Dvojčata v akci ( 14 část)

„Ahoj ségra, co se děje?“ zeptám se Martiny.
„Ahoj Elen, taky nevím.“ pokrčí rameny a už se vydáváme domů „volala mi mamka, prej ti mám zavolat a obě se máme sbalit, protože nám něco chtějí říct a je to důležitý. Tak jsem ji poslechla a doma už uvidíme“
„Dobře, ale Marti, co když se děje něco důležitého?“
„Neboj Elen, neděje a i kdyby se dělo, nás to neohrozí ne? Jsme přece ségry, dvojčata, nejlepší kamarádky“ řekne a hned mě vezme za ruku. Jako blázni se držíme za ruku celou cestu domů a je nám jedno, že na nás všichni hledí a něco si říkají...
„Ahoj jsme doma!!“zakřičí Martina do tichého domu, jen co vklouzneme dovnitř.
„Jsme v obýváku“ozve se mamin hlas. Jen pokrčíme rameny, odložíme tašky u vchodu a vydáme se společně do obýváku, abychom si vyslechly, co nám rodičové chtějí říct. Jen co tam přijdeme, všimneme si, že mamka sedí před taťkou a před ní jsou papíry, zatím co taťka sedí naprosto klidně před ní a jen se na ni usmívá.
„Ahoj, vy jste to vyřešili?“ zaraduje se nadšeně Martina a obě se posadíme k mamce.
„Jo vyřešili, konečně“ usměje se na ni taťka.
„No super, já věděla, že se rozvádět nebudete!!“ řekne naivní Martina.
„Opak holčičko, my se rozvádět budeme“ řekne taťka.
„Cože?!“ řekne tentokrát obě s Marťou dohromady a zůstaneme na něj hledět s pusou dokořán. On zahodí 19 let manželství jen kvůli jedné ženské, se kterou si začal?!
„Maminka vám chce něco říct“ řekne taťka s úsměvem na rtech a to my se jako na povel podíváme na mamku, která v ruce drží pero a stále hledí do papírů, jako by nebyla schopna mluvit.
„Holky, my jsme se s tatínkem dohodli na rozvodu, ale to už víte“ šeptne a teprve teď vzhlédne od papírů na stole. „a dál taky na tom, že...pojedu do Anglie, ale nepojedu sama“
„A kdo s tebou pojede?!“
„Holky, je mi to líto, ale musí se mnou jet jedna z vás“
„Cože?! Jak jedna z nás?!!“začne křičet Martina
„Martinko, uklidni se“ snaží se ji mamka uklidnit.
„Chápu to dobře, že jako jedna z nás pojede s tebou do Anglie a druhá tu zůstane s tátou?! Ale vždyť nás nemůžete rozdělit! My jsme sestry, dvojčata!!“ rozkřiknu se taky já a přidám se k Martině, která teď stojí u krbu a vypadá jako sopka, která má co nejdřív vybouchnout.
„Holky, je mi to líto, ale je to pravda“ přikývne mamka se slzami na krajíčku.
„To snad není pravda, jak jen kvůli tomu, že on si najde ženskou nás musíte rozdělit?! Já vás nenávidím a nechci vás už nikdy vidět!!“ vykřikne ségra a rozběhne se nahoru, nejspíš do svýho pokoje, aby tam mohla dál nadávat na rodiče.
„Nemůžete to vyřešit jinak?“ zeptám se rodičů klidněji.
„Je mi to líto, zlatíčko, ale nejde to“ zakroutí hlavou mamka, která už začne brečet úplně.
„Dohodněte se mezi sebou, která z vás pojede do Anglie a která tu zůstane. Necháme to na vás, jste už dost velký na své vlastní rozhodnutí. Takže, do oběda chci mít vaše rozhodnutí na stole a do té doby vás nechci vidět!!“ zakřičí a já se rozběhnu za Martinou, protože je mi jasné, co teď potřebujeme obě. Sami sebe.
„Marti, můžu?“ nakouknu do jejího pokoje a když ji uvidím sedět v okně, na parapetě, nečekám na odpověď a rovnou vstoupím.
„Dej mi taky“ řeknu, když uvidím v jejích rozklepaných rukou cigaretu a ona mi ji hned podá.
„Jak nám to mohli udělat?“ zašeptá a utře si slzy.
„Nevím Marti“ pokrčím rameny a vmáčknu se vedle ní.
„Já to nechápu, vždyť byli v pohodě a teď najedou rozvod a odjezd“ šeptne Marťa a vezme si ode mě cigaretu ještě dřív než ji stačím strčit do pusy.
„Co je?“
„Máš astma, nesmíš kouřit, zapomnělas?“ připomene mi drahá sestra
„No a? V téhle situaci by mi to dovolil i ten nejpřísnější doktor“ pokrčím rameny a cigaretu si od ní vezmu zpátky.
„Co budeme dělat?“ zeptá se mě Marťa a já poznám, že jsme obě ztracené a bezmocné. S touhle situací nemůžeme nic dělat, jen se rozhodnout kdo pojede do blbé Anglie k příbuzným a kdo tu zůstane. Proč je život, ale tak složitý? Nebo spíš proč to dělají tak složitě rodiče? Proč tu nemůžeme zůstat obě? Vždyť za necelé dva měsíce budeme obě plnoleté a hotovo, můžeme rozhodovat sami za sebe...ale co budeme dělat do těch dvou měsíců?? to nikdo neví? A pak do kdy může tak trvat rozvod? Jak dlouho tu ještě budeme s Marťou pohromadě? Jak dlouho se ještě budeme vídat?
„Jak? Jak jste se rozhodly?“ zeptá se hnusně taťka při obědě, jen co si s Martinou sedneme ke stolu.
„Ještě nikam“ pokrčím rameny. Tohle nejde rozhodnout jen tak z hodiny na hodinu, prostě to nejde!! vždyť jde o rozhodnutí, které změní všem životy, obrátí je vzhůru a jak to vypadá mu je to úplně jedno!! vždyť jsme jeho dcery a jemu by mělo jít jen o to, abychom byli v pohodě a ne nám ještě dělat tohle!!
„Jak nikam?! Vaše matka odjíždí v pátek a jedna z vás jede s ní!! takže potřebuju vědět která, abych všechno zařídil a už konečně podepsali ty blbý papíry!!“ rozkřikne se na nás obě.
„V pátek?! Proč tak brzo?“ podiví se Martina a lžíci s polívkou, kterou chtěla strčit do pusy, vrátí zpátky do talířku a podívá se na taťku. Mamka jen co se na nás taťka rozkřikl, se sebrala a odešla do kuchyně, nejspíš za Eliškou, aby ji uklidnila.
„Nestarej se!“ poradí ji místo odpovědi a začne jíst oběd. Martina se na mě jen podívá, obě myslíme na to samé. Chce mamku vyhodit, aby si sem mohl nastěhovat tu svou babu s děckama!!
„Jdu, přešla mě chuť“ řekne Martina a vstane od stolu a já udělám to samé. Radši být bez oběda, než se dívat a poslouchat taťku.
„Hele, má dneska Terezka otevřeno?“ zeptá se mě Martina nahoře v mém pokoji, protože taťka na nás stačil zařvat, že máme domácí vězení a ještě ke všemu zakázal i Elišce, aby nám dala něco k jídlu.