Kings of medicine

Noah má rád zvyky.

Má rád, když se třetím drinkem rozevírají hedvábné korzety tajemství, ukryté mezi teplem jazyka. Když si okrajem hrnku spálí rty. Když se probudí a polštář má vmáčknutý mezi koutek ucha ( vrnivý, dutý zvuk světa, jako zvuk moře vtetovaný do ulit).

( A mezi cigaretou a rty, kouř mlží rozdíl mezi zvykem a *návykem*).

Julien je chaos a ego a sex vtisknutý do mělkého, divokého těla.

Každý jeho pohyb se stává vzorcem, každá špatně uchopená morálka jeho krátkým nezvykem. Mění se v hladinách adrenalinu, mění se nocí, mění jeho pečlivě urovnané návyky (Noah by mohl vykreslit mapu podél parket, utopit své potřeby v geometrii, roztrhat Julienův úsměv pokaždé, kdy vkreslí kružnice do hotových obrazců.)

Noah tuší, že existuje jediný zvyk, návyk, *zlozvyk*, který Julien nedokáže změnit.

Totiž, Noah Juliena miluje. ( Pravidelným, horečným intervalem, který nápadně kopíruje zrychlení vdechů hrudníku, když se Julien vrací s prázdnou náručí, když se vrací jen pro něj, jen pro jeho prsty.)

Jen pro místo, na které může krvácet.

„ Teče ti krev,“ lapá Noah dlaněmi horkou lávu, a Julien připomíná chrlič, vymývá své rány.

„Nejsi ve škole?“ Julien polkne, necítí pravou tvář, a později, se vzpomínkou pěsti ke spánku přijdou mokré sny ( mokrá je voda a Noovy spící polibky, modrá tma zmrzlých předpovědí a modrá obloha, která se rozlévá po straně jeho čela).

„ Je sobota.“ A ten pohled, ta *obvyklá* obměna hněvu a starosti a „Juliene, ty jsi takový *idiot*!“ (je to stupidita nebo humor?)

Protože z Juliena přestane chrlit chaos a ego a sex, a Noah lepí výdechy na jeho rány, kde se naklání bradou k nekonečným pláním obvazů. Julien prohrábne prsty rozčepýřený kroužek vlasů, drží Noa mezi koleny ( jeho stehna jsou míle od sebe, a doufá, že Noah dokáže předpovídat víc než počasí ).

„Víš, že v sobotu se lidi usmívají víc než v jakýkoliv jiný den?“ (*„A Juliene, kolik jiných dnů znáš?“*) „Víš proč?“ Nečeká na odpověď, svírá kadeře (tmavé jako uhlí, jako prázdnota) a svírá rukáv trička (odhaluje kořeny ramene, bledou vyvýšeninu kosti.) „Protože mají čas na sex.“

Zvedne Noovi hlavu, s trochou špatné koordinace nakřivo přitiskne suché rty na rozparek těch Noových, vydechne do slabin jeho dolního rtu.

Noah zamlčí Julienův vdech, uzavře obvaz posledním kovovým háčkem, uzavírá kapitolu Julienova chrličství.

„Sobota končí za čtyřicet minut,“ zamumlá Noah.Vibrace hrdla uzavírají elektrický okruh přes jejich nasliněné rty, přes knoflíky a linie zipu kalhot. Julien prohne klenbu páteře, popostrčí Noa blíž, jeho prsty přimáčknuté mezi vlnou trika a bavlnou Julienovy kůže.

„ Tak budem pracovat přesčas,“ pokrčí rameny Julien, jazykem ochutná levý koutek rtu. Líně se vrátí zpátky do středu úst, Noah odpoví krátkým líznutím špičky, kterou stočí stranou a vláká Juliena za hranici intimity ( jazyk mezi zuby není natolik bolestivá záležitost, když se jedná o ten cizí ).

