Nejkrásnější obraz

Nechtěl jsem vstát. Nedokázal se ani pohnout, jinak by si se mohla probudit. Chtěl jsem se na tebe dívat. Celé hodiny. Na tvou spící tvář. Tak líbeznou a pokojnou. Na tvé smyslné rty, které překrývaly prameny hebkých vlasů. Byla jsi pěkně rozcuchaná. Nenalíčená. A přesto nejkrásnější!
Oněměl jsem a nechtěl už nikdy promluvit. K čemu taky mluvit? Co říci? „Miluji tě!“ Ne, to je moc patetické a přesto jen pro tebe mé srdce tluče. Já chtěl říci: „ Děkuji!“ Díky za každý den s tebou. Za každičký okamžik prožitý po tvém boku a s tebou ve své náruči. Jsem sentimentální? Hlupák, trouba nebo snad blázen? Možná. Ale možná si pouze přeju tu nejbáječnější věc na světě. Něco, co mi můžeš dát jedině ty a nikdo jiný. Protože ty jsi ze všech dívek jediná. A i když jsou možná krásnější, tak k čemu by mi byly? Žádná z těch krásek totiž nedovede se smát jako ty. Pohladit, políbit nebo mě rozesmát. Jsi jediná orchidej v moři růží. Drahokam v hromadě zlatých mincí. Jsi něco mnohem víc, než žena. Pro mě ta jedna jediná!
Pohla si se v přikrývkách a mé srdce se splašilo. Tak málo ti stačí, abych nad sebou ztratil kontrolu. Já, ten suchar a kliďas, co se ani nedokáže hýbat do rytmu hudby, protože k tancování potřebuje taneční kroky. Ten, kdo není impulzivní, co raději všechno, všecičko, musí mít do detailů promyšlené. Ale když jsem s tebou je všechno jiné. Každou vteřinu, minutu, hodinu žiju naplno. Žiju naplno a zároveň si vychutnávám to nejlepší z dané chvíle, okamžiku, který se nikdy nevrátí.
Tolik bych ti toho chtěl dát. Tolik. Ale všeho by pro tebe bylo málo. Protože ti nedovedu dát to, co si zasloužíš. Přesto přese všechno ti chci dát aspoň sebe. Vím, je to opravdu málo. Ale je to jediná věc, u které si ze srdce přeji, aby byla navždycky ve tvém srdci.