Pět životů

Mealtiner.
Elendil.
Yukiro.
Denon.
Meow...
Pět mužů, pět skrytých tajných tužeb, pět životů.
Milovala jsem je. Všechny. Každého trochu jinak, ale přesto vždy stejně bláznivě, hluboce, naivně. Snad i oni milovali mě, ve svém vlastním zvráceném smyslu slova. Kdo ví. Nechci po tom ani pátrat. Bojím se pravdy.
Nejvíc mě ovšem zraňuje to, že i když mi každý z nich provedl tu nejhorší věc, jakou mohl, miluji je stále. Všechny. Po každém se mi občas zasteskne, ačkoliv brázdy na mé duši se jen při pomyšlení na jakékoliv z těch jmen rozevírají a roní krvavé slzy.

Mealtiner.
To nejhorší, co mi kdy udělal, bylo, že zemřel.
Chladný temný elf, odmítal mluvit o své práci. Když mě viděl poprvé, promrzlou, zmáčenou až na kost a nabídl mi místo u svého ohně, stačila pouze hodina hovoru a nazval mne „malou hloupou husou“.
Ranilo mě to a mé ego roztrhlo v půli.
Už nikdy jsem ho nechtěla vidět, tak moc se mu podařilo ranit mou pýchu a dětinskou hrdost.
Ale osud, či cokoliv stejně šíleného a morbidního tomu chtělo jinak.
Trval sotva měsíc, než jsem pochopila, že kvůli němu se vyplatí všechna ta bolest za všechny ty věci v rámci práce, místo kterých jsem byla s ním.
První polibek a první věta: „Miluji tě“ se nedá zapomenout. Zvláště když pár minut na to ten, kdo vám obojí věnoval, zemře. Nešťastný omyl dvou vrahů a otrávený šíp mi ho vzaly. Navždy.

Elendil.
Pošetile spravedlivý rytíř na cestách, člen cechu a bojovník každým coulem.
Chytal ty, na něž byla vypsána odměna, jezdil z bitvy do bitvy a měl mne rád. Chránil mě před Grettou, jíž jsem chtě nechtě patřila, zařídil, aby mě cech nechal být. Jednou mě dokonce naoko zabil a doopravdy přizabil.
Staral se, jeho „miluji tě“, které mi šeptal do ucha společně se slovy, že jsem krásná, nemůžu dostat z hlavy ani po všech těch letech.
Ovšem i tohle světlo na konci tunelu jednoho dne zhaslo. A to v den, kdy si Elendil vzal čarodějku s peřím místo vlasy. Dnes spolu mají krásnou dcerku.
Její matka už nikdy nedovolila, abych Elendila ochutnala jako muže. Jako toho, kdo mi šeptal něžná slůvka, navzdory své hrubosti, do vlasů.

Yukiru.
Nevím, jestli se mám smát nad sebou samotnou, nebo se hrůzou krčit v rohu.
Na jeho lidskou blonďatou stránku se sklony k tajnůstkaření, podivnému humoru a eleganci za každé situace, vzpomínám ráda.
Dnes se šťastně usmívám i při vzpomínce na to, jak mě jednou musel opít a zamknout u sebe v pokoji, aby mě mohl ošetřit. Říkával mi, že jsem paličatá ledová královna.
Byl nebezpečný, vzrušující a to mě k němu lákalo jako můru na lampu.
Dokonce jsem mu i odpustila něco neodpustitelného. Jeden z těch vrahů, kteří zabily Mealtinera, mého elfa, byl on.
Navzdory tomu jeho démonní, hadí stránku vytrvale nenávidím dodnes.
Jednoho dne se stal zrůdou, hadovitou bestií, která žádala mou pomoc, zavřená v jednom pokoji v hostinci na kraji města. Najal si mě jako služku.
Láska dělá divy, a tak jsem se svolila, starala jsem se o něho, než bude jeho „vývoj“ jak sám říkal, u konce.
Odměnou mi bylo znásilnění a potupných devět měsíců na útěku před jeho bestiální maličkostí. Udělal si ze mě chodící inkubátor.
Kdoví proč se na mě naštval, když jsem mu prozradila, že jakmile se dítě narodí, vlastní rukou toho křížence zabiji.
Malá bělovlasá holčička vypadala jako já.
Její smrt jsem si nikdy neodpustila.

Denon.
Upír. Démon. Možná něco více.
Každé setkání s ním mě děsí.
Při prvním mi dal na výběr. Buď mu dám ze sebe dobrovolně napít, nebo se ze mně napije tak jako tak a zabije mě.
Ocenila bych to tehdy více, kdyby mě již tou chvílí nedržel ve velmi nepříjemné pozici u sebe, tak akorát na „kousnutí.“
Nikdy mě nezabil, ale nikdy jsem si nebyla jistá, jestli to neudělá.
Stále mě pronásleduje, jako lovec svou kořist a děje se tomu už tak dlouho, že se mi to začíná líbit.
Jestli mě má rád jako něco více, než jen zábavnou hračku a jídlo zároveň... Nevím.
Možná ani nechci vědět.

Meow.
Poslední z mého výčtu lásek.
Nikdy jsem se v něm nevyznala. V jeden okamžik byl hravý a milý jako kotě, v druhém jsem měla spíše pocit, že se dívám na lva, zuřivou bestii.
V mé přítomnosti to byl ale především starostlivý muž, šílící mou neochotou a odmítáním pomoci. V té době jsem umírala na jednu nemoc, zděděnou od otce. Horečky střídající zimnice, div jsem si nevykašlala plíce. Otec mi ale jednou řekl, že smrtí všechno začíná.
Tolik jsem trpěla, tolik jsem váhala, když jsem viděla Meowovu ztrápenou tvář. Snažil se mě vyléčit. Nechtěla jsem.
Nakonec to ode mne chytil. Neptejte se mě jak a proč.
I on umíral.
Ale dostala jsem ho z toho.
Mou kočičí lásku. Zvláštního mladíka s ještě zvláštnější kočičí maskou na obličeji, sundával ji jen výjimečně. Jeho tvář ale nezapomenu.
Ani teď, když bez rozloučení zmizel kamsi do ciziny.

Pět mužů, pět skrytých tajných tužeb, pět životů.
Snad i oni milovali mne.