English summer rain část III.

Tiché šumění kolejí, dusné teplo uvnitř , tlumené zvuky zpoza šklebícího se úsměvu škvíry mezi dveřmi. Jeho dech, který se ztrácel mezi sdíleným vzduchem. Sedadlo, které se třepotavě snažilo vyrovnat s gravitací. To všechno vnímal tlumeně, jen koutkem rtů.

Pravý spánek měl líně opřený o zadýchaný povrch okna, který se třásl s každým rychlým pohybem dlouhého vrnícího těla tramvaje. Vibrace mu šly skrz zuby, do hrdla, k očím, a padaly do žaludku, kde se tříštivě rozlévaly, jako kapky sirupu.

Theo tiše pozoroval promoklou zem, navlhlé povzdechy lidí a rychlou chůzi deštníků. Jeho zastávka zůstala opuštěná, Theo se jí jemně dotkl přes sklo, a zamumlal své „promiň“, že ji dnes nechá stát jen s blikajícím světlem a mokrými vlasy.

Nechtěl vypadat melodramaticky, nebo vzbuzovat lítost nad svou temně zkroucenou postavou, přitisknutou k nevidomému sklu, ale nedokázal se pohnout ani o dotek prstů.

Oči mu samy sklouzávaly dolů k asfaltu, ke kalužím, ve kterých se zrcadlil jen odraz městských šmouh a ztracených mincí.

Když přivřel víčka, viděl jen Nathanův zdrcený úsměv, zkrotlý pokles ramen, bledý šok v očích.

Pokaždé, když si na ten mrtvý, třesoucí se okamžik vzpomněl, cítil horký hukot ve tvářích, vykvétající vlčí máky pod kostmi; a o dotek později jen chladné, šumící zklamání.
Šel s ním na noční hlídku, na *bál*, do bouřky, šel s ním i za jeho *otcem*.

Jediné co chtěl bylo, aby tentokrát šel Nathan *s ním*.

Chtěl mlčet, jeho tělo, ústa, zápěstí, ale mluvily samy. Trhaly ze sebe slova, věty, hlásky, emoce.

Dlaněmi si úzkostlivě držel tvář, zakrýval si rty, ale stále mluvil. Šeptal, naslouchal, odpovídal. *Přiznával se.*

„ Vidím tě, neustále. Jsi stín, mám tě přišitého k patám.Stále cítím jehlu mezi prsty, ale nechci tě odtrhnout. Budu mít jehly po celém těle, jestli to znamená mít tě u sebe.“

Chtěl to svést na opilost. Na těžké horko toho dne. Na měkké záhyby Nathanova těla.

Nathan ho měkce pozoroval, jeho úsměv ukrytý za liniemi rtů. Theo pomalu vyslovil poslední slovo, poslední dotek, stiskl Nathanovou ležící dlaň a prudce si přitiskl svá ústa k těm jeho. Neměl místo kde utvořit to jediné slovo, neměl jazyk, kterým by jej vyslovil. Měl jen prohlubeň rtů a dech.

Nathan cítil jak se Theo třese, jeho víčka těkala z jednoho mrtvého místa do druhého. Pomalu, jemně Thea odstrčil.

„Musíš odejít.“ Řekl tiše a vymanil svoji dlaň zpod Theovy. „I kdybych opětoval to, co mi dáváš…nepůjde to. Nemůžeš si jen tak zahrávat s portály.“

Theo na chvíli přestal cítit palčivý provinilý pocit uprostřed plic, a prudce se nadechl. „Kašlu na portály! Kašlu na to, že se to nehodí!Kašlu na to, že mám „halucinace“ !“ prsty se mu samovolně zkroutily v malou, třesoucí se pěst ptáčete, a hlas se zdál podivně hořký, chraptivý.

Nathan si pomalu, lehce, *jako motýl*, stoupl a oprášil ze sebe písečný prach travnaté drti.

„Potom já kašlu na tebe.“odvětil, a zanechal za sebou jen tiché ťuknutí kastanět.

