Hledá se žena! - 2. kapitola

Ach, ta saň, ta zrádná femme fatale! Kde je jí konec? Proč ji nikdo neviděl a kam zmizela? Nebyl to jen přelud?

Několik minut bez kyslíku. Značná opilost. Ale cožpak se mohl z vody vytáhnout sám, v bezvědomí? Hloupost. Hlava se mu motala, ale snažil se to nevnímat. Vypotácel se mokrý a bos z východu v naději, že ji alespoň zahlédne, ale deštivá pochmurná ulice jako by mu říkala, že přišel pozdě. Podíval se na svoje nohy, každou viděl dvojmo; přešlapovaly v blátě protékajícím mezi prsty a usazujícím se za nehty jako stoletá špína z věčného drbání nemytého psa. Někdo jej prudce popadl za paži. Něco v jeho nitru sebou cuklo a donutilo jej se otočit. "Pojďte, pane, ano?"

Oči otevřel uprostřed noci. Ležel na tvrdé posteli přikrytý dekou v dokonale bílé cele. Nohy měl těžké, jak později zjistil, vinou několika kusů bláta přischlých k prstům. Posadil se, aby si bláto s nohou obral, ale prudce jej zabolela hlava. "Sakra, copak jsem toho vypil dneska tolik?" přemýšlel.
Rozhlédl se a nadával si do volů. Začal si vzpomínat, co se dělo. Všechno viděl mlhavě, její dlouhé vlasy a kotníky mizící v šatnách. Okno. Knoflíčky na košili klouzající z prstů. Okno. Bláto. Pojďte, pane. A teď byl tady.
Vedle něj se ozvalo nějaké mumlání. Skoro si připadal znechucený, ale ještě víc se znechucoval on sám, než nějaký páchnoucí notorik vedle. Zase si lehl a koukal na běžící světla a stíny na stropě. Z nějakého neznámého absurdního důvodu se mu rozhostilo v srdci teplo a klid. Během několika vteřin usnul.

Ve snu ležel v mámině náruči. Směšné. Už dlouho se v ní neobjevil. Matka pro něj znamenala poslední dobou jen cestu, jak mít jednou za čas teplé jídlo, vyprané ponožky a vyžehlené košile. Matka pro něj znamenala polobohyni, která mu tvořila jeho svět. Po probuzení měl chuť se rozbrečet.

Když jej propustili po řadě nepříjemných otázek, na které neznal pořádně odpověď (co jste pil, kolik jste toho vypil, blá, blá, blá), posadil se na autobusovou zastávku a rozhlížel se kolem. Bylo ticho. Podezřelé ticho. Pak se zase postavil a šel si koupit bagetu do trafiky.
"Dvacku," sotva rozeznal trafikantovo zamumlání. Dvacet? Jo, něco u sebe měl. Záchytka sežrala zbytek mzdy, ještě štěstí, že neberou tolik, jako jinde. Na autobus mu taky zbude taktak, ale měl hlad jak blázen, kocovinu, sušáka, všechno, co jen šlo.
Hned se do syntetického čehosi zakousl. Bylo mu na blití, ale svoje pocity ignoroval. Ozval se za ním smích. Trafikant. V jeho plnovousu viděl rty protáhlé do škodolibého úsměvu, a smích z jeho hrdla byl stejně škodolibý, jako úsměv sám. Po několika vteřinách smíchu smekl trafikant klobouk, vytáhl kapesník, utřel si pleš a zase si klobouk nasadil.
"Děkuji," řekl a vlastně nevěděl proč.
"Není za co," smál se trafikant.
"Není," řekl. "Máte na plnovouse trošku šňupacího tabáku."
"To je naschvál," řekl trafikant. "Není to originální?" Vstal a vyšel ven. Posadil se na místo, kde předtím seděl náš rádoby hrdina.
"A vám visí z kalhot kousek toaletního papíru," upozornil trafikant usměvavě. "A boty držíte v ruce čisté, zatímco nohy máte bosy a špinavé. Šálu máte omotanou kolem pasu, nejste oholen. Z vlasů vám padají lupy. Na košili vám chybí knoflíček, límeček máte sežmoulaný. Jako byste spěchal a něco vzdal. A co to rozpadající se vrabčí hnízdo? Koukněte se na sebe a pak mě smíte nutit stírat šňupací tabák, ten, který mám pod nosem z čisté recese."
"Já jsem vám jen přišel říct, pane," zvýšil hlas plačtivě. "Že máte ubohý smysl pro humor. Chtěl jsem vám taky říct, že někoho hledám. Že si tady sedíte mezi novinami a tabákem, který si z recese sypete na plnovous, a nevíte o světě vůbec nic."
Trafikant se usmál. "Vy jste mi něco přišel říct o životě? Pane, já pracuju přece naproti psychiatrické léčebny!"