English summer rain část I.

Psaní opouštějí město. Jejich siluety se lepí na střechy a asfalt, lemují listí stromů, padají mezi centimetry kůže. Nepadá déšť, ale země je mokrá, leskne se v mlhavém tříštění, kapky. Lepí se ti do oken, rozmazávají písmo po stěnách, črty a verše, vznáší se někde mezi ulicí a nebem, kreslí.

Těžko se ti dýchá, vzduch je plný inkoustu, hustého jako novoroční sníh, těžkne jako prsty , dlaně. Třást se nestačí, otočit se nestačí, vzduch se dusí, pouští tě níž. Z okna pozoruješ odchod klasiků, odchod avantgardy, odchod prokletých. (Hladké, rovné průhledné těla, tenké linky, tence sevřené rty, důstojná chůze, důstojně prohnutá páteř; široký úsměv, rozpražené klouby ramen a loktů, potrhané okraje, p.p.s, „chci ti říct“, slova navíc, rozporocované linky; neustlané postele, rozčepýřené vlasy, krvavé dlaně, kouzla, která ti proletí mezi lopatkami, kletby vržené oknem, tříští omítky, vsakují se, mizí mezi stěnami, ale zůstávají za tvým stínem, polibek.) Skleněná tabulka je tiše usměvavá, tiše pozorující, proklenutými šmouhami vyjadřuje svůj nesouhlas.

Mladá bledá mlha je rozsekávána listy papíru. Stromy cítí i tvůj strach, rozpaky, bezmoc, vdechují mlhu do listí, rosa na dně je jen slza za každý vteřinový řez papírem.

Chceš utéct k nim, vsáknout se do písmen cihlové zdi a zmizet do jeho dimenze, chceš znovu křičet, řvát, nebo jen mluvit, jako tenkrát, když se dlaně snažily sevřít hrdlo, snažily se vylámat prsty z kloubů, tříštit lebku o stébelnatý povrch země.

Nestačilo „přestaň“ , nestačilo „ dost“, nestačilo „zdrhej“ , nestačilo stačit.

Na tom nezávisí. Jediné co platí jsi ty a jeho cejch.
---
Mizíš mezi prostorem, věci postrádají tvar, podstatu. Jsou pevné, temné, ale vidíš skrz jejich clonu, hrany, dotek bolí. Držíš je mezi prsty, ale stékají podél vzduchu.

Knihy padají z regálů knihoven. Lidé padají z oblečení. Ptáci z oblohy.

„Stop breathing.“

Za oknem skla se mlží peří a tužky a střepy zubů, po dopadu, před dopadem, nevíš co je ostřejší. Lidé jsou provrtáváni do zdí, lámáni proti kostím, barva jim stéká okolo rtů, chrčí jim v prohlubních úsměvů. Otrhané kostry racků se krouživě, beztělesně udržují nad střechami domů.

Děti ukazují prstem na prstenec slunce, podobá se luně, krátery jsou vykrojené jako tiskátka. Místo prstů mají sgrafity, zubní jamky plné prachu. Co slovo, co dech, to kráter, to granát v dlaních, to odjištěná pojistka.

Vše se děje venku.


Píší ti na tabulky okna, křídu mají místo očí. „otevři okno,“ „ mám v srdci totem z peří“ „ kde jsi“ a „ halucinuješ“.

Vykřičník.

Venku je tma, svítá. Dívka s úsměvem, alkoholu plný žaludek. Cudné tělo.

Chceš, musíš mu zavolat. Cítíš blikání obrazovky, mechanické světlo, někde poblíž.

Bledě modré neonové světlo, roztříštěný obraz, totem z peří uprostřed srdce tvého telefonu, tmavá tekutina mu pomalu stéká zpoza zad a kape ze zdi na dřevěnou podlahu.

„Sakra.“

Otazník.
---
„Slíbil jsi mi-„ našpulí rty a založí ruce do sebe. Triko se mu třepotá ve vánku, odhaluje a zahaluje pás, vzduch se šelestivě zarývá do zad a krku. Je horký, lepí se na paty. Je cítit létem, chladným stínem a barvou máty.

„Já vím, že jsem ti to slíbil. Věř mi,“ usměje se a vymámí z něj jednu dlaň. Jeho náramek se sveze po zápěstí, vydá tichý zvuk. Jako stisk kastaňet. „Máš malou ruku,“ usměje se , a míjíte balkóny s naditými otvory mezi bílými ornamenty. „Jako dítě.“ Dodá, a než stačí protestovat, otočí se čelem k balkónům bledě modrých skleslých ornamentů.
„Tady žijí lidé inspirovaní vaší dimenzí. Nosí ozdoby ve vlasech, tím se pozná vyznání i původ. My jsme pro vás jen zdroj mýtů a nestvůr. Svět fantazie, který zanikl spolu s tisíciletím.“

