S touhle bych si zahrál volejbal

Znáte to. Jdete po městě, jedete autobusem nebo děláte něco jiného a potkáte ji. Tu, která začne probouzet veškerou fanatzii, tu která vytvoří události, které se nestanou. Tu, o níž si začnete vymýšlet příběh. Tu, s kterou vymýšlíte, co s ní budete dělat. Tu, která ve vás probudí chuť a zahřeje vás. A pak se vám začnou hnát myšlenky hlavou jedna po druhé a už to začíná, to jak byste ji vošukali, jak byste se měnili od bujného vraníka až po důstojného arabského koně, jak byste vyzkoušeli všechny psí rasy, jak byste kráčeli ve šlépějích indických bohů, obrátili pár černoušků na křesťanství, prošli byste řeckou abecedu tam a zpět – za každý orgasmus jedno písmeno. Pak si řeknete, to je moc hrubé a surové, a zvolníte. Přijdou kafíčka a rozhovory, starosti o účty, kalby s přáteli, představování všem možným známým a neznámým, první hádky, spánek a další drobnosti. Těšíte se, jak by vás to probudilo snídaní do postele. Těšili byste se, jak to rozesmějete snídaní do postele. Na malinký pupík v plavkách, na štípance do zadečku, našeptávání, poklepávání na hodinky, čekání, na vítr hrající si s vlasy, ruku chránící oko před sluncem, odhánění much a komárů, pozornou posluchačku, mizernou vypravěčku. Ale co pak?
Pak přijde ta definice. S touhle bych si zahrál volejbal.
A pak jak tohle všechno sdělit druhé straně, aby se vše dozvěděla? Jak nestát za mřížemi?