Moře

Bylo už pozdní odpoledne, když do přístavu města Poreč připlula modrá plachetnice jménem Luna. Nebyla to jedna z těch moderních laminátových, ale klasická dřevěná, opravená do původního stavu a krásy. Podle vlajek třepotajících se na stěžni bylo jasné, že se kapitán lodi hlásí k české národnosti, což v chorvatských přístavech moc často k vidění nebylo. Adam, který stál u kormidla, byl na lodi sám, ale i tak ji bez problémů dokázal ovládat a bezpečně navést do kotviště pro hosty přístavu. Loď přivázal, převlékl se do jedněch z posledních čistých šatů a s námořnickým vakem vyrazil směrem do města.

Po návštěvě nedaleké prádelny, kde odložil vak s oblečením, se pomalu procházel klikatými uličkami historického centra, téměř neznatelně se usmíval a prohlížel si známá místa a to, jak se za rok od jeho poslední návštěvy změnila. Na rohu zahlédl svítící ceduli bankomatu a tak si vybral hotovost a zkontroloval zbylé peníze na účtu.
„Pořád jich tam máš dost, cos čekal?“ Pomyslel si pro sebe a s o poznání větším úsměvem pokračoval dál, směrem ke své oblíbené restauraci. Sedl si ke stolu a objednal si velký steak a láhev červeného vína. Obojího se mu na lodi nikdy moc nedostávalo, takže si užíval každé sousto a každý doušek. Když zaplatil, podíval se na datum na účtence.
„25.7.2029. Za měsíc a pár dní to bude už devatenáct let, co to tady v okolí všechno začalo.“ Zamyslel se Adam sám pro sebe a začal vzpomínat, jak tenkrát jel s pár přáteli poprvé k moři do Chorvatska. Zvedl se a po cestě do přístavu se mu v hlavě rojily vzpomínky na to, jak tudy tenkrát jako mladý šel a fotil každý dům a každou loď v přístavu. Tenkrát, když stál na střeše výletní lodi a vítr mu šlehal po tváři, se do moře zamiloval a už ho to nikdy nepustilo.

Když došel k lodi, rozhodl se, že se projede po okolí a tak odpoutal od zádi lodi malý nafukovací člun a pomalu vyjel z přístavu směrem ke kempu, kde tenkrát s přáteli bydleli. Po cestě minul molo, ze kterého nastupoval na výletní loď, skály, na kterých se každý den opalovali a potápěli a nakonec zaparkoval v malém přístavu, který přiléhal ke kempu. Okolí se za ty roky hodně změnilo, ale Adam pořád poznával některá místa. Podíval se na parcelu, kde měli stan, na pláž přilehlou ke kempu a pomalu zamířil směrem ke skalám pod nedalekým hotelem. Míjel davy turistů a prohlížel si neznámé oblyčeje, které patřily dalším lidem toužícím po slunci a klidu u moře. Najednou se ale zastavil a otočil se za jednou ženskou postavou, která mu připadala známá. Když i ona otočila hlavu, byl si už jistý.
„Martino?“ Vypadlo z něj jméno, které měl s touto osobou spojené.
Žena se zastavila a o pár kroků se k Adamovi vrátila.
„My se známe?“ odpověděla mu s náznakem rozpaků: „Mám pocit, že Vás znám, ale nevím odkud.“
„Jste Martina Nová z Brna?“ Zeptal se Adam rozpačitě, když vylovil v paměti další detaily.
„Pokud vím, tak stále ano.“ Odvětila mu už skoro s odseknutím Martina a stejným tónem pokračovala: „Hodláte se mi taky představit, nebo se mám otočit a jít pryč?“
„Ta se vůbec nezměnila.“ Pomyslel si Adam a nahlas se představil: „Já jsem Adam. Do tvého života jich určitě zasáhlo hodně, ale první pořádnou lásku si, myslím, pamatovat budeš…“
Sledoval výraz v jejích očích a uviděl přesně to, co očekával. Původní ohýnky zloby zmizely a místo nich se objevilo chvilkové zmatení, které vystřídal údiv a nakonec směsice emocí, která by se dala popsat jako staré a dávno zapomenuté city. Tohle všechno Adam zvládl přečíst v Martininých očích, předtím, než vůbec něco řekla.
„Adam? Tebe bych fakt nepoznala.“ Odpověděla po chvíli ticha Martina a pořádně si ho prohlédla. Jeho bílé oblečení kontrastovalo s opálenou pokožkou, takže vypadal spíše jako jihoevropan, než jako příslušník malé zemičky uprostřed Evropy.
„Je fakt, že jsem se za těch skoro dvacet let dost změnil, ale to ty taky. Samotného mě překvapilo, že tebe jsem za tu dobu poznal. Co tady vlastně děláš?“
„Jsem tu na dovolené, co jiného.“Odpověděla mu s úsměvem. „A co ty?“
„Já zrovna doplul z Řecka na jachtě a potřeboval jsem doplnit zásoby, než se vydám do Itálie.“
„Jachta? Řecko? Itálie?“ podívala se na něj Martina zmateně. „Tohle asi bude chtít delší vysvětlování.“
„Co takhle u sklenky vína v Poreči? Zvu tě.“ Navrhl Adam a Martina přikývla.
„To zní dobře. Máš tady někde auto?“
„Skoro, ale do Poreče nás to dostane taky.“ Odpověděl jí s úsměvem a pomalu vyšli směrem k malému přístavu.
„Tohle je to skoro auto?“ Zeptala se s cynismem v hlase Martina, když přišli k zaparkovanému člunu. „Nepotopí se to po cestě?“
„Neboj. Tenhle člun už se mnou zažil hodně a tady těch pár kiláků nebude problém.“
Adam jí pomohl nastoupit, odpoutal člun a vyplul na klidné podvečerní moře.