Mělkými pohyby se vsunují níž, dokud Noah neprotáhne prsty od podbřišku k obrysům čelisti, nepřirazí Julienovy lopatky na stěnu kuchyňské linky. Vyklouzne z jeho rozevřených stehen, chce nabídnout dlaň, ale Julien si prsty rozevírá poklopec, sleduje Noa se zakloněným hrdlem (Noah zachytí tři prsty, vtáhne Juliena do chodby, kopírují červenou stezku prolitou v souvislých kapkách po nesouvislých přešlapech rovnováhy).

U úzké zdi, která dělí jejich pokoje se pozastaví, Noah dlaň nízko u Julienova kříže, a Julien nešikovně, s trochou opilé grácie kopíruje jeho tvar, a čeká až Noah proplete prsty mezi jeho dlaně (nebo, mezi klouby prstů, na další odběr krve už nemají *místo*, Noah už nedělá z dlaní studánku).

„Tvůj nebo můj pokoj?“ vydechne Noah tlumeně, čelem se opírá o chladnou stěnu (ústa má zahlcené dotykem ramene, které se vzdouvá zároveň s Julienovou odpovědí).

„Tvůj.“

Nedovřené dveře se poddají nátlaku jejich kolen, zůstanou otevřené, dokořán ( a Julien tentokrát kopíruje *jejich* tvar, jeho kotníky mají odlišné časové pásmo, Noah se stává entitou žijící v mezičase).

( A pocit nakukujícího obýváku, prachu v paprscích slunce, generace mrtvých éterických bytostí, které se nad nimi pohoršují(u čaje) – slídí (mezi listy knih a stromů) – šmírují (přímo za klikou, otáčejí klíčkem na prázdno) je nový prostor pro exhibici, a Julien probourává kry pokrývky, čeří, svléká vlny šatů.)

(( Nejvíc éterický je nakonec Noah, s jeho nepřirozenou barvou očí, roztékající se mezi rozčepýřenou duhovkou (ale, duha v sobě nemá takovou barvu, tak odkud jsi Noe?Odkud jsi, když ne ze doteku světla a vody?) )

A možná, nejspíš by se měl víc věnovat eleganci pohupování, měl by zastavit svůj nedozírný pohled, protože Noah se zastaví v rytmu ( ale stále svírá jeho kolena, opírá se loktem o loket).
„Co je?“zeptá se a pozoruje kmitot Julienových zorniček.

„Rozpouštíš se.“ ( Popravdě, roztéká se on sám, cítí to ve shlucích vlasů a čela, tam, kde se Noah shýbl pro polibek, na oblačnou pláň spánku).

„Nejsem mlha.“ Loktem se odstrčí dál od něj, blíž od něj (záleží na perspektivě zlato, ale Julien má oči *všude*, i mezi prohlubní kolen).Skloní se nad rozepnutým poklopcem, políbí lem kovového zipu.

Julien zavrní, zkrátí vzdálenost mezi kotníky a zahákne je za Noův pás (uzavírá časový okruh, hodiny můžou odbíjet celý den, sobota se stává nekonečným sexuálním experimentem). „Jsi počasí.“ Otře se nártem o dvojici obratlů, prsty laská krk, od brady po klíční kost.

Noah zavrtí hlavou, pohybem který kopíruje Julienovy partie( *„Bože!“*). „Z téhle terminologie jsem možná podnebí. Počasí jsi ty, zlato.“ (Protože chaos a ego a sex? Jak jinak líp popsat počasí?)

Vláčným pohybem zápěstí ( *„to kreslíš?“*) se vkroutí pod poslední, tenkou překážku.

Julien si (poté, co několik vteřin( ve kterých se neustále přepočítává, Noah nemůže mít víc jak deset bříšek prstů!) v hlavě hledá jak používat slova a tento jazyk a myšlenky ) horečně pomyslí, že možná pod Noem doopravdy začne měnit skupenství.