Theo pozoroval jeho mizející ramena.
---

Neříkal tomu pláč, nebylo to nic víc jen než pár suchých vzlyků a křečovité stahy někde mezi žaludkem a žebry. Nebyl to pláč, bylo to zoufalství, vzdor, něco mezi hněvem a bezmocí, byla to* láska*, na povrchu i hluboko v morku morku.

Ale Theo nebyl *holka*, nehodlal se potupně, dětsky doprošovat, jako když se kotě staví za mámu a za vztyčený hřbet, když se objeví cizí, suchá dlaň.

Bylo to zdrcujícísmutnéodporné, ale jeho tvář odrážela jen ztěžklou únavu.

Rozhodl se dohnat všechny pomačkané zbytky domácích úkolů, označené listy knížek a rozepsaná těla projektů. V žilách se mu rozléval pocit pošetilosti, mezi neustálým cestováním portály a Nathanovým úsměvem se na školu pozvolna přestal více zaměřovat. Ještě intenzivněji pošetilejší bylo, že si teprve v tomto okamžiku trpce uvědomil, jak moc byl jejich vztah * jednostranný*. Cítil horkost mezi víčky, když pomyslel na každý den kdy se objevil v Nathanově pokoji, jako zloděj, s tichým pokrčením ramen, a Nathan mu se shovívavým úsměvem podal šálek kávy.

S pozdvihnutím koutku rtu skepticky pohlédl na bílou věž postavenou z potetovaného papíru a s trochou ironie si vzpomněl, že to byla právě škola, proč se rozhodl využít Emminy nabídky a studeného předmětu, který mu vtiskla do dlaně.

Začínalo zkouškové a spolubydlící se rozhodl *slavit*, vydávat decibely z každého kousku těla a úst jeho přátel. Theo se s frustrovaným povzdychem zvedl a s náručí plnou ztěžklých papírů utekl z bytu, a hledal tiché, pohodlné místo kde by se mohl soustředit.

Avšak celé město se zdálo být v záchvatu vyjadřovat se pomocí zmatených zvuků, šumícího, natlačeného davu, a přeorganizovaným chaosem.

S trochou zoufalosti nalepenou na patách se přitiskl k jedné ze zpustlých zdí knihovny a pátravým dotekem se snažil nahmatat telefon. Místo toho vytáhl malý, zakulacený přístroj, který psal cizím písmem jemné, malé šifry na potemnělý display.

Theo se usmál, a vytáhl sytě oranžovou složku, rozevřel ji jako květ, plný černobílých lístků. Věděl, že být studentem písem se vyplatí.

Po krátkém, opatrném zaváhání ( i když si byl až bolestně jistý, že původ písma a transkripci do češtiny odhadl přesně) se rameny opřel o měkce vibrující, stářím obroušenou barvu domu.

Nemohl říct, že by něco cítil, něco jako propadající se pocit zmatenosti, nebo vibrující nevolnost, nic z toho. Cítil jen příliš čerstvou trávu, příliš hebký vzduch.

Cítil jen letní ticho.

Pokud by předtím nebyl tak zoufale bezradný, nedopadl by na zem tak tvrdě, a rozpačitě by se neomlouval rozdrceným stéblům krvácející trávy.

Byl schopen jen dýchat, s úlevou mezi kotníky.

Několik hodin se těžce, uzurpátorsky soustředil na skripta, a po přečtení posledního listu mu do žaludku sklouzl pocit připomínající lenivou rozkoš rána.

Teprve když jeho dlaně rozpůlil štíhlý, přesný stín,změnil se teplý pocit v horkou zděšenost, palčivý úlek mezi prsty.

Nathan napřímil lokty, dlaně po zápěstí potopené v dusných kapsách. Na chvějivou chvíli vypadal, jako by chtěl mluvit, ale jen zdráhavě mlčel, výraz v očích se mu pomalu otáčel skrz Thea mezi tenké prsty stébel.

