Poslední polibek

Měla strašně hebké vlasy. V jejích bujarých kadeřích jsem nechal proplouvat své prsty celé minuty. Dlouhé hnědé vlasy s vůní lučních květin. Hladit je bych vydržel i celé hodiny. I teď, když byly slepené krví voněly po pampeliškách.
V hlubokých černých očích jsem se utápěl a přestával vnímat okolí. Nalezl jsem v nich klid a mír. Nic mě v tu chvíli netrápilo nic mě nezatěžovalo. Existovalo jen já a ona. Nic jiného. Jen my dva, teď a tady v tuto chvíli. Nebojoval jsem s tím, neprotestoval, přijímal jsem to a toužil potom stále víc. Víc a víc, nedokázal se nabažit té chvíle, její společnosti, jejích polibků.
Její ledové rty měly opojnou chuť. Nohy mi ztěžkly a já byl ochromený. Leč, k čemu bych potřeboval v tuto chvíli nohy? Nechtěl jsem utéct. A kdyby mě někdo chtěl od ní odtrhnout, bojoval bych s ním do roztrhání těla, jen abych našemu odloučení mohl zabránit. Pro mě už nic na světě nemělo smysl. Jen ona. Ona, jediné světlo naděje, jediná potěcha a krása, po níž jsem toužil a chtěl jí stále víc.
Opět se naše rty spojily. Její jazyk se střetl s mým a já se s ní v tom boji snažil neprohrát. Hrála si se mnou. Bylo vidět, jak se tím baví. Já, ležící a zcela bezbranný byl teď v její moci.
Rozepnula mi košili a začala laskat mou hruď. Systematicky po ní postupovala a nevynechala přitom jediné místečko. Přál jsem si, aby ten okamžik nikdy neskončil, ale nebylo mi to přáno.
„Budeš můj. Navždy!“ zašeptala a svými polibky zamířila k mému krku. Opět po tom zatoužila. Nemohla se toho nabažit. Byla jak smyslů zbavená. Stalo se z ní zvíře! Znovu přisála své rty k mému krku, zakousla se a sála.
Na to se mé krvácení znovu probudilo. Kolem jejích úst tekly pramínky mé krve a s ní z mého těla mizela i životní síla. Slábnul jsem.
Slabý, ale zároveň lehký jako pírko. Mé tělo ztratilo váhu a začalo se vznášet. Doufal jsem, že vyletím až k obloze a uniknu všem starostem. Všem?! Jakým vůbec starostem? Co jsem to měl udělat?
Bouře vzpomínek mi prolétla hlavou. Obrazy z mého života. Najednou přišlo procitnutí. Tvrdé a kruté, které roztrhalo celou iluzi. Hebkost jejích vlasů zmizela a já si připadal, že hladím koňskou žíni. Tak hrubou a kůži drásající věc. A již ani její polibky mi nezpůsobovali pražádnou rozkoš.
Z posledních sil jsem na ni pohlédl. Maska mladé a krásné dívky zmizela. Na mé hrudi ležela stará čarodějnice, odporná stvůra a já se rozpomenul, co bylo mým úkolem.
Pravou ruka mi už dávno vypověděla službu, ale levá ještě trochu poslouchala. Pomalu, opatrně a nenápadně jsem v madraci pod námi nalezl onen předmět. Stříbrný kolík.
Bodl jsem! Stříbro lehce prorazilo cár šatů na jejím těle a ještě snadněji pronikl kůží a masem. Putoval jen chvíli. Jen dokud neprobodl černé srdce.
Vytřeštila oči. Dva jako uhel černé kameny, které se mi zabořili hluboko do duše. Avšak nevyčítaly mi mé jednání. Ne, nikoliv. Děkovali.
Když se potom její tělo změnilo v prach, klesla má ruka únavou a stříbrný kolík se z postele skutálel na zem. Poslední krásné okamžiky, které za sebou nechala mi byly útěchou na mé cestě na věčnost. Zachránil jsem jí a snad na druhé straně jí opět spatřím. Tentokrát už ne poskvrněný přelud její krásy, ale jí skutečnou…