Making History

Making history,

aneb několik (neúspěšně, rozdrážděně, frustrovaně) neúspěšných pokusů (-omylů), jak se nechat zatáhnout do (přirozeného, naprosto nonšalantního, sexuálního) sdílení (svlečeného, zadýchaného) osobního (lidského) prostoru (menšího než rozsah Julienova studu, užšího než Noův smysl pro předstírání nechuti k *aahhh* (sexu?).)

((Jsme tak blízko, že nám splývají membrány, baby.))

Pokus/omyl/take: one.

Noah má (jako každý civilizovaný, civilně cynický občan, ano!) velmi delikátní, specifický (a podle Juliena naprosto obsesivní) vztah (relaci, reakci, je to jen zájem o tvá tlačítka!) ke svému mobilnímu (jako akrobat!) telefonu (jen tvé další, výmluvnější já).

Takže pokaždé, když jej přenáší zároveň se svým již méně akrobatickým, ale stále mobilním tělem, vždy jej pomalu (kdo řekl senzuálně?!), s něžnou (sněžnou) péčí vsune do některé z (e svých!) kapes (kalhot, mikiny, nanejvýš bundy, protože Noah potřebuje kontakt, potřebuje svůj vrnící komunikátor blízkoblízko a tak se (sexysexytmavýlesklý) obal tenkého mechanismu nejčastěji (ale ne po nejvíce času, protože Noah má víc telefonátů než nemá, víc nechtěných kontaktů, než kolik tam stačil Julien uložit, než kolik stačil následně smazat, a za každou noc, kdy ho Julien externě (přes zdi a suť a chodbu, někdy jen mezírkami mezi dveřmi (slyším tvoje kočičí záda, křivky křídel, nesténej cizí jména tak nahlas!)) seznamuje (...opravdu je zde nutná explicitní závorka?) se svým (blízkýmblízkým) přítelem (nejčastější reference je sex), dostane Noah číslo nějaký holky (případně kluka), poté co Julien už (ne, už) netouží po jejich (aaaaah) kontaktu, nějak (jako pravý zloděj, jako levá hemisféra naší existence, dáváš všem jen ne mě, a jako Robin Hood(??)(bez polibku) - ) ukradne Noův nevinný, netušící telefon (v noci, ve dne, v polospánku, v tichém režimu) a s „Pravděpodobnost, že se ti neozvu, je stejně miniaturní, jako pravděpodobnost, že tento telefon není můj-hahaha-. Jsem přece mistr v odpovídání na telefonáty někomu kdo má _______ (vložte vhodnou část tělesné proporce,vrrr) jako ty.“ uloží jejich (cizícizí) číslo do niterného nitra jeho telefonu a tak (takt a atak, srdeční?) má Noah telefon plný lidí, kteří jsou plní Julienovy genetické stopy a eeeeeew nebude na to myslet, protože jeho telefon, jeho baby, by mohl mít nějakou ošklivou softwareovou poruchu a Julien je pěkný zkurvysyn, yeah! Takže a tím pádem (nejčastěji sedmým, jako sedmé patro, jako spadl jsem a vnitřnosti mám na sračky, jo) se jeho esenciální složka v komunikaci nejčastěji-) ocitá v předních, zadních, těšných kapsách kalhot, přilehlépřichlíplépřimklé k jeho stehnům.

Opravdová, roztomile hříšná jízda začíná teprve, až Noah vypne zvuk (protože nakolik tě miluju, lásko, ve škole musíš mlčet, okay? Okay.), ale aby se jeho vrrr-komunikátor ( jak mu říká jen Julien a co tu dělá Julienovo pojmenování, jsem jen krůček od heuréky!) necítil dotčeně, nechá aspoň zapnuté vibrace.(Oh. Oh!)

Přesně.

Vlastně to bylo naprosto v pořádku (v linii, v jedné časové), protože, i když občas ob čas jeho dolní partie zaregistrovaly to jemné, hebké brnění, které se rozlévalo v kapkách vody a šířilo se jako hladina měkké lávy (za hranice kráteru, za hranice vědomí), nic se nešířilo dále než za zip jeho rtů, než za kolébku jeho existence (-čního výskytu).

Dokud to samé (co jeho (