Once...in Suomi 9

Ležela jsem na zádech a sotva popadala dech.
„Už jsi čistokrevná Finka.“ Zašeptal mi Anssi do ucha.
„A na to jsi přišel jak?“ Zasmála jsem se a protáhla se.
„Neznám žádného Fina, který by nikdy nespadl do jezera.“ Byl neuvěřitelný. Právě jsem zažila snad to nejúžasnější milování v životě a on začne mluvit o tom trapném, nedobrovolném koupání.
„Mám to brát jako křest?“
„Když myslíš.“ Zamumlal a podle všeho se snažil mě udusit. Nemohla jsem dýchat přes jeho rty.
„Mmmfhfmm!“ Zahuhlala jsem.
„Hmm?“ Zvedl tázavě obočí, ale stejně mě nenechal mluvit.
„Mmmfhfmm!“ Odtáhl se, takže jsem se mohla nadechnout. „Myslím, že slyším auto.“
Byl najednou tak rychle na nohou, až to bylo neuvěřitelné. Za běhu se rychle soukal do džínů a nechal mi tak velice působivý výhled. Když vyběhl ven, do malé místnůstky se okamžitě navalil ledový vzduch. Otřásla jsem se a začala se oblékat. A pak jsem z kapsy v kalhotech vytáhla mobil. Samozřejmě po koupání nefungoval, ale Anssi měl u sebe určitě taky telefon, tak proč někomu nezavolal? Posbírala jsem naše věci a vyběhla za ním. Všude bylo naprosto bílo a sníh se třpytil, až oslepoval. Našla jsem ho, jak mluví s párečkem starších lidí. Oba se na něj usmívali a přikyvovali. Pozdravila jsem je přitulila se k Anssimu, protože mi byla ještě zima. Oba souhlasili, že nás svezou do Tampere pod podmínkou, že se jim Anssi podepíše. V tu chvíli jsem si připadala trošku jako nicka, ale s tím asi nic nenadělám. Možná kdyby tady byla Megan, tak by chtěli podpis i po ní. Kdo by chtěl podpis po obyčejné barmance. Nastoupili jsme tedy do auta vyjeli. Cesta ubíhala pomalu, takže jsem měla čas se dívat kolem sebe. Ten pár nevynechal ani okamžik, aby se na sebe mohli usmát, nebo se jen dotknout. Připadalo mi to tak krásné, nebát se a nemuset se skrývat. Položila jsem Anssimu hlavu na rameno a zavřela oči. Byla jsem tak hrozně unavená, až jsem ani zívat nemohla.
„Tak mě napadlo…Proč jsme si někomu nezavolali o pomoc?“ Anssi se přestal dívat z okna a věnoval mi nechápavý pohled.
„Ty jsi u sebe měla mobil? Já ho nechal v autě.“ Určitě mu to ale nevadilo. To ztroskotání za to stálo.
„No měla, ale utopil se.“ Pokrčila jsem rameny.
„Je v mobilním nebi.“
„Budiž mu síť lehká.“
„Amen“

Sotva jsem vešla do bytu, vrazila jsem do Janneho. S pobledlým výrazem nesl kýbl a podivným obsahem.
„Pozor pozor!“ Hulákal a manévroval s nákladem k záchodu.
„Co jee?“ Zavřela jsem za sebou dveře. Vešla jsem do obýváku a našla Katy ležet na gauči celou zelenou.
„Zlato copak je? Ty jsi včera přebrala?“ Katy pomalu zavrtěla hlavou a zaskučela.
„Asi mám nějakou střevní chřipku.“
Janne ji přistrčil prázdný škopek a něžně ji pomohl napít se.
„Broučkuuu A byla jsi u doktora?“ Zavolala jsem z pokoje, kde jsem ze sebe konečně dostala ještě navlhlé oblečení.
„Jo. Dostala jsem injekci a nějaké prášky. Prej jsem i trochu přepracovaná.“ Poslední větu pronesla jenom tiše.
„Já jsem ti to říkal pořád.“ Zabručel Janne a vykoukl z okna na ulici. „Em kdes nechala auto?“
Ztuhla jsem v pohybu. Co jim mám říct? Nemůžu přece před ně napochodovat a povyprávět jim příhodu o tom, jak jsem strávila noc v sauně se sexy hokejistou. V hlavě mi to vřelo. Mysli, mysli. Něco tě přeci napadne. Ale i když proč lhát. Jen si to trošku poupravím.