Ale, „nevadí, stejně jsem vždycky chtěl šmírovat lidi ve sprše.“

Noah ho místo odpovědi kousne do stehna.
---

O spoustu hodin a deset minut později se probudí ve svém post-apokalyptickém mokrém snu (poslední muž na světě, *poslední*!) , nohy propletené s Julienovými ( a jeho palce jsou studenější než malíčky, pokouší se je trochu rozehřát, jen předávat teplo z úst do dlaní z dlaní dolů dolů až k palcům je nepřekvapivě obtížný tandem).

Julien se k němu choulí se stejným dotykem jako on k Julienovi (pláně a kilometry teplé, *teplé* pokožky) ale - ( jejich rovnováha je teď sexuálně narušená, co s tím, co s tím?).

Protože, i přes nesmyslnou nevyzpytatelnost se Julien drží několika pravidel, které všechny souvisí s postelí ( jak jinak, jak stejně), a podle jeho pečlivě vypočítaných tabulek( které má přilepené jak na vnitřku dveří svého pokoje, tak přicvaknuté( magnetem, který vyhrál *Noah*, plastové virgin mojito( a samozřejmě že to Noah pozná!) ) na dvířkách ledničky) , které se orientují pomocí roků( jak dlouho?) a počtu nocí( kolikrát?) a vyjde vám nádherný, lingvisticky naprosto přesný výsledek, na jaké úrovni se právě nacházíte v Julienově životní sféře. (Vysvětlení je místy podáno ústně, místy jako poznámka pod čarou, závisí na tom.)

Pokud Noah poslední tři roky magicky neztrácel schopnost číst pokaždé, kdy otevíral ledničku, s nepříjemně těžkým pocitem tušil, že jeho status se pohybuje kilometry od Julienova osobního prostoru – ( tři roky krát jedna poloviční noc rovná se – „pokud se známe tak dlouho a zatím jsem se tě ani jednou nepokusil vlákat do postele, nejspíš to znamená, že dnešní/včerejší noc byl čin naprosté bezradnosti a nepřekonatelné sexuální frustrace (překonala můj ‚odpor‘ k tobě) – takže, jak to říct - ) - a Noah měl naprosto perfektní slovo – zoufalec.

A jako správný (dokonalý) zoufalec, si Noah ( v případě této velmi neočekávané a nepřípadné situace) zkonstruoval postup jeho následujících tahů – zaprvé: kafe černé jako (smrt? A husté jako - ) dehet, zadruhé: cigaretový tandem, aneb zachraň zapalovač, zapaluj cigaretu o cigaretu.

No, a po zbytek dne (týdne, roku, života?!) může přemýšlet, jestli by si Julien všiml, kdyby přidal další pod-čárovou hvězdičku s „ platí pro veškeré existence kromě Noa. Ten s těma divnýma očima, jo.“
---

Rovnováha se vrátila zpátky lehkým drcnutím hrnku o hrnek.

Je několik způsobů jak se nepříjemného? vertiga zbavit, jako mlčení ( a Noah nemůže říct, že by o tom nějak příliš *konverzovali*, jediná věc, která mluvila za vše se zdála být Julienova téměř neznatelně nerovnoměrná chůze), ignorace ( Noah nebude jeho chůzi komentovat, a Julien nebude komentovat, že za to může Noah a že to bolí, a že za to chce kafe) , nebo úplná ignorace (Noah si ani nevšimne, že Julien pokulhává, a Julien si nevšimne, že ho něco bolí a že zdrojem jsou partie spolubydlícího, které včera velmi intimně seznámil s těmi svými.)

U nich to byla určitá kombinace všech tří metod plus kafe.

(A Noah se nemohl rozhodnout, zda ho za to má radši, anebo přejde na čaj.)

Takže když se večer s náručí plnou map, s kterou míří do školy, potká na chodbě s Julienem, kterému na lokti visí vyzáblý, rozčepýřený kluk ( kterého možná už někdy viděl, možná – nejspíš - v Julienově posteli – v které ani jednou nebyl a ten pocit, je to degradující, nebo je to triumf?), něco s uspokojivým klapnutím zapadne zpátky na své místo.