Po pár desítkách minut dojeli do městského přístavu. Adam vysadil Martinu na molo a zajel uvázat člun na jeho místo za plachetnici.
„Tak tohle je ta jachta, o které jsi mluvil?“ zeptala se Martina při pohledu na starou dřevěnou plachetnici.
„Jojo. Tady už pátým rokem žiju.“
„Jak žiješ? Jako v létě o dovolené?“ zeptala se nechápavě Martina.
„Myslím celý rok, tohle je můj domov. Plachtím nepřetržitě od přístavu k přístavu už nějakých pět let.“ Odpověděl jí Adam a seskočil z paluby na molo. „Vyrazíme směrem k restauraci a já ti to všechno povykládám po cestě, jo?“
„Tak jo, ale s tím co jsem zatím slyšela to bude asi pěkně na dlouho.“ Pousmála se Martina, když vycházeli směrem do centra.
Po cestě jí Adam vyprávěl, jak se před devatenácti lety zamiloval do moře a do lodí. Jak zrovna v té době pracoval v nové firmě, ve které se nakonec vyšvihl až na pozici ředitele. Poté koupil všechny podíly ve firmě a stal se tak navíc i jejím vlastníkem. Zaměstnal si pod sebe schopné lidi a začal zjišťovat, že ho v kanceláři potřebují stále míň a míň. Začal tedy svůj volný čas věnovat svému novému koníčku, lodím. Sehnal si velkou starší dřevěnou plachetnici a několik let si ji pomalu opravoval. Vybavil ji vší potřebnou elektronikou a ostatním zařízením, aby mohl dělat několikatýdenní cesty a před šesti lety poprvé vyrazil na skoro tříměsíční plavbu. Firmu řídil pomocí satelitního videotelefonu a počítače a tak byl stále v obraze, co se zrovna děje. Když se vrátil, zjistil, že už ve firmě vlastně ani není potřeba. Na moře ho to táhlo čím dál tím víc, proto se rozhodl začátkem dalšího léta vyjet na dobu neurčitou. Křižoval celý svět a poznával nové země, firmu pomáhal řídit na dálku a z jejího zisku si mohl dovolit docela luxusní život.
Mezitím, co Adam mluvil o sobě a svém životě, už dávno došli do restaurace, dali si láhev vína a u ní se rozpovídala Martina. Mluvila o své práci, dobré kariéře, ale o tom že je stále sama. Povídali si dlouho do noci, nakonec už restaurace zavřela a oni se domluvili, že se na tom stejném místě sejdou další den v pět hodin odpoledne. Adam zavolal a zaplatil taxi pro Martinu a potom zvolna došel ke svému domovu na vlnách, aby se uložil ke spánku. Dlouho do noci přemýšlel nad posledním večerem, nad starými city a nad tím, jak jedno setkání může člověku připomenout všechno, na co už po dvaceti letech pomalu zapomněl. Usnul až brzo ráno a zdály se mu sny, které už ani neznal. Zdálo se mu o práci, o velkém domě a o dětech.

Vzbudil se až po poledni, v hlavě měl stále zmatek, ale potřeboval dokoupit zásoby na loď. Vydal se se svým obvyklým seznamem věcí na tržiště, bezmyšlenkovitě obcházel stánky a kupoval vše potřebné. Nakonec ještě vyzvedl vak s prádlem a po návratu na loď doplnil zásoby paliva a pitné vody. Nebylo sic ještě ani půl čtvrté, ale Adam už vyrazil do restaurace, aby si ještě urovnal všechny myšlenky. Po cestě ještě koupil kytici růží a v restauraci se posadil čelem ke vchodu, aby měl přehled.
Martina přišla do restaurace dvě minuty před pátou. Na tváři měla úsměv, ale v očích podobný zmatek, jako Adam v hlavě.
„Miss Nova?“ Otázal se jí číšník, jakmile vstoupila dovnitř.
„Yes. Can I help you?“ Odpověděla Martina zmateně a stále se rozhlížela po Adamovi.
„Certain gentleman said, that you should sit here and read that letter.“ Pokračoval číšník a ukázal na stůl s růžemi a listem papíru.
Martina si sedla a začala číst:

Drahá Martino,
je mi líto, že tady nejsem osobně, ale od včerejška mám v hlavě šílený zmatek. Jak vidíš, byl jsem tady, ale něco ve mně se rozhodlo, že staré city by měly zůstat pohřbeny a že by se neměly znovu tahat ven. Když čteš tenhle dopis, vyjíždím zrovna z přístavu a mířím na širé moře, znovu najít klid ve své duši a ve svých citech. Pojedu dlouho a doufám, že postupem času v jeho klidu a nekonečnosti najdu úlevu i já a povede se mi zase vrátit do takové pohody, jakou jsem měl dřív. Myslím, že mě pochopíš.

Měj se krásně a žij dlouho a šťastně

Adam

P.S.: Účet je zaplacený na docela pěknou částku, takže si můžeš udělat příjemný večer a všechno si sama srovnat.


Martina dopis dočetla, malinko se pousmála a pomyslela si, že má asi pravdu. Přičichla si k růžím, na chvíli se ještě zahleděla na známý rukopis a poté dopis odložila a otevřela si jídelní lístek.

Adam mezitím za branami přístavu vypínal motor a napínal plachty, aby pokračoval dál na své dlouhé pouti po nekonečném oceánu. Naposled se ohlédl směrem k přístavu, pousmál se a vyrazil směrem na jihozápad.