„Porouchalo se na cestě z Nokie. Svezl mě domů takový starý páreček.“
„Tyjo to je smůla.“ Zamumlal Janne.

Katy si udělala volno, pod Janneho dozorem. Nejdřív stačilo, aby ji notebook občas vytrhl z rukou, ale později mu došla trpělivost a tak ho zamkl do skříně u Viviana. Katy pak na něj byla půl dne naštvaná, ale pak usnula tak tvrdě, že si nevzpomněla ani na práci.
Vykračovala jsem svižným krokem k Amadeu a na rohu si koupila noviny. Ani jsem nevěděla proč, noviny moc nečtu, ale měla jsem takové nutkání. Až po chvíli zkoumání jsme měla odpověď. Anssiho fotka byla na straně devět. Salmelovi vykradli auto. Vypadalo to, že zatímco jsme si užívali v sauně mu někdo vyraboval auto.
„Tss“ Zasyčela jsem a chystala se zavřít noviny. Kolem projelo prudce auto a tak jsem dostala pěkný zásah mokrou břečkou.
„Kurva!“ Zaklela jsem a prohlížela si tmavé fleky na kalhotech. Auto přibrzdilo a otevřely se dveře. Vyklouzl z něj muž vyšší sportovní postavy se sebevědomým úsměvem.
„Sorry.“ Kývnul na moje oblečení.
„To je dobrý.“ Odpověděla jsem mu anglicky. Usmál se ještě víc a nespouštěl ze mě oči. To ho maminka nenaučila, že civět na někoho je nezdvořilé.
„Nemůžu vás někam pozvat?“ Rozhlížel se kolem a pohled mu padl přímo na výlohu Amadea. „Třeba támhle?“
„Tam pracuju.“ Zabručela jsem a pomalu se vydala tím směrem.
„Skvělý.“ Zamknul auto a zařadil se vedle mě. „mimochodem. Já jsem David. David Backes.“
„Hmm. Paráda.“ Co po mě sakra chce?
V baru jsem se převlékla a vrátila se za pult. David už seděl na barové stoličce a s výrazem sexy lovce se rozhlížel. To mi tady fakt chybělo.
„Co se vám stalo?“ Odhrnul mi vlasy z čela. Nejen, že je nevychovaný a civí, ale taky na cizi lidi sahá. Trochu jsem poodstoupila, aby na mě nedosáhl a dotkla se modřiny na čele. Památka z předcházející noci.
„To nic.“ Zabručela jsem. „Měla jsem jen….takovou malou nehodu.“ Proč mu to vykládám. Nic mu do toho není. „Co si dáte?“
„Dáš!...Davide.“ Usmál se na mě. „No já nevím…třeba nějaký pivo.“ Nakouknul do nabídky nápojů, ale pak ji zase odstrčil, když si všiml že všechny názvy jsou napsané finsky.
„No jo jasně.“ Podala jsem mu jeho pivo a chtěla se věnovat ostatním zákazníkům.
„Neznáme se odněkud?“ Proč se mě na tohle v poslední době ptají skoro všichni?
„Ne.“ Odsekla jsem a chystala se jít k páru, který před chvílí vstoupil do baru a vypadal, že si chce objednat. David mě ale chytil za zápěstí.
„Já myslím že se známe. Emily.“ Zašeptal mi do ucha. Zůstala jsem stát celá ztuhlá. Byla jsem si totiž jistá, že jsem mu své jméno neříkala.
„Co po mě chceš?“ Zavrčela jsem a snažila se mu vytrhnout ruku, ale držel mě pevně.
„Nic, jen se dívat a čekat.“ Vůbec jsem nechápala o čem to mluví. Kež by už přišel Anssi. Kdyby tenhle David viděl vedle mě jeho, tak by si určitě nic nedovolil.
„Čekat na co?“ Co by po mě mohl chtít?
„Nevím. Předpokládám, že nějaké překvapení.“ Usmál se tak zákeřně, až to připomínalo škleb. „Vidím, že není špatný přijet na mistrovství někdy o trochu dřív.“ Poznamenal a napil se svého piva. Myslím že jsem od Samiho zaslechla juchání, že Mistrovství světa má být letos ve Finsku. Tehdy mě to ještě nezajímalo. „Člověk tu potká zajímavé lidi. Staré známé…“ Probodl mě pohledem. Dělalo se mi z toho člověka zle. Už jen samotná jeho přítomnost mi byla nepříjemná. Nebyla už jsem ani schopná mu odpovědět nějakou kousavou odpověď. Vstal a přešel až ke mně. Jen jsem zcepeněle stála a uvnitř mě sevřel zvláštní strach. Objal mě kolem ramen na uchu jsem ucítila jeho horký dech. „Ještě se uvidíme.“ Zašeptal.