Jeho vertigo se srovnalo se zemí ( a *sakra*, zrovna dneska se zapomněl připoutat).

Takže, situace se vykresluje do něj (a jeho orgánů, které právě plivají do sněhu a mlátí do navigace, kudy se dostanu do hrudníku? Na příští křižovatce doleva, okolo ledvin?Ah, děkuji.) , a Juliena ( s úsměvem, který ho změní v samotný *hřích*) a kluka, který jen mrká a s nakloněnou hlavou zkoumá Noa.

Staré koleje, staré koleje.

„Hey Jule,“ mávne Noah dlaní a rychle nazuje zbývající botu, popadne klíče, snaží se ignorovat třetího kluka, jen na něj kývne hlavou.

„Hey hvězdáři,“ zakření se Julien ( hřích, hřích!) a sjede řádky a obrazce map. “Do školy? Takhle večer?“

„ Jo. Kvůli předpovědím,“pokrčí Noah rameny a ušklíbne se. „A - podle všeho- kvůli výdrži. Kdo zaspí před třetí ráno dostane velké trojité Fffff! Taková je legenda.Nikdo se neodváží přijít bez petky plné kafe.“

Julien se rozesměje a obtočí paži okolo *cizince* , přimáčkne ho k sobě a zavrní.“ No, myslím, že já a tady- „ mrkne na kluka a chvíli přemýšlí- „ Stefan tě budeme morálně a naprosto čestně podporovat a maratón si zaběhnem s tebou. Jen, *jinde*,“ a znovu mrkne, tentokrát na Noa.“Ve tři čekám povzbuzující smsku!Napiš do ní jak bude pozítří, jo?“ A obezřetnými kroky vede *Stefana* směrem k jeho pokoji, a když obchází Noa, drcne do něj ramenem, soukromý úsměv v záhybech rtů.“Tak zatím!“ a cizí,tlumené,“Kdo to byl?“ a skoro neexistující „Podle všeho spolubydlící.“ (Podle všeho…)

Zdá se, že jeho srdce by si mělo koupit lepší navigaci.

(Právě se srazilo se žaludkem.)
Juliene ,ty *idiote*.
---
3:03
*„Bude pršet.“*

Julien se zavrtí na židli, měkce se usměje na neslyšný ťukot kláves někde z prosklených chodeb, které jsou dusné i v noci (a Noah se opírá o zeď hned vedle automatu s horkými nápoji, *vsadil by se*.)

Polkne zbytek vody, vyťuká odpověď.
-
3:04
*„Myslel jsem, že mi dáš aspoň facku.“*

Zpráva zaduní dutými chodbami a sklo tiše chladí jeho horké záda (něco v něm hoří, přesně v těžišti). Snaží se předstírat nějakou neobvyklou grimasu( překvapení – údiv – trpkost?), ale nevysílá dostatečné signály. Jen pozoruje usínající světla telefonu.

Možná mu ji měl dát. Protože, *protože* si ji Julien tak trochu zasloužil. Tak trochu zavinil sám, když ho ráno (v kuchyni, ke všemu v kuchyni, přímo před očima veškerého nádobí a hrnků a varné konvice, v *kuchyni*), chytl za ramena a provedl s ním polovinu věcí, které s ním dělal včera.

Když mu zašeptal do ucha, *že ho uvidí večer*, a zopakoval druhou polovinu věcí, co dělali včera.

( Možná začne Noah používat univerzální (pro všechny (vztahově) zmatené bytosti) zkratku VCDV, pro rychlejší orientaci.) ( A VCDV se asi brzy stane jeho erotogenní zónou, *sakra*.)

Takže, tak trochu čekal, že Julien čekal hromadu násilí a spoustu mlčení. Jenže.

Jenže Noah je přesně ten typ idiota, který se zamiluje tím správným způsobem. Takže-

-
3:09

*„Co?“*

Julien vyhopne na kuchyňskou linku a frustrovaně vydechne. Sleduje tikot hodin dokud čas nepřeskočí na 3:11 a místo psané odpovědi se nervózními prsty domáhá Noova hlasu.

