Taková normální milostná

„Pamatuješ si, kdy jsme se potkali poprvý?“
Trochu se jí zaleskly oči. Zavrtěla hlavou. „Možná.. ale ne. Nepamatuju. Ty jo?“
Se zájmem ho sledovala.
„Jo, už je to děsně dlouho. Bylas v putyce a s někým telefonovala. Takový tele...“
Dojalo ji to. Byly to sotva dva roky zpátky.

Měl její zájem rád. Vlastně ji měl rád celou. Bavilo ho, že uměla bavit společnost, užívat si pozornosti, fascinovalo ho, jak ji mají všichni rádi a hlavně to, jak opravdově a bezelstně má ona ráda je; zároveň ho uklidňovalo, že uměla mlčet, že se v jejím pohledu mohl nekonečně dlouho topit a ona se pak jen usmála, měkce polkla a pohla rty:
„Co je?“ mohl z nich odezírat.
„Nyx,“ odvrátil hlavu. Nic přece nebylo.

„Everywhere I´m looking now
I´m surrounded by ur embrace
baby I can feel ur halo..“
Zesílila rádio. V duchu si zpívala, ale věděla, že nahlas jí to moc nejde, a tak jen neslyšně pohybovala rty a pohupovala se do rytmu.
„Ur everything I need and more..“
„Ježišmarja zas to řve až na nádraží,“ uslyšela za sebou.
„Ahoj,“ usmála se.
„No nazdar. Jo a vypni si tu uvítací melodii, to je děsný ti volat, člověk aby to měl půl metra vod ucha, aby neohluch.“
Stále se usmívala. „Vždyť ji máš rád. Je to Beyonce. Oba ji máme rádi. Chci ji tam mít.“
„Vůbec se mně nechce ti volat, když vim, že tam bude vřeštět.“
„Stejně mi nevoláš.“
„Hmm,“ zavrčel a sedl si tam, kde měla rozloženou knížku. „Dám si malý.“
Nadechla se a podívala se na něj, ale pak, beze slova, vydechla, vylila roztočené pivo, otočila se pro malou sklenku a začala točit znovu.
Rozčilovalo ho, že ji nemůže ročílit. Chtěl, aby se chovala jako všichni. Aby mlela nesmysly, aby se hádala, aby byla hysterická, aby ho neposlouchala, aby mu nadávala, poučovala ho, aby jím opovrhovala, aby mu nerozuměla. Potom by věděl, jak se k ní chovat. Ale ona byla první, která mu naslouchala. Která mu odpovídala. Chápala ho. Měla ho ráda a dávala mu to najevo. Cítil, všudypřítomně cítil, že je milován. A na to neznal odpověď.

„Dáš si ještě něco, zlato?“ pohladila ho jemně po zádech, aby pochopil, že komunikuje s ním.
„Jo. Víš, že nesnášim, když na mě někdo šahá?“
Očividně ji to zarazilo. Podívala se na něj a utvrdila se, že to myslí vážně.
„Dobře, už se tě nikdy ani nedotknu!“ zadeklamovala a zvedla ruku k přísaze. Nesmála se, ale i osel by poznal, že žertuje.
„Ne.. od tebe mi to zas tolik nevadí.“ Hrál si s prázdným půllitrem. Odolala pokušení sebrat mu ho a donutit ho dívat se jí do očí. Když si k němu o pár minut později přisedala, dávala si dobrý pozor, aby se ho nedotkla ani tou nejmenší částí svého oděvu. Neotočila se k němu, ačkoli na sobě cítila jeho pohled; naopak velmi soustředěně pokyvovala hlavou k chlapovi naproti, a nakonec se jeho historce zasmála, neboť to udělali i ostatní.

Ačkoli seděla několik bolestných centimetrů od něj, cítil ji každým milimetrem čtverečním své kůže. Jakoby mu seděla na klíně. Jako by mu ležela v náručí. Podíval se na její dlaně složené v klíně, na dlouhé korálky končící někde nad pupíkem, na prsa, která jí záviděly všechny okolní ženský, na krk a mírně nakloněnou hlavu, poslouchal její smích, který vybublal nad chechot ostatních a který mu rozřezal duši na cáry, proč a čemu se směje, ne jinak – komu se směje..

„Mám pocit, že ti ubližuju. A to nechci. Nechtěla jsem to nikdy, věř mi..“
Co to kecá?! Chtěl se rozkřiknout, chtěl ji zarazit, takový kydy on poslouchat nebude, od nikoho natož od ní.. Právě od ní. Byla tak křehká a zranitelná.. Bál se, že ji zlomí i pouhým vydechnutím.
„Sem věděl vod začátku, ze deš na školu, ne? Tak v klidu. Dám si pivo.“
Chvilku ho sledovala. Na okamžik ho napadlo, že ten předchozí výlev hrála, aby ho dostala kam chce. Kdo se má v těch mařkách taky vyznat. Zrovna když to chtěl říct nahlas, uvědomil si, že už tam není. Vyděsilo ho, že si nevšiml, že ho opustila. A pak se mu po těle rozlil blažený pocit, že ji nepotřebuje.