1010

Nové letáky voněly tiskařskou barvou. Zabořil jsem do nich nos a se zavřenýma očima vstřebával tu vůni; za dveřmi skladu se ze mě ovšem zpátky stal profesionální zaměstnanec TS Bohemia. Se servilním úsměvem jsem přejel pohledem celo prodejní halu, nezdálo se však, že bych někde chyběl nebo si naopak někdo všiml mého příchodu.
Ležérně opřen o pult s logem společnosti, popisoval Vojta jízdní vlastnosti svého nového auta a René jej poslouchal. Tedy spíš pouštěl jeho řeči jedním uchem tam a druhým ven, protože Vojta o tom mluvil už druhým týdnem. René vzal můj příchod jako vysvobození.
,,Kde se ulejváš?‘‘ obrátil se na mě a Vojta uraženě sklapnul.
Pousmál jsem se a dělal, že to nevidím. ,,Byl jsem ve skladu. Došly letáky a musel jsem načít novou krabici, tak mi to trochu trvalo.‘‘
René přikývl a kolem nás se rozhostilo ticho, rušené pouze ševelením zákazníků. Vojta se na mě zboku kabonil.
Automatické posuvné dveře tiše zahučely a dovnitř vešel postarší muž s dívkou. Vojta okamžitě zahodil svůj nevrlý obličej a nasadil úsměv, aby taky ne, příslušnice ženského pohlaví sem zabloudily velice zřídka a když už, tak obhlížely mixéry a pračky, zatímco tahle fajnšmejkrová slečna zamířila rovnou k notebookům.
Koutkem oka jsem zkontroloval situaci. Ani jeden nezklamal, oba se usmívali jako mílijusové a Rendově obličeji těžko hledat předchozí stopy nudy. Sám pro sebe jsem se spokojeně usmál a aniž bych si to uvědomil, zíral jsem na ni úplně stejně jako ti dva.
Vlastně ani nebyla příliš hezká, jako spíš zajímavá. Jak se založenýma rukama obcházela regály s vystavenými produkty, malinko hrbila ramena, ale postavu měla štíhlou, vypracovanou sportem. Tmavé vlasy jí v kaskádách spadaly po ramenech do kapuce červené mikiny a stejně tmavé oči ze zájmem studovaly informační tabulky vedle notebooků.
,,Páni,‘‘ ujelo Rendovi a rychle to zamaskoval zakašláním, my s Vojtou na to však pouze přikývli. Vyrušená tím zvedla dívka pohled od Asusů a netečně se na nás podívala; pak se obrátila směrem k informačnímu centru a snažila se nahlédnout za vystavené monitory, nejspíš kde se její otec tak zdržuje.
,,Takže pánové?‘‘ narovnal si Vojta vázanku a chtěl vykročit k ní, René ho však chytil za rukáv. ,,Kam se hrneš?‘‘
,,Nabídnout služby,‘‘ odsekl Vojta podrážděně, samozřejmě, že si nechtěl tohle sousto nechat ujít.
Dívka po nás podruhé střelila pohledem a zmizela za regálem. Než jsem se stihl vmíchat do sporu, objevil se její otec.
,,Super. Stálo vám to za to?‘‘ osopil jsem se tiše na ty dva, protože se starým jsem se bavit nechtěl. Zpoza regálu k nám vlétly útržky rozhovoru.
,,Asus? V žádným případě-‚‘‘
,,- ale má dvd mechaniku-‚‘‘
,,-to má tohle hápéčko taky,‘‘ prohlásila rezolutně a vedla otce k netbooku od HP vystaveného přímo naproti nám. Otec si ho beze slova prohlížel, zatímco jeho dcera stála vedle něj, opět se založenýma rukama a mě nenapadlo jiné přízvisko než ,,bohyně‘‘.
,,Čteš mi myšlenky,‘‘ zamumlal René a obrátil se k nim zády. Za tichého rozmlouvání ti dva od notebooků poodešli a vypadalo to, že mají namířeno ven. V tu chvíli jsem pocítil prudkou lítost, že jak rychle vkročila do mého života, tak zas stejně rychle odejde, podobně jako těch pár předchozích.
René se za mnou prudce pohnul a loktem mě postrčil dopředu. Zmateně jsem se otočil a při tom mi do oka padl terminál s počítači k potřebě zákazníků, kde ti dva stáli.
,,Dobrý den. Mohu vám nějak pomoct?‘‘
Dívka letmo odtrhla oči od monitoru.
,,Jenom se koukáme na tohle HP,‘‘ odpověděl mi její otec ledabyle. ,,Je to ten samý, jako máte vystavěný támhle? Protože tamten má dvd romku a tenhle ji tady nemá napsanou.‘‘
,,To bude nějaká chyba,‘‘ zamračil jsem se a zkontroloval informace; tahle tam opravdu chyběla. ,,Ale můžu vás ujistit, že tohle je ten samý model.‘‘
Muž přikývl a dívka mi zabodla do tváře zkoumavý pohled. ,,A jak je to s upgrade z Visty na Win 7? Četla jsem, že počítače koupený do konce června 2008 to mají zadarmo, potom, že ze slevou a nakonec to nějak vyšumělo…?‘‘
Překvapeně jsem zamrkal, ta holka mluvila jako denní návštěvník technet.cz.
,,No, aktuální nabídka obsahuje počítače buď s Windows Vista nebo s XP v případě netbooků, samozřejmě to můžete upgradovat na sedmičky a v tom případě vám přijde levněji verze ke stažení na stránkách Microsoftu.‘‘
Přikývla. ,,Jasně, ale co ten bezplatný upgrade pro počítače koupené do června 08?‘‘
Zrudnul jsem a zbytečně prudce vrazil jejímu otci do rukou letáček od Microsoftu. ,,Tady máte další informace. Máte zájem o tenhle netbook?‘‘
,,Ještě vybíráme,‘‘ usadil mě, podal letáček dceři a zamířil k východu. Když rychle spěchala za jeho ráznými kroky, opět ke mně zaletěl útržek hovoru- ,,myslím, že to tak trochu nepochopil...‘‘
Vztekle jsem máchnul pěstí až vzduch zasvištěl a dělal jsem, že nevidím Vojtovi a Reného zvídavé pohledy.

Ale stejně mi to nedalo. K večeru, když všichni odešli z práce domů, jsem posunul spuštění bezpečnostního systému o půl hodiny a s tajně vypůjčenou kartou se dostal k počítači, na jehož disk se ukládal záznam z bezpečnostních kamer. Najít soubor nebylo těžké, na disku podle vyhlášky musely záznamy zůstat po dobu dvou týdnů, než se mohly smazat a tenhle měl sotva pár hodin od uložení. Spustil jsem video a myší ho rychle posouval. Poledne bylo brzy, moje směna začínala až ve dvě a ve hledané době jsem tady už nějakou chvíli byl. Půl čtvrté? Kolem se mihla červená šmouha. Krev se mi navalila do tváří a já rychle zastavil přehrávání. Ano, to je ono. Nezdržoval jsem se se stříháním videa na těch patnáct minut, co v obchodě byla a rovnou celých 6 GB zkopíroval na svoji flešku. Vypnutí počítače mi nedalo žádnou práci, stejně jako vrácení karty na pošetile vybrané místo za dekorační plastiku ve výklenku zdi, hned vedle kalendáře.
Když jsem šel domů, ozářený světlem pouličních lamp s tváří ve stínu čepice, usmíval jsem se. A byl jsem rád, že mi nikdo nevidí do obličeje stejně jako že mi nikdo nevidí do obsahu flešky. Ještě mě čekal zábavný večer.