Po třech váhavých tónech se ozve cvaknutí.

-

Noah stiskne zelené tlačítko a svírá telefon u lalůčku ( má pocit, že „klm“ a „nop“ se mu vtetují na lem ucha).

Po vteřině zaváhání na něj Julienův statikou vláčený hlas měkce, potichu křikne:

*„Nebuď* idiot.“

„Jsem realista,“ pokrčí Noah rameny, a možná se jeho drcnutí přenese až k Julienovi. (Odezírej z vln, odezírej gesto.)

Julien se tlumeně uchechtne.*“Špatný joke.“*

„Ale smál ses.“

*„To byl sarkasmus!“*

Noah si trochu oddechne, trochu pomlčí. „Doopravdy - co je, Jule? Potřebuješ vědět kolik bude stupňů?“

*„Už je pozdě.“* A překvapivě? Noah se naučil odezírat z vln.Protože *vidí*, jak Julien kroutí hlavou, opřenou o –zeď? A počkat -

„Huh? Pozdě na *pozítří*?“

*„Ty už* jsi *idiot.“* Ach tak. (A Julien nejspíš neumí odezírat z osobnosti, protože jak dlouho plivou pastu do stejného umyvadla? Letos se proplivou do přestupného roku, tak dlouho!)

…

*„Kdy se vrátíš?“*

„Pozdě.“

*„Sedím na kuchyňské lince.“* A přichází nenápadná etapa nápadné provokace. Protože, Noah nikoho (*ni*-koho) na své lince nesnese. (Nikoho se univerzálně překládá na „Julien“). Protože, *protože* kuchyňské linky byly vymyšleny aby byly uctívány, okay? Něco jako „Chrám svatého obědu“, okay? A *Julien* ho s *otravnou* oblibou znesvěcuje, a to (nejen, spíše minimálně v) průběhu komplikovaného procesu přípravy obětiny, což následně vede k modlo-zradě, kdy se Noah musí (od krve, od krve ) přesunout na stůl a *na stůl* se chtěl přesunout až v rámci konzumace obětiny, protože (bohužel?) jeho (jejich) kuchyňská linka *nemá* zuby. Ani jeden.(Stačil by jeden!) A Julien následně naprosto ignoruje Noovu rituální přesnost a *dál* sedí na lince, a přímo před ní ( nad ní?) se krmí *její* obětinou, která jí byla (s lítostí) odepřena. Taky to znamená, že když se na něj Noah otočí( v rámci komunikace, polk!) pozoruje Julienova *kolena*, a nemůže pozorovat Julienův obličej, protože Julien a jídlo je proces vzájemné, čiré lásky, a *sakra*, Noah chce vidět Julienův výraz , když jí!(jeho jídlo. S tím výrazem. Něco jako nepřímá stimulace, okay? A ticho, Noah je introvert!).

… *„Budu na ní sedět dokud nepřijdeš.“*

A jindy, jindy by Noah nejspíš vyhodil kafe z okna ( i stromy potřebují kofein!Ne..?) a chytl nejbližší tramvaj aby mohl Juliena úspěšně vykopnout z jeho posvátného místa pozemských rozkoší. Jenže. Už tam to kafe tento měsíc vyhodil asi třikrát. Musí přece chránit přírodu! V rámci zachování … energie ( sebeúcty?).

Takže místo toho se Noah opět pokusí o nepřirozenou grimasu( nakonec jen svraští obočí) a s odevzdaným ( a komu se popravdě odevzdávají odevzdané věci? Tomu druhému(komunikační *partner*, mm, komunikační *panter*, vrr)? Nebo je to speciální funkce, speciální schopnost, která se *odevzdává* po generacích *odevzdávačů*? Nebo se jen strkají do kapsy? V tom případě jsou jeho kapsy parkovištěm, divadlem, přeplněným místem odevzdaností) tichým hlasem odpoví: „O co ti jde? Koneckonců jsem jen tvůj spolubydlící, ne? Co vím, tak podle tvých tabulek ani to ne!“ A fajn, bude zvyšovat hlas. Odevzdá ticho svým kapsám.

