dobrých 17 let nebyli a ona kdysi dosáhla tak možná na jiskřičku.
„Pojď půjdem, ty jedna malá pionýrko. No po tomhle se mi vážně stýskalo.“ Podotkla sarkasticky, ale rozhodně byla ráda, že už ji má zase zpátky. Ten starý ponurý dům konečně získá zase nějaký nádech. Zase se v něm zaraduje život, zase se jím bude rozléhat smích. Na tohle už se dobu těšila.
Vykročily společně z haly ven, kde je opět spláchnul déšť pro Čechy tak typický.
„Vítej doma.“ Řekla sama sobě ironicky a musela se usmát.