Jana, krátká kapitola mého života

První setkání bylo naplánované na 19. ledna roku 2009. Osobně si myslím, teď s odstupem času, že lepší začátek roku jsem si snad nemohl ani přát. Nejen, že úspěšně skončilo mé hledání práce a nastoupil jsem do zaměstnání, které splňuje požadavky, jenž jsem si během svého dosavadního pracovního života stanovil, ale také zjistil, jak je pro mě psaní opravdu důležité. Zkráceně je mi jedno, jestli budu vydělávat patnáct, dvacet nebo třicet tisíc korun (či v budoucnu eur ;-)), hlavní je pro mě pro teď, dokud jsem sám a jedu na své triko – chápejte, že nemám rodinu – že mohu vyjádřit své pocity, myšlenky a nápady do štusu elektronických A-čtyřek. A k nastoupení do nového zaměstnání mohu ještě navíc připočítat setkání, tedy spíše zamilování se, do překrásné dívky, ženy, která nejen svojí krásou, šarmem, důvtipem, ale především nitrem mě okouzlila tak, jak bych to snad ani ve snu nečekal. A to nepíši jenom proto, že Ona je prvním a možná také jediným člověkem, který tento text bude kdy číst, ale jak už jsem ve svém psaní prostě takovým jakým jsem – ti, kdož ode mne něco už četli třebas vědí, že se zabývám příběhy a myšlenkami, které jsou něčím zvláštní, odlišné od toho klišé a stereotypu, které se objevuje všude v literatuře, filmech, počítačových hrách a podobném (tedy alespoň doufám, že tak tomu je) – tak mě napadlo, že když už se též trochu pletu do psaní milostné prózy, co jí dát kapku vážnosti, jedinečnosti a osobitosti, čímž mám na mysli právě ono popsání mé lásky k Oné ženě od úplného počátku. Takže počítejte s tím, že vše, co bude na těchto řádcích dále je pravda. Skutečnosti jsou zachované a možná jen místy to bude poupraveno ve smyslu čitelnosti, aby se to také dalo dobře číst a mělo to úroveň, protože ne vše se dá tak lehce popsat a vysvětlit, jako se to dá snadno prožít díky citům a emocím. Ostatně mi řekněte, jak byste popsali chvíli, kdy se utápíte v nazelenalých očích ženy, jejíž rty se třpytí na světle svíčky a jejíž hebká pleť vaše ruce svádí, aby jí pohladily. Ano, mluvím o chvílích, kdy se vám krátí dech, kdy srdce tluče klidně, aby vzápětí vystartovalo na olympijský maratón, kde má jediný cíl a to vyhrát. O touze, která Vás spaluje zaživa, kdy mozek přestává pracovat a je v něm jediná myšlenka: „Polib ji! Polib ji, než ztratíš příležitost..“ Ale vy přesto dál bojujete s tímto nutkáním, protože Vám za ten boj stojí, protože co je jediný polibek, kterým vše zahubíte, když můžete toliko získat. Teď se omlouvám, jestli to zní jako vypočítavost, ale v tom zápalu boje mezi srdcem, mozkem a chtíčem si musíte něčím dodávat síly, takže ta představa, že když vytrváte získáte víc je jediná, co Vás udrží ještě při životě a jakž takž zdravém rozumu..