*„Tabulek?“* Zazní Julienův příliš čistý hlas (ani skvrnka, *totální* hlas), a –ha! Vzbudit v Julienovi zmatení, které si nevyvolal on sám je jako… správně předpovědět počasí. (Skoro nemožné?) ( A ta ironie!Hahaha..ehm. Noah právě prožívá těžké (stokilové, *tunové*) období, okay? Mimo jiné, obtížné, neobjasněné věci spojené s Julienem, výše zmíněný právě *zneužívá* jeho linku! A Noah si musí vybrat mezi ní a ním, a pro jednou, *poprvé* to bude muset *vzdát*.(Vejde se mu do kapsy?). A když máte kapsy plné modlitebních knížek (odpusť mi, odpusť!), špatně se raduje z rozpolcenosti Julienovy osobnosti.Takže -

„ Ty co máš na dveřích od pokoje a na ledničce?“ *Pamatuješ?*

A Julienovo rozpolcení se vrací! S *„Ty je bereš vážně?"* A je to hloupá,*hloupá* otázka, protože-

„*Ty* je bereš vážně.“

„Tebe *beru vážně!“* A. Noah stiskne telefon, spustí několik zlomených tónů, symfonie jeho hledání smyslu pro humor.Protože s humorem, s humorem se dá zalepit jakékoliv krvácení, jakékoliv praskliny a pukliny, způsobené špatným, *špatným* jokem. Noa napadá jen to. Jen:

„Špatný joke.“

A podle všeho, Julien ví. Možná je to Julien, kdo má jeho smysl pro humor. Kdo má jeho trpkou, veselou medicínu, kterou si denně(minutově?) prolévá hrdlo. Julien totiž řekne, *„Jo, to pravda bývá.“* S tím by možná Noovi stačil jen smysl. Smysl pro? ( Není si jistý smyslem anti.) Jenže -

„I kdyby to byla *pravda*, nezáleží na tom. Dnešní večer to jen potvrzuje.“ (Tvoje postel. Ještě není rozbitá? Se vším tím skákáním pro teplo (tělesné)?)

A Julien ani nemá tu grácii se urazit. *„Když ti řeknu, že Stefan nepřišel kvůli tomu, kvůli čemu si myslíš, stejně mi to neuvěříš, ale rozhodně jsme nedělali věci, které jsme spolu dělali včera.“* Pff, jsi pozadu Juliene, jsou to VCDV ne- počkat.Počkat!

„Jak víš o věcech co jsme dělali včera?!“

A teď už to není rozpolcení, ale- roztrojení. Jeho hlas - *„Protože jsme je dělali?My?Spolu?“* říká, „Noe?“

Ale co Noa děsí mnohem, *mnohem* více je to, že. Myslí stejně? „Ne, jak to, že tomu říkáš stejně jako já!“ Protože to je strašlivé a divné a synchronizované, a znamená to, že jsem stejný jako ty?!

A po dlouhé, dlouhé konverzaci konečně znovu slyší úsměv, a je to horký, milý úsměv. Vzácný. Stejně vzácný jako stejně horký a milý tón hlasu, který z něj opět mámí další a další porážky.

*„Hvězdo, nevím jak dlouho se díváš na nebe, ale mrkni se taky někdy vedle sebe, okay?“*

A Julien zavěsí telefon( (r)telefonát).Vyvěsí ho z ramene, pověsí za pouzdro kapsy (je málo věcí, kterých se kdy vzdal.)

Noah nepřestává dýchat( do hluchých telefonátů, do hluchých rtů).

---

Tu ranní noc- noční ráno, spí Noah na deštivých zítřcích, stíny lapou, sjíždějí po jeho ramenech, vytváří falešný horizont( slunce cestuje po dráze jeho dechu).