Ústa chtěla artikulovat Nathanovy překotné myšlenky, zpola vykřiknout jeho „Co tu děláš?“ a nízkým zavrčením dodat „Jak ses sem dostal?“ ale na všechny nevyřčené, hloupě očekávané otázky našel odpověď.

„Emma, že?“ pousmál se a Theo jen bledě zíral do jeho vysoké tváře.

---
Překvapený, znechucený , zdrcený - všechny věci, které Theo nechtěl vidět mezi liniemi Nathanových rtů.

Slyšel o trapných, pomalých *mornings after*, ale když nad ránem usínal v pokoji potemnělém ospalým, matným sluncem a v rozvláčných, těžkých, stále horkých záhybech Nathanova těla, tiše, nezřetelně doufal, že *s ním* to bude jinak.

Nathanův odstup mu zlámal všechny prsty.

Nathan jen chvíli svíral zpocené pokrývky ve zhrouceným pěstích a potom se rozzlobeně, pokrouceně díval na Thea.
„Musím si jít zapálit,“ vyhrkl, a pokusil se rychle, překotně vstát. Theův horký stisk dlaně ho s rozlomeným cuknutím zastavil.

„Nemusíš. Nekouříš, ani jsi kouřit nezačal, a *dokonce* víš, že to vím já. O co přesně ti potom jde?“ Theo si rychle, slaně olízl rty. Nathan ho rozčileně pozoroval a s trhnutím se vymanil z tvrdého stisku.

„Jde mi o to, že- „na vteřinu se odmlčel,“ -- co jsi tam vůbec dělal?“ vyhrkl poté dotčeně hrdlem, které by i křičelo, pouze bylo příliš úzké, podlomené, než aby mohlo vydat více než hněvivé zavrčení. “Víš, že tohle se nemělo stát, *nesmělo* se to stát, ale stalo se to, a je to tvoje chyba a moje chyba a-„

„Moje chyba?! „ uchechtl se Theo nevěřícně. „Co jsem udělal špatně?! Šel jsem jen slavit!“

„Slavit?“ vytáhl Nathan hlas do absurdního tónu,“byl jsi *opilý* - a, a nechal by ses zneužít nějakým zfetovaným – „

„ Nechal se zneužít? „ a možná, možná ho přestávalo bavit neustále opakovat Nathanova rozžvýkaná, trpká slova, ale teď, teď nechtěl ani nemohl couvnout. S bouřkou mezi rty se plně otočil k Nathanovi a zkříženým obočím vyjadřoval svůj nesouhlas. “*Mám právo* oslavit zkouškové, *mám právo* se opít a* mám právo* mít chuť na sex, a *dokonce* mám právo vyspat se s bezejmenným zfetovaným klukem pokud budu chtít!A fajn, místo s ním jsem se vyspal s* tebou*, a ano, jsem radši, že jsi to byl *ty*, ale nemění to nic na tom, že jsi jen sobecký idiot s hrdinským komplexem, který mě *musel přijít zachránit*, protože se „hroutím z tvých neopětovaných citů“! Ale víš co? *Nehroutím se*, a nehodlám se kvůli tobě hroutit ani o píď! Jediný, kdo se hroutí jsi ty! Tváříš se, jak jsi beznadějně cool a v klidu a jak tě nic nerozhodí, ale jsi jen potrhaná fotka, uvězněná v jediném, strnulém výrazu. Jenom *čekáš* až se roztrhneš. Jenom se chytáš posledních kousků papíru! To *ty* máš problém, ne já. A já tě nebudu sbírat, Nathane.“ Theo se zvedl a v oddaném tichu, které Nathana štiplavě bodalo mezi žebra, a stlačovalo mu vzduch v ústech, se rychle, s linií kočky oblékl.

„Díky za noc. Nebylo to špatný.“ pootočil hlavu k Nathanovi, který jen s němě sklopenou hlavou svíral pokrývky.

