Divoká kočka 26

Z jeho pokoje odcházela v mírně ponuré náladě. Otci sice bylo údajně lépe, ale rozhodně na to nevypadal. Kdyby nevěděla, že prodělal operaci, která mu zachránila život, skoro by si byla myslela, že už mu moc času nezbývá. Ty vpadlé tváře a prázdné bezvýrazné oči prozrazovaly více než co jiného naprostou odevzdanost a nezájem. To onemocnění ho značně vyčerpalo a i díky tomu už nepomáhala ani jeho kdysi tak nezdolná vůle žít.
*A s takovýma lidma já teď budu pracovat skoro denně.* Uvědomila si s povzdechem a trochu zalitovala toho, že se nestala třeba účetní. Taková celkem klidná práce bez vážnější psychické újmy. Málokdo si udělá citovou vazbu k účetní knize, daním a mzdám. Ale Štěpána si bude muset obrnit srdce před návaly sympatií k lidem s těžkými nemocemi, z nichž spousta ani nepřežije. Prý když tam nějaký pacient zemře, otevřeou sestry okna, aby duše mohla stoupat k nebi. Hezký zvyk, přišlo jí. Ale přitom tak smutný. Ateisté pro své zemřelé pláčou a přesto doufají, že jejich duše najde odpočinek. Reálně smýšlejícímu člověku to může přijít až absurdní. Ale pravdou je, že ta svině naděje skutečně umírá až jako ta poslední z posledních. A co my víme, třeba ...
Z myšlenek jí vytrhlo zazvonění mobilu.
„Mám se pro vás zastavit, slečno? Jedu právě kolem.“ Zahlaholil Petr do telefonu a Štěpáně přišlo, že snad nikoho neslyší tak ráda.
„Jasné. U hlavní brány budu asi za 10 minut. Musim se tu ještě vymotat z pavilonů a tak.“
„Dobře, nemám s tím problém. Jinak co vím, tak oběd už bude hotový až dorazíme. Máme to naplánované přesně tak akorát.“
*Dobré zprávy, to je přesně to, co potřebuju.*
„Super, však už mám taky hlad jak vlk.“ Zahlaholila zvesela do telefonu, který vzápětí schovala do kabelky a snažila se utřídit si, jak se dostane ven z toho labirintu chodeb. Najednou si přišla docela ztracená.
Nakonec ale cestu zdárně našla a když docházela rychlou chůzí k hlavní bráně nemocnice, tak postřehla, že na ni Petr už čeká. Ještě přidala do kroku.
„Můžu poprosit, Petře, ještě bych potřebovala na nějaké nákupy. Ale slibuju, že budu tak rychlá, jak jen to bude možné.“
Petr protáhl obličej, protože když po tomtéž zatoužila její matka, dal by se Petr nejraději stejně jako každý jiný chlap na ústup. Jenomže se Štěpou neměl zkušenosti a tak se mohl jenom modlit.
Naštěstí pro něho byla Štěpána poměrně nenáročná. Nechtěla ani aby s ní do obchodů chodil. Nechala ho jednoduše v autě, kde si pustil hudbu a u blízkého stánku si koupil noviny. Ani se nenadál a byla zpátky se třemi taškami. Rozhodl se to nekomentovat, jenom to všechno naskládal do kufru.
U vily vystoupili za několik málo okamžiků. Petr už měl cestu pěkně najetou, takže to bral nejkratší trasou. Štěpána ho jen letmo slyšela nadávat na ostatní řidiče, když nedodržovali předpisy a nebo jeli moc pomalu a nebezpečně. Hold být „místňák“ má svá nesporná plus.
„Můžeš mi prosím vzít ty tašky do pokoje?“ požádala Petra a vyšla z vozu. Nějakým čekáním, než jí Petr otevře dveře, se nezabývala. Odvykla si být snobem. Mezi krávami to ani jinak nejde. A byla za to upřímně ráda.
Jenom s kabelkou se odebrala do domu.

Probudila se a hlava jí třeštěla. S námahou se zvedla a zamotala se jí hlava. *Ten prášek co mi Štěpa dala musel bejt pěknej driák, když se cítím jak spráskanej pes.* Pomyslela si a s vypětím veškeré své vůle se rozhodla vstát a obléct. Přeci musí taky nějak fungovat.
Když si oblékala věci, zaznamenala, že má neuvěřitelný hlad. Zamžourala na hodinky a zjistila, že je čas tak akorát k obědu. Prospala bezmála 14 hodin. No to je neuvěřitelný.
Sešla opatrně ze schodů a Jolana, která právě procházela chodbou, k ní okamžitě doběhla, aby jí pomohla.
*To teda musim vypadat opravdu dost strašně.* Konstatovala v duchu a říkala si, že možná přeci jenom měla na sebe hodit aspoň make-up a základní líčení, protože takhle snad ani nemůže mezi lidi. Bylo jí to hrozně nepříjemné.
Postřehla Štěpánu přicházet jen koutkem svého oka a dál se snažila bez úhony sejít schody.
„Ahoj mami.“ Zahlaholila na ni zvesela, ale ona se opravdu necítila kdovíjak, takže jenom něco nesrozumitelně zahuhlala.
„Teda ty vypadáš.“ Pronesla Štěpána na její adresu uštěpačně, čímž docílila jenom toho, že se na ni velmi nerudně zahleděla.“
„Nevim, co jsi mi to dala za driák, ale já si připadám jak po flámu.“ Pronesla mdle.
„Kdepak, tohle né já, to ti předepsala doktorka v nemocnici a né já. Stěžuješ si na špatnym hrobě.
„Hummm.“ Zahuhlala zase a i když měla už opravdu hrozný hlad, tak zalitovala, že si to jídlo prostě nenechala přinést do pokoje. Život je hold někdy boj. Cítila se opravdu ještě malátnější než když šla spát.
„Se cítím jak přejetá parním válcem. Půjdu si hned po obědě lehnout. Jak je na tom otec?“ zeptala se a náhle ožila. Okamžitě jí totiž došlo, že určitě musela být v nemocnici. „Musím se za ním pak odpoledne stavit.“ Zabrblala si pod vousy.
„Táta je vpořádku. Nemusíš se o něj bát. A mám novinu. Přijali mě na půl úvazku do nemocnice. Takže mám práci.“
Jestli si myslela, že dostane pochvalu, tak se náramně mýlila. Matka na to byla příliš unavená.
„Dobře dobře.“ Řekla jen a hrnula se do jídelny.
„Skočim si do pokoje se převléknout a přijdu do jídelny. Potřebuju s tebou ještě něco probrat, ju.“
Zase jenom zahuhlání.
Štěpána se sebrala a letěla do schodů jako vítr. Otevřela dveře do pokoje a to co viděla jí nejdřív vyrazilo dech. Stála tam jako opařená a nebyla schopna naprosto ničeho.
Oči se jí rozšířily zděšením. Začala ječet. Ten jekot trhal ušní bubínky. Byl šílený hysterický a nelidský. Jen řvala a řvala až ji to rvalo na kousíčky. Křičela, ale ta hrůza nepřestávala. Byla tam pořád.
A když už byla na pokraji sil zhroutila se do na poslední chvíli nastavené Petrovy náruče.