Kousla jsem se do rtu, když mi jeho ruka sjela na zadek. Nechtěla jsem mu dát žádnou záminku k tomu zůstat byť jen o vteřinu déle. „Ve Finsku se mi líbí.“ Mručel, když mi do výstřihu strčil dvacetidolarovou bankovku. Mlčela jsem. Otočil se a odešel. Roztřesenýma rukama jsem vytáhla zpoza trička peníze a měla co dělat, abych nebrečela. Už jsem chtěla mít Anssiho u sebe.
Jenže Anssi nepřišel. Do večera se neukázal. Zrovna když jsem ho tak moc potřebovala se neukázal. Bojovala jsem s nutkáním mu zavolat, protože můj telefon po vysušení znovu začal pracovat, ale bála jsem se. Nevěděla jsem, co bych mu měla říct. Nakonec jsem telefon vytáhla a vytočila jeho číslo. Dozvěděla jsem se jen to, že volaný účastník není k dispozici. Šla jsem tmavou ulicí dál a zkusila to ještě jednou se stejným výsledkem.
„Heej!“ Ozval se za mnou výkřik. Vyjekla jsem a otočila se, přičemž jsem telefon upustila na zem. „Klid. To jsem jenom já.“ Smál se Sami a dobíhal mě. Srdce mi divoce bušilo. Bála jsem se, že je to zase David Backes.
„Sami to mi nedělej.“ Praštila jsem ho pěstí do ramene a už klidnější se vydala po jeho boku domů.
Přede dveřmi bytu jsme narazili na Viviana s Illy. Rychle jsem Viviho objala, byla jsem v bezpečí, ale cítila jsem se jako ten nejodpornější podrazák. Pohladil mě po vlasech a usmál se.
„Jak to šlo v práci?“
„Nuda.“ Zalhala jsem a vzala Illy do náruče. Připadala mi nějaká divná. Kdybych ji neznala, řekla bych, že je unavená, ale Illusia nikdy unavená nebyla. Když už měla dost, tak prostě hned usnula. Žádné klimbání u ni nepřipadalo v úvahu.
„Jak je prcku?“ Sedla jsem si v bytě do křesla a postavila ji na nohy.
„Hmm.“ Zakňourala a šla si hrát do mého pokoje. Unaveně jsem se natáhla do křesla a zavřela na chvíli oči. Katy zatím pročítala zprávy z Čech a pomalu se dostávala ke zpravodajství v Tampere.
„Všichni šílí z Mistrovství.“ Šlehla pohledem po Samim. Ten se zase rozzářil jako sluníčko.
„Už mám lístek.“ Poplácal se hrdě po kapse.
„To se Sami měsíc nenajíš co?“ Uchechtl se Janne a žuchnul na gauč vedle Katy.
„Byly pekelně drahý, ale bude to stát za to.“ Diskuze se začínala volně rozbíhat. Když jsem tak nad tím přemýšlela, co kdybych šla taky? Nějaké ušetřené peníze mám a aspoň by bylo vzrůšo.
„Sami můžu jít s tebou?“ V tu chvíli diskuze utichla a všechny pohledy se stočily ke mně.
„Do hajzlu.“ Zabručel Janne. Ups, že bych řekla něco co jsem neměla?
„Tetoo?“ Zakňučela Illy. „Co to je?“
Otočila jsem se na ni a vzduch se mi zadrhl v krku. Holčička v ruce svírala bronzovou medaily.
„To nic není.“ Usmála jsem se na ni rádoby bezstarostně a rychle ten kousek kovu schovala do kapsy.
„Noo čtu dál.“ Zahlásila Katy. „Tampere a okolí sužuje střevní chřipka. No nepovídejte.“ Zakoulela očima a chystala se číst dál.
„Tetoo.“ Zatahala mě Illy za rukáv.
„Copak je?“ Hodila jsem na Viviana vyčítavý pohled. Hlavně že se staral o její perfektní jídelníček, ale že se tady chudák nudí, to už mu bylo jedno.
Illusia se najednou předklonila a za dávivého zvuku začala zvracet.
„No skvělý.“ Zabručel Sami a zmizel.