Teprve když se ocitl zpátky ve známých siluetách domova, zjistil, že je něco hrozivě, odpudivě špatně.
---

Do dýchavičného, rytmicky přerušovaného ticha mu neslyšně zavibroval mobil, stisknutý mezi kapsou a Theovým stehnem.

Se zrádným červeným popraškem na lících a jemně třesoucí se dlaní líně vytáhl telefon z kapsy a rychle si přečetl zprávu.

„Promiň mi.“

A po mírně váhavé chvíli další. „Jsi v pořádku?“

A Theo chtěl napsat „jistě“, a chtěl napsat „ myslíš?“ a popravdě doopravdy nechtěl napsat vůbec nic, ale sněhový, jiskřící popílek, a podivně, mlčenlivě zdeformované kreatury, které se plazily po zemi a po oknech(až příliš to připomínalo Silent Hill, *až příliš*) ho s povzdychem donutily napsat „ Je mi fajn.“

Věděl, že Nathan *pochopí*.

„Můžeš přijít?“

Theo se rozhlédl po učebně. „Ne.“

„Můžu přijít já?“

A Theo proti své vůli místo „ne!(ne, ne, ne, ne, nechci tě vidět, ne!)“ tiše vyťukal „ Nemusíš.“

A něco na tom jak se Nathan *snažil*, dobýval se o jeho pozornost, bylo roztomile, uspokojivě vzrušivého. „Okay. Jsi ve škole?“

Pousmál se. „Jo.“

„Najdu si tě,“ šeptl display telefonu, a Theovi se rozlila vroucí, horká čokoláda mezi vnitřnosti. Něco v těch slovech evokovalo posesivnost, a chtíč a jejich minulá, minulá noc se stala třepotavou tapetou jeho víček.


Kdyby ho nečekal, asi by přes hluboký šum profesorova hlasu nesmělé ťuknutí dveří bolestivě přeslechl.

V dlouhé aule se Nathanovy elfí kroky až příliš lehce ztratily mezi padajícím inkoustem a znuděným dechem. Motýlí závan parfému a teplého těla, které si v poloprázdné místnosti sedlo téměř k němu- Theo měl nečekanou, hněvivou reakci na sedadlo, které je oddělovalo – a Theo cítil jak ho opouští veškerá vzteklá bezmoc.

Ale na Nathana se stejně ani nepodíval. Nathan jen trochu napřímil ramena (bledá, bledá, dlouhá ramena, a někde pod nimi, někde v prohlubni páteře bude ještě stékat Theův otisk prstů) a letmým pohybem hlavy se krátce podíval skrz skleněné, křehké, dusné tabulky.

Bytosti nahučkané mezi okny se s tichým zasyčením, jako zraněná krev laně, oddaly odpolední gravitaci.

Theo se vzpurně rozhodl, že nebude úlevu, která mu měkce, vlhce dopadla za krk, ani vteřinou dechu komentovat.

Nathan mezitím z kapsy tiše vylovil malou, pomačkanou knížku, s prázdnými, zažloutlými listy mezi sprškami inkoustu. Pravou dlaní mezi prsty balancoval s inkoustovou propiskou, a mezi prázdnými pohledy na okno do ní zapisoval další inkoustové skvrny.

Theo polkl svoje zvídavé otázky a upřeně poslouchal profesora.

Po měkkém odchodu většiny studentů a roztěkaném úprku přednášejícího Theo napjatě vstal, zavřel za nimi dveře a Nathana, který ho zmateně následoval, strhl k nejbližší zdi. Cítil duté křupnutí někde mezi Nathanovými obratly, ale Nathan se jen vyrovnaně díval na Theovu tvář.

