Skrytě ve vzpomínkách

Bílá, jemná a teplá kůže jako kontrast k černé látce, která neúspěšně halí její tělo. Světlé vlasy stáhnuté do drdolu křičící po svobodě. Zelené oči plné černých slz odnášejících zklamání.
Stál jsem tam a díval se na ni, na holku zlomenou osudem a nedokázal jí nabídnout víc než svoje ramena, hruď a ruce, aby se měla kam schovat. Ale očividně byla vděčná i za tohle, za ten malý svět uprostřed mých paží, z kterého bych ji nikdy sám nevyhnal. Vzlykala a tělo se jí třáslo pod náporem všech emocí, které jsem snad ani neuměl pojmenovat. Připadala mi tak zranitelná! A když ke mně zvedla uslzené oči s dotazem: „Odvedeš mě domů, prosím?“, nemohl jsem odmítnout. Nikdy bych neodmítnul. Déšť nás máčel a ticho zpomalovalo.
„Bojím se.“ Zašeptala.
„Jsem tu s tebou.“ Řekl jsem a na důkaz jí silněji sevřel ruku v té své. Znovu se rozplakala.
„Povídej mi o Francii, prosím.“ Vznesla přání a já jí ho během pár vteřin splnil. Povídal jsem o levandulových polích, vinicích, osamocených městech uvězněných v kopcích, olivových hájích, špinavé kráse Marseille, slaném vzduchu, co slibuje další větrný den, o Francouzkách s černýma očima, námořnících, moři, nad kterým se ráno rodí den, aby večer mohl zhasnout. Povídal jsem jí o van Goghovi a jeho žlutém Arles, barevných okenicích na kamenných domech, trzích s olivovým olejem a růžovým vínem nejlepším na celém světě.

Stála tam a poslouchala. Byla dokonale klidná, slzy připomínaly snad jen slané černé cestičky na tvářích a pár kapek ve výstřihu. Představil jsem si ji, s vlajícími vlasy a šaty. Smála by se a hlavu natáčela ke slunci jako slunečnice z obrazů. Vlasy by jí voněly solí, levandulí a trochu opalovacím krémem. Její mléčná kůže by získala hnědý nádech. Chodili bychom po plážích, drželi se za ruce a já bych byl ten nejšťastnější muž na světě.

Stála tam a dívala se do dálky, možná taky snila.
„Pověz mi, jak vypadá moře.“ Zašeptala. Byla slepá.