Není to válka , ale něco v neklidu jeho neklidu ho mlčky odláká, vyhne se všem chodbám, na kterých občas ( ob období) potkává Juliena.

Čeká ho lady Waterlove a její karamelové likéry, její smetanově tichá šeptání ( její tajemství, její přítelkyně).

Noah má rád tajemství. Má rád přehnanou afektovanost, když se o nich mluví ( až na putující bolesti v zádech, podél hrdla).Má rád, když jsou veřejná.

Popravdě, nejlepší jsou pomluvy.Zvěsti.Domněnky.

Stačí pár náhodně pohozených přiznání do dna skleničky. Zbytek, zbytek Noa zjistí jinde, jinak, ale jen pro sebe.

Nerad se s někým dělí. Něco ztratit je snadnější než to získat- jako opilou důvěru svých svěřitelů, jako nedocenitelnost jeho tajemství.

Jsou příběhy, které nezná ani Julien.

Jako ten, kdy se Noah rozhodne pomstít za znesvěcení KL, VCDV a jeho statusu spolubydlícího.

Docela humorný příběh, se smyslem pro, který začíná vodkou.

(A končí vodkou.)

Koneckonců, už několik týdnů plánoval jak správně svrhnout hierarchii čaje a sušenek a sladkých, přesladkých likérů ( slov) u lady Waterlove. A jedno z jeho vzácných, převzácných tajemství (je to moudro, chlapče ,moudro!) je: Když si nevíš rady, spolehni se na vodku.

(Rozkaz!)

A jo, přesně to udělal. Není nic lepšího (nic hříšnějšího, nic!), než namíchat koktejl plný vodky.

Nutno podotknout ( a dotýkání, toho byla *spousta*), že se spustila pravá ruská revoluce.

Lady Waterlove se spustila nejen z morálky, ale i z většiny šatů, posbírala několik lačných pohledů a nyní vykonávala cvičný, poplašný telefonát (a Noova vděčnost k telefonům rostla každým jejím polonahým slovem).

Dnes bude deštivá, mrzutá, opilá, zmrzlá, frustrovaná noc. Zhruba pro… spoustu lidí.

A pro Juliena. ( Ale ke konci, ke konci bude spousta lidí šťastnější. A Julien?).

Drahý (opravdu drahý, s jeho zlatými zuby a zlatou, žárlivou povahou) manžel lady Waterlove právě s dramatickým (diamantovým) gestem uzavírá veškerou noční scénu (bang!).

( Spěchá domů, opouští dveře limuzíny, světla podniků umírají v prázdných koutech. Jeho podnik bez něj nedýchá. Bez jeho podniku nedýchá zbytek podniků. Nádherná, monopolní matematika.)

Jen, když se Noah pomalu, pomalu vrací přes šumící, živé, vzteklé ulice, vyprchává z něj i to malé klubko uspokojení.

Už je nad ránem ( i když, Noah je pod ním, daleko, daleko v noci), a měl tušit, měl, že čas se stane přečinem. Totiž, s vodkou je čas velmi relativní (studený jako Sibiř, horký jako dech pláně).

Stejně, stejně se to nemělo podařit. Julien to měl jen vědět.

---

Dobíhá úsvit.

Zvuky bytu jsou tlumené, rozšířené v kostce jejich koupelny. Za škvírou otevřených dveří se skrývají zbytky půlnoci. Mléčné světlo olizuje pruh země, stěny. Za pár minut se dotkne Noových prstů(vkrade se mezi mezery ponožky).

Leží ve vaně, její dutý, nenaplněný zvuk šumí jako moře ( je v ulitě, kolébán ve fantomickém moři, kolébán prázdnými vlnami.Chytne pravou mořskou nemoc?)

Cvaknutí klíče zní jako cvaknutí zubů. Julien se pohybuje jako ve ((vz)duchové?) bublině, špičkou pravé nohy vysune levou patu z boty, zkopírovaný obrazec (takhle si boty svléká Noah, a Julien denně vylepšuje jejich synchronizaci). Klíčky prohodí otevřenými dveřmi svého pokoje, dopadnou na okraj postele, svezou se vedle lemu pyžama.

„Hvězdo?“ zkusí Julien zvědavým hlasem, a je to *vtipný*, jelikož Noah půl hodiny předtím zkoumal ozvěnu stejným, zvídavým způsobem. („Jule?“)

Julien chvíli tápe, kroky jako myší ťapkání, koberce a prach tlumí realitu jeho váhy.

Se skřípnutím nakoukne do koupelny, usměje se na Noa. „Tady jsi.“

A zhoupne se z jedné paty na druhou. S úhlem, s jakým Noah leží ve vaně mu trnou ramena. Brní mu konečky prstů. *Noovy* prsty jsou zaneprázdněné, plné dlaně, polštář podél okraje podlahy, otevřené, skleněné hrdlo láhve (vodka?) v pěsti.

Hmm? (A jeho boky, jeho dlouhé, dlouhé lýtka, byl by hřích nedotknout se, nepokreslit je hvězdnými mapami. Tři roky jsou pusté i pro pouště písečných bouří.)

„Jsi opilý?“ Pozoruje bezvládný sklon láhve, vláčný sklon těla.

Noah zavrtí hlavou a sleduje Juliena, vlévá se do jeho systému, do kapek atmosféry mezi nimi. Julien shodí bundu z ramen, provleče ji lokty, upustí na zem jako mořskou vlnu.

„Nemysli si, že nevím kdo může za ten mumraj venku.“ Poklekne před okraj vany, prsty mu rozčepýří vlasy na čele. Noah splní slib násilí, praští ho polštářem, upustí hrdlo láhve (chce svírat(chytit, dotknout se) to Julienovo). ( A někde jinde, někde ve falešných scénářích, by se rozletělo peří, v křídlech by se snášelo na jejich hlavy.)

„ Jestli to není vyznání, tak nevím co je.“ Směje se Julien, koutky úst, špičkou jazyka.

Noah kývne hlavou, zip mikiny zazvoní o dno. „Vyznání…spíš připomínka.“

A Julien souhlasně zavrní, obejme polštář a sevře Noův loket. „ Máš pravdu. Připomnělo mi to spoustu věcí. Minulé léto. Zkoušku z algebry. Taky déšť. A tebe. Tak se přestaň tvářit cudně. Máš co’s chtěl.“

A Julien vklouzne za ním, odhodí polštář k odleskům láhve.

Přitiskne se k Noovi, kolena po vnějších stranách lýtek, dlaněmi obejme jeho lopatky. Noah je křivka za křivkou, a Julien dechem kopíruje měkký rytmus tepu vrnícího hrudníkem.

Noah sjede prsty k Julienovům bokům, stiskne je zápěstími.

„Takže…spolubydlící?“ Zamumlá, zakloní hlavu. Strop je pokrytý jejich slovy.

Julien vydechne do jeho trička, a to kulaté místo zůstává horké, jako dno hrnku. „ Nevím, moc nevěřím na „a bydleli spolu šťastně na věky“. Hned zítra na mě budeš křičet ať slezu z kuchyňské linky. “ A pokrčí rameny, zachytí se koleny o dno a vyhoupne se pár okamžiků nad Noa, ťukne ho čelem do čela.

„Tak co?“

„Já nevím, co spolu?“ Zakření se Julien, přesune kousek váhy na Noovy stehna, tiskne čela dál k sobě, pokračuje v jejich tichém polibku.

„Spolu?“ A Noah zvedne bradu, zavadí dolním rtem o jeho křivky.

„Jo, buďme spolu.“ Pohne Julien hlavou, kousne ho do zákoutí koutků.

„To je chabá , *chabá* slovní hříčka.“ Šeptne Noah, konce slov se ztrácí v Julienových ústech.

„Vymysli lepší a tento týden peru já.“ Vyzve ho Julien s přitisknutím ramen.

A jestli má Noah něco dalšího v oblibě, jsou to *výzvy*.