„Co jsi mi udělal?!“ vyprskl Theo a přitlačil Nathanova ramena mezi praskající linii zdi. „Nemůžu – *neodvážím se*- podívat se z *okna*, mám strach vyjít z* místnosti*, nebo jen otevřít stupidní dveře! Je to nějaká tvoje super interdimenzionální pomsta?! Nebo je to vtip?!“ zvýšil stupeň hlasu o dech víc než chtěl, a zkoumavě, rychle se podíval na tiché tělo dveří, zda neuslyší váhavé kroky. Po odmlce znovu otočil tvář k Nathanovi a křivě se pousmál. „Vtip asi ne, že? Protože není moc dobrý.“


„Vtip?“ Nathanovi se slova hořce rozplynula v hrdle. „Byl to jeden z hlavních důvodů proč jsem…, proč jsem s tebou nechtěl být.“ Zoufale přitiskl rozpjaté dlaně na roztrhaný povrch bledého nátěru. „Proč jsem řekl to, co jsem řekl. Ukradl jsem tě, *naočkoval*. Tělo máš nasáklé cejchem. Ty a ostatní odtud ho nevidíte, ale pro nás… „ pomalu zvedl pravou paži a třemi prsty jemně objal linii Theovy tváře. „ Je to otřepané ať už to řekneš jakkoliv, ale ..“ bříškem prstu přejel jeho pootevřené, teplé rty, a opatrně se mu díval do rozevřených, mokře modrých očí. „ jsme jak hmyz, který pije z květu. Záříš jako krvavý vlčí mák mezi plevelem.“

Spustil dlaň zpátky mezi jejich blízkost. „ Krátce řečeno, je to průšvih.“ Nathan si povzdechl a bokem dlaně si odrhnul vlasy z čela.

Theo chvíli těkal víčky, dokud nepovolil stisk pravého zápěstí, a prsty mu váhavě nesjely do záhybu Nathanovy dlaně. „Proto…proto jsi se tvářil tak…zděšeně?“ a i přes svoje tvrdohlavé přesvědčení se mu prsty schoulily do mělkého tepla jeho ruky.

Nathan kývl a propletl svoje prsty s Theovými. Než stačil Theo cokoliv jiného říct, namítnout, Nathan dnem pravé dlaně něco neslyšně přitiskl k bokům zdi. „Někdo jde. Zmizíme odtud,“ usmál se ladným pohybem stáhl Thea k sobě a lokty rozčeřil bledou barvu.

---

Měkký dech, ve kterém se doušky vody měnily v polomrtvé kostky rozdrcených listů. Tiché vzlykání, které měnilo odstín každým vyděšeným mrknutím řas. Sedadlo se s ním chvělo, *třáslo*, ocelové předloktí mu bavlnou objímaly stehna, mlaskavým, teplým stiskem.

První z bledých jehel prorazila slepotu skla a zastavila se Theovi v dlani.
„Vlčí mák.“ Letní vzduch se lepí na teplá místa jeho těla.

První trsy umírajících květin v mokré zemi.

Tep. Mrknutí řas. Padající okvětní lístky, měkké dopadnutí vzduchu. Syčivě zelené stonky se spirálovitě mění v kovové, útlounké těla nití, otvory do kterých se proplétají.

Nejdřív, v úplně prvních vteřinách, někde mezi tukňutím srdce, to nebolí. Není to nic, jen divný, lechtivý dotek na povrchu kůže.

Po prvním polknutí se ozve první zlomená nervová cesta, první krvácející buňky a Theo by rád vykřikl, ale jen těžce vydechne, a s trochou ironie pozoruje všechny květiny, jak se pod jeho pohledem tíživě zavrtávají mezi jeho cévy, orgány, vlasy.

Skloní hlavu, kapky stékající po kůži ho šimrají. Snaží se dosáhnout do kapsy pro telefon, ale prsty se mu kluzce svážejí po materiálu kalhot.

„Sakra.Sakra,sakra,sakra.“ Šeptá a další a další se mu líně otírají o tělo.

Jeho krev se mění, dopadá na zem v obrazcích, rozkvétá. Mrknutím řas se mění v injekce a když se Theo zoufale snaží zavřít oči(pochopil to,* pochopil*) rychlá skupinka květů mu přicvakne víčka k obloukům obočí.

