Mé budoucí já 27.díl

Ze spánku mě vytrhne drnčení telefonu. Jáchym se zvedne a přijme hovor. Položí mi ruku na rameno a stiskne. Otevřu oči a Jáchym se omluvně usměje.
„Brácha zkolaboval.“ Vyskočím do sedu a převezmu od něj telefon.
„Haló?“ Oslovím skoro neslyšně toho, s kým bych měla vést hovor.
„Mami?“ Vyhrknu zřetelně a pomalu lezu z postele. Za Jáchymovo asistence se převléknu a hodlám se vydat do nemocnice. Když položím telefon, Jáchym mě k sobě přitiskne.
„Chápeš to? Jak se to mohlo stát? Největší hysterka z rodiny jsem já…on se složí z maturity.“ Zabořím obličej do jeho trika.
„Chceš tam jet?“ Přikývnu a zamířím ke dveřím.
„Terez, měla bys nejdřív něco sníst.“ Zavrtím hlavou a dál mířím ke dveřím. Nazuji se do kecek, seberu z věšáku klíčky od auta a teprve pak se na něj prosebně zadívám.
„Dobře, pak si někam skočíme. Pojď.“ Vezme mě kolem ramen a vede k autu.
„Co Kristián?“ Napadne mě. Jáchym mi položí ruku na stehno a chlácholivě ho pohladí.
„Pak mu zavolám, ano?“ S nepřítomným pohledem přikývnu. Během jízdy už nepromluvíme.

Stála tam sama, tolik bledá v prázdné, žluté chodbě, po které se rozléhalo tolik hlasů. Ani jeden nepatřil jí. Přecházela ode zdi ke zdi, zatnutou pěst držela u obličeje. Chvílemi jí tiskla směrem k pootevřeným ústům, které vyluzovaly zvuky podobající se vzlykům. Snad se snažila utlumit vzlyky, chtěla být silná. V druhé ruce držela látkový kapesník s růžovofialovým okrajem a pohrávala si s prstýnkem. Tolik jsem zatoužila jí obejmout, vhrnout se jí do náručí.
Tiše jsem k ní došla, bok po boku s Jáchymem, položila jsem jí ruku na rameno, jen nepatrně pootočila hlavou. Nevěděla jsem, jak se zachová. Stáhla mě na židli vedle sebe a položila mi hlavu na rameno. Hladila jsem jí po zádech a tiskla k sobě. Jáchym stál po mém boku a něžně mi tiskl rameno. Vzhlédla jsem, aniž bych jí přestala hladit. Mlčky mi ukázal, že půjde něco zjistit.
„Kdybych do něj pořád neryla, nic…“ Škytá mezi vzlyky omluvu.
„Šššš…“ Konejším ji.
„…nic se nestane.“
„Je na JIPce, na chvíli můžeme za ním.“ Informuje nás přicházející Jáchym.
„Volal jsem Kristiánovi, vyvenčí hafany a pak se sejdem na oběd.“ Přikývnu a opatrně se zvednu.
„Jdu za ním.“ Odhodlám se a pustím jí.
„Počkáme tu na tebe.“ Slíbí mi Jáchym a sedne si vedle mámy.
Opatrně zaberu za kliku od dveří pokoje a vstoupím dovnitř. Tichý dech tvoří dokonalou symbiózu se zvukem pípajících přístrojů.
Leží tam. Snad ještě hubenější než kdy jindy, snad ještě víc bledší než kdy dřív, snad nejvíc klidný než kdy byl. Má zavřené oči. Spí. Je jasné, že když spí, nemůže se na mě dívat. Zase začínám propadat panice. Nemůžu se dívat do našich očí, do mých, do jeho….máme je stejné. Stejně šedomodře zakalené, modrošedé. Posadím se na židli vedle postele a zavřu oči, abych zahnala veškerou úzkost. Přisunu se blíž k posteli a natáhnu se pro jeho ruku.
Stisknu ji.
Píp.
Stiskne ji.
Píp.
Když uslyším kroky, pustím jeho ruku a otočím se ke dveřím. Dovnitř vejde Jáchym. Opře se o opěradlo židle a podívá se na mě.
„Vypadá klidně, vyrovnaně.“ Zašeptá.
„Jak jí je?“
„Prý je to její vina.“ Zavrtím hlavou.
„Nesmysl.“ Odporuji, i když vím, že o tom nejsem zcela přesvědčená.
Zvednu se ze židle a přitisknu se k Jáchymovi. Obejme mě kolem ramen a vede ven z pokoje.
Vzhlédnu. Sedí tam. Opuštěná. Bezmocná.
„Mami?“ Oslovím ji. V jejích očích spatřím…všechny vzpomínky se mi otevřou, rány rozjitří a já se nemůžu hnout.
„Chceš vzít domů? Odvezeme tě, hm?“ Vypadne ze mě, kupodivu bez zakoktání. Zatřepe hlavou.
„Táta pro mě přijede.“ Kývnu.
„Uvidíme se, ahoj.“ Povzbudivě jí stisknu rameno, chytne mě a pohladí po hřbetu ruky.
„Nashle.“ Rozloučí se Jáchym.
„Uvidíme se..“ Zašeptá, když odcházíme.