„Přestaň říkat vy a my. Jsem tu je já a ty.“ Podívá se na něj, a intenzivnější pohled mají jen divoká lví mláďata. „ Připadám si, jako bych měl na záda přilepený celý svět, který mi dýchá do ucha. Chci ho odlepit a poslat na nejvyšší balkón.“

„Promiň, promiň.“

„Je tu krásně. Měkčeji než u nás. Ale bojím se, že to jen z jednoho důvodu.“ Šibalsky, ale trochu stydlivě se usmál. „Protože jsi tu ty.“
---

Když se ho dotkl poprvé, bylo to ve tmě, v jeho křiku a bušícím srdci. Už nemohl dál klopýtat mezi chodníkem a travnatým polem, vzduch ho čím dál tím víc okrádal o vědomí, a zem přestala odrážet jeho kroky. Přilepil na se na drsnou, zrezivěle červenou cihlovou zeď a čekal. Vlasy měl rozhozené kolem obličeje, ale nevnímal nic, jen bledý úsměv nerovnoměrně postavených zubů a velkých dlaní, které se zdály nepřirozeně dlouhé a pevné. On trochu lehce dýchal, prozradila ho vzdouvající se mikina a táhlý výdech, kterým oznámil svoji nejbližší přítomnost.

„ Ten běh – nebyl špatný,“ pousmál se, „ale čekal jsem, že o sebe budeš stát víc.“ Povytáhl si rukávy trika.

Slyšel, myslel si, cítil, že křik ho zachrání. Že vysoký, hlasitý zvuk rezonující okolo jejich přítomnosti způsobí zázrak a někdo, něco, někdo , se objeví před ním a On uteče se zlomeným krkem.

Křičel, dlaně mezi tvářemi a záda tiskl stále víc proti zdi. Ale cítil jen studenou přítomnost strachu a slané vody, která mu zdráhavě kapala okolo řas.

Ruce, které se ho dotkly, a vtáhly dozadu, se snažil slabě setřást. Rezignoval na třepotající se hmyz, hlodavce. Do cizího zápěstí okolo svého pasu zaryl nehty, silně, ale třepot prozradil jeho bezmoc.

„Pššt.“ Šeptl mu hlas do ucha, a jedna dlaň pustila své sevření. Jedna dlaň vytáhla krátkou zbraň, a čekala na jakýkoliv pohyb, který by prošel zdí, která slabě vibrovala.

„Už nekřič, já ti nic neudělám. Ale On by chtěl, a když budeš mlčet, možná si nevšimne jak je bariéra slabá.“

Rozhodl se, že z nějakého pochybného, zoufalé důvodu (nejspíše to byla naděje), mu bude důvěřovat a upustil od drcení jeho dlaní a skoro mrtvolně se mu složil do náruče.

„ Pomalu půjdeme dozadu – mezi stromy,“ vydechl a opatrně zpětnými kroky mrštně vedl jejich těla mezi kůru a kořeny vonící mokrým dřevem.

Nehodlal protestovat. Odněkud z boku slyšel tichý cinkot tramvaje. Zněla tlumeně, jako by ji pohltilo nebe a vzduch mezi nimi byl jen reproduktor.

Tělo, kluk, bytost za ním schoval zbraň někam mezi pas a stehna a usmál se. „ Teď by se hodil dobrý vtip, neznáš nějaký?“

---
Tehdy se mu zastavil dech, a ještě ho nemá zpátky. Každým prázdným, bolestným trhnutím plic mu říká, ať ho vrátí, ale jen ho uchopí pevněji.

Dusí se už měsíce. Je to lepší než šálek čínské čokolády.

Žít mezi tebou a mnou je vysilující, ale někdy se lidé obětují mnohem víc. Mezi revolucí a rekordy poletují jen číslice. Za den jenom dechem ukradneš 23 040 číslic. A co teprve kroky, polykání, tep. Přestaň chodit, dýchat, jíst , žít. Přestaň krást.

Není správné krást lidem jejich čísla.

A přestaň psát.

Kradeš písmena. Věty, řeč.

Někdo má prázdné hrdlo, jen kvůli Tobě.
---

Ten samý večer, se zdál život jako něco co se třepe v cizím hnízdě a čeká, až se vrátí matka.

Chtěl se ptát na spoustu věcí, možná chtěl i něco říct, a vtip to nebyl. Možná, pokud by byl ještě schopen dýchat, řekl by něco jiného než . „Kde je, kde je tu nejbližší zastávka tramvaje?“

Ale, nejspíš už jen z čiré náhody, se bytost znovu usmála. „ To není moc dobrý vtip, ale nevadí.“ Napřáhl paži. „Támhle někde, tam by měla být zastávka,“ ukázal mezi stromy, pravým směrem od zdi, kterou prošly. „Ale teď už se tam nedostaneš. Zdi tě nepustí.“
Trochu shovívavě pokrčil obočí. „ Budeme tě tu muset nechat přenocovat, „ zamyslel se, a zkoumavě si ho prohlížel. „Je to sice nezdvořilé, ale kdybys potřeboval zvracet, mám u sebe kapesník. Takže klidně zvracet můžeš.“

„Zvracet?“ polkl, a teprve teď si všiml jak se chvěje, a jak mu bledě mramorovatí kůže mezi prsty.

„ Někteří lidé zvrací.“ Pokrčil rameny. „Ať už v důsledku stresu událostí z druhé strany bariéry, nebo z průchodu sem – ze šoku. Není to tak neobvyklé.“ Vysvětlil a z kapsy u bundy vytáhl něco, co podezřele připomínalo telefon – a podle postupu s jakým s ním zacházel, to telefon byl.

„Yo. Mám tu někoho za bariérou. Připravíš pokoj? A řekneš matce, ať připraví ještě jeden set prostírání? Dí-ky, Emo.“ Protáhl předposlední slůvko a měkce zavěsil a schoval telefon zpátky do kapsy.

„Nebudu zvracet.“ Řekl nakonec vzdorně, a bytost se usmála.

„Fajn.“ Oddechl si a jednu z paží, které měl nyní dlaněmi opřené o úzké boky, natáhl směrem k němu. „Jmenuju se Nathan.“ Nabídnutá dlaň se netřásla, jen v klidu levitovala mezi jejich existencemi, mezi padajícím listím a rosou pod podrážkami.

„Theo.“ Odpověděl a pomalu stisk dlaň Nathana. Nathan krátce dlaněmi potřásl a znovu se usmál (rozdával všem jen úsměvy, nebo byl jen Theo tak politování hodný?) .

„ Musíme jít.“ Pustil jeho dlaň a obratnými prsty objal jeho zápěstí. Náramek mu jemně cinkal o Theovy prsty.

---

Pokud šlo o probuzení ve své posteli, bylo to jako polykat horkou kávu. Probuzení se mu rozlévalo přes hrdlo až k podbřišku, a oči otvíral tichým mrkáním, s trochou poezie na rtech.

Probuzení u něj v domě bylo jako se horkou kávou polít. Neznámé praskliny stropu v něm vyvolali závrať a rychlé nadzvednutí loktů nepomohlo o nic víc. Cítil lepkavý pocit nevědomí, a teprve po chvíli si uvědomil, proč zpěv peří prochází skrz něj, ne okolo.

Připadal si průhledný, nehmotný, jako duch, který prochází zdmi jako rozteklým lepidlem.

Byl nasáklý vůní cihlové zdi a jeho oblečením.

Voněl jako mokré dřevo.
---

Neodvážil se stisknout kliku zdobených dveří, a proto se oblékl a seděl u okna, záclonu držel v jedné dlani a dlouze se díval do zahrady. Připadal si jako ve Francii, v domě nějaké šlechty, s velkou, pravidelnou renesančně –barokní zahradou.
Chyběly už jen pomalu se pohybující slunečníky a pod nimi dívky s korzety.

Viděl malé pohybující se zvířata mezi labyrinty pestrých keřů, vypadala jako tygří koťata s křídly racků. Mezi švitořením ptáčat a šumění říčky, která jakoby protékala přímo pod prsty jeho nohou, se pomalu, lenivě začaly ozývat zvuky i z domu.

Klaply dveře a když se trochu víc nahnul k tabulce okna, zahlédl, že z hlavních dveří domu vyšel Nathan a pomalou chůzí s nonšalantně zdviženou paží zdraví dívku v pestře modrých šatech, které svým lemem končily těsně pod bledými koleny. Dívka před ním poklekla do pukrle, ale vzápětí se začala smát a našpuleně ho políbila na tvář. Tázavým pohledem zhodnotila jeho přítomnost na prašné cestě, a Nathan jen poukázal na obálku, kterou měl zastrčenou pod paží a ona uznale pokývala hlavou. Pak se s ním táhle rozloučila a pomalou chůzí vířila prach na cestě, dokud nezašla za roh, dál do zahrady lemující celý dům.

Theo pozoroval měkkou chůzi Nathana a jeho rovně střižená ramena, jak ztrácí detail a barvu, čím déle Nathan oddaloval jejich vzdálenost. Teprve, když se za Nathanem zavřela zatáčka , stáčející se zhruba v polovině labyrintu, pustil Theo záclonu a tiše si povzdechl.
---

V domě je šumivé, praskající ticho, dveře do dvoru se jen občasně zachvějí pod dotykem větru. V kuchyni se povalují poloprázdné hrnky, studené talíře a pod stůl se zakutálelo jablko, které opatrně obchází lesklý hmyz.

Oranžové zatažené záclony podtrhují éterický pocit, který se mihotá ve vzduchu, kouzlo, které se zastavilo v čase.

Ví, že jakmile se rodiče vrátí, otočením klíčku se kouzlo zlomí.

Až jej zasáhnou jeho úlomky, nebude mluvit z bolesti. Theo chce, aby Nathan viděl, kolik kouzel skrývají zpustlé místnosti.
---