Autobus rozezněný lidovými tóny, štěbetáním vracejících se studentů a drnčivým motorem se míjí s neobdělaným, divokým, zvlčelým pozemkem trávy a květů a hmyzu, bzučícího mezi větvemi, pokrytým třešňově rudým kobercem.

„Shit.“

Oči si nechají naposled.

---

„Takže je to něco jako „když si nevybereš vydědíme tě“ a k tomu zlý smích?“ Theo se dlaní opřel hranu tváře a potichu usrkl z orosené kávy na stole.

Nathan se tiše uchechtl. “Jistě. Ti, co si nevyberou jsou posílání do arén a bojují proti jiným neúspěšným existencím.Ti, co si vyberou, ale jsou odmítnuti, musí dokonce bojovat beze zbraně proti vyhladovělým lvům!Tak jsme primitivní..Konec sarkasmu.“ oznámil jakoby mimochodem na konci svých slov, a pokrčil rameny.

“Popravdě, bere se to spíš jako vznešený důvod proč a kde se opít, pobavit se a zároveň proklepnout všechny společenské bytosti a události-to znamená vydatně se navzájem pomluvit. Ale -na obhajobu těchto dýchánků- občas se opravdu povede někoho dát dohromady. Bratranec se tak seznámil se svojí milou alkoholickou vílou,“ mávl Nathan rukou a znovu se opřel loktem o opěradlo židle.

“Eh, mám nějak komentovat alkoholickou vílu?“ Brčko se lepivě otřelo o okraj sklenky.

“ Můžeš a nemusíš, ale nešířil bych o ní nic hanlivého.Umí se až příliš dobře prát,“ pomalu zvrátil hlavu a Theovo rozhořčené, měkké polknutí skryla kostka ledu, která klokotavým pohybem sjela na dno sklenky.

„ Její… *skupinka známých* vlastní vinarštví. Navíc má sama velmi opilou povahu, takže si většina myslí, že je hlavní ochutnávač.“

Theo zadumaně, ale s trochou pobavenosti přiklonil hlavu k levému rameni. „Takže když už někoho najdeš, nemůže se z ní vyklubat normální bytost, že?“

Nathan si dlouze povzdychl. “Vůbec mě neposloucháš,“ protáhl první slabiky slova,“říkal jsem ti ať o ní nemluvíš zle. Ale jinak máš v podstatě pravdu. Koho jiného než podivíny tam chceš potkat?“

Theo se spokojeně usmál, ale myšlenka seznamovacího bálu na Nathanovu počest se mu trpce vkrádala k ušním lalůčkům a našeptávala mu slova, která k Nathanovi nechtěl nikdy přiřazovat.

„ Takže, logicky z toho vychází že nemáš holku?“zeptal se Theo opatrně, aby Nathan nepoznal podtón žárlivé zvědavosti.

„ Logicky,“ usmál se Nathan a skrze prsty rozprostřené před duhovkami sledoval rozpouštějící se tvar mraků. „Navíc - kdybych měl holku, netrávil bych tolik času s tebou.“ A nemyslel to vůbec zle, nemyslel to ani tak lhostejně, bezohledně jak to vyznělo. Nemyslel si, že to je špatná věta, dokud nepostřehl jak sebou Theo trhl. Spustil dlaň a trochu rozpačitě rychle dodal: „Myslel jsem – neměl bych tolik času být s tebou. Není to tak, že jsem s tebou jenom proto, že nemám nic - nikoho – lepšího s kým bych byl, nebo tak,“ krátce, bolestivě neupřímně se zasmál a snažil se vymyslet jakýkoliv způsob jakým Thea přesvědčit o tom, že to co říká je pravda. Nathan , ačkoliv jeho podvědomí se mu to snažilo protlačit přes ústa už několik dlouhých dnů, netušil proč natolik nutně potřeboval aby Theo *pochopil*, ale to rozpačité, naléhavé nutkání ho málem vysmeklo ze židle. Ta nepříjemně utlačovaná část, která se ještě dokázala hmotně ovládat, rychle, pevně chytla opěradla židle, tak se Nathan jen naklonil, a nevypadalo to natolik zoufale než nakolik to cítil.

Theo trochu trpce poslouchal Nathanovy výmluvy – nedokázal to vidět jako slova, nebo věty, jen *výmluvy* – a s falešným nezájmem mávl rukou, “Eh, chápu to. Je přece *logické*, že bys byl radši se svojí holkou než s.. „ chvíli hledal to správné slovo, a nakonec jen dodal „se mnou.“ A s příliš zářivým úsměvem přidal: „ Já bych tady taky pořád *netrčel*- nebo spíš neotravoval? - kdybych měl holku,“a pokrčil rameny. „ Logicky.“

A Nathan trochu, trochu začínal to slovo měkkým, slizkým pocitem nenávidět.
„..logicky.“ vyslovil jako přitakání a pak se přinutil spolknout několik doušků kávy – slova mu vyškrábala krk, měl jen krvácející místo plné lží a něčeho, co každým polknutím zbarvilo krev do vůně zklamání.

„Ale, původně jsem se ti chtěl nabídnout něco jiného,“ podotkl po tiché chvilce kdy Theo zíral do své skleničky.

„Hmm?“ zvedl hlavu a s neochotným zájmem pozoroval jak Nathan něco – překvapivě nepomačkaný obdélník barevného papíru – vytahuje z kapsy. Potom natáhl dlaň s papírkem - lístek? - k Theovi a usmál se. „ Původně jsem tě chtěl pozvat. A stále chci. Půjdeš se mnou? Něco jako rande~ ” jeho úsměv se změnil v širokou, šibalskou linii.
Theo se překvapeně podíval na lístek, krátce na Nathana a jeho lišácký, roztomilý výraz , a dál pozoroval nabídnutou vstupenku. Třesoucími se prsty ji chtěl vzít, a říct Nathanovi své nejisté přikývnutí, ale zarazil se, když se Nathan křehce rozesmál. „Joke, joke~ .Podle spektakulárního výrazu tvého obličeje tuším, žes mi to uvěřil a vtip se povedl!“ zamával dlaní bez lístku a znovu se začal smát.

Theo jen dál mlčky, ještě s větším – nyní trochu znechuceným – překvapením pozoroval třepotající se lístek a možná, jindy, s někým jiným, by se nenechal odradit svojí hloupostí a řekl by, že „Už mám těch tvých *povedených* vtipů dost!“ a možná by vzal lístek a rozcupoval by ho na milimetry a nechal vsáknout do ovzduší, a možná by potom Nathan chytl za límec a políbil ho, a možná, možná by potom utekl mezi okraje stromových keřů, a možná by doma podstoupil dehydratující sebevraždu, aby si Nathan pozdě uvědomil, na kom ověřuje vtipnost svých žertů. Ale, Theo nebyl s někým jiným, jinde, možná. Proto se jen se stejně lišáckým úsměvem opřel o lokty a odvětil, že „ Copak by s *tebou* někdo chtěl jít?“

A Nathan pobaveně pokrčil rameny. „No, doufal jsem, že ty mně nedáš košem.“

Theo se pomalu narovnal.“Smůla~.“

Nathan se opět krátce, letně uchechtl, ale mrknutím těla se jeho výraz změnil a jeho tvář spíš než pobavenost vyjadřovala něco jako zmuchlanou, ospalou naději. „ Ale nabídka platí. Půjdeš?“

„Jít a sledovat, jak ti každá dává košem? Možná.“ usmál se křehce Theo a něco v Nathanově upřímnosti ho obklopilo teplem, sálajícím zevnitř jako rozpálený obal knihy.

„Budu o tom přemýšlet.“

Ale podvědomě, trochu rozpačitě a stydlivě tušil, že by nedokázal odmítnout.