Jak na ruském kole

Povzdechnu si, promnu oči. Únava mnou lomcuje, v ústech cítím pachuť žluče, hořkou příchuť laciné vodky a Tebe.
Smutně upírám oči z okna, natahuji se po lahvi. Vyčichnutá vodka je příhodná pro dnešní přípitek, víš to? Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělal? Jak se cítím? Že na Tebe musím myslet?
Vzpomínka střídá vzpomínku, v krku cítím knedlík, hruď mi stahuje příliš těsný korzet. Na počest dnešní kocoviny zdvihám ušmudlanou láhev, slavnostně upíjím.
Navaluje se mi. Ze sebe. Z Tebe. Z nás.
Co jsme to udělali? Měli jsme na to vůbec právo?
Musím se křivě pousmát. Hřbetem dlaně si otírám rty, smočené v trpkém alkoholu. Přivírám oči. Nikdy jsem neměla ráda kolotoče. Nyní se cítím, jako na ruském kole. Vše se točí, houpe. Jen se naklonit přes zábradlí a vyblít to ze sebe.
Všechno.
Tolikrát jsem se tě ptala. Ale ne. Neodpovídal jsi. Umlčel jsi mě dalším polibkem, nocí, lahví laciného pití. To byla tvoje odpověď. Ach ano. Tak naivní, dětinská, přesně tak jsem ti připadala. Obelhával jsi mě, využíval, zneužíval.
Všechna ta slova byla klam.
Právo? Prosím tě! Nejsme Bozi! Věděl jsi to, ale odmítal jsi si to připustit. Žil jsi ve své lži a já v ní byla s tebou. Proč? Chtěla jsem. Byla jsem přeci tak sama. Samotinká. Opuštěná. Chuděrka bez prince, spící princezna v zajetí démona alkoholu, bezesných nocí a oživlých nočních můr.
Dostal jsi mě z toho svrabu. Zrovna ty! Milovala jsem tě za to. Všiml sis toho vůbec?! Uvědomoval sis to?!
Jistěže ano. Proč se vlastně ptám.
Dostal jsi mě z toho svrabu, abys mi mohl do rukou vrazit nůž a určit záda.
Naučil jsi mě žít na úkor cizích. Byla jsem ti aspoň dobrým domácím mazlíčkem? Zábavnou hračkou?
Nemusíš odpovídat.
Znovu upíjím, ironicky před každým lokem zvedám láhev na Tvou počest. A toužím zapomenout. Na Tebe. Na to, co jsme ve jménu falešných proroků vykonali. Na to, jak jsme si máčeli ruce v krvi. Dodnes vidím rudou vrstvu pokrývající kůži. A tolik mě mučí to vědění, že ji navždy vidět budu.
Proklínám tě! Proklínám den, kdy jsem vyměnila sladkou cestu Zapomnění za Tebe! Handlíři lidských duší!
Nezapomenu ti to. Já ne. A oni také ne. Za každé to podříznuté hrdlo, za každou kapku krve, jež jsme zmařili! Ptám se tě poněkolikáté... Proč?! Nebyli hrozba. Jen byli... jiní. Horší? Lepší? Nevím. Ale my neměli právo rozhodovat o jejich životě.
Teď už to vím.
Poslední lok, poslední nával úzkosti.
Ruské kolo se točí čím dál rychleji, má ruka svírající pero, zběsile kmitá po papíře.
Prázdná krabička od prášků a ještě prázdnější láhev vodky mi připomínají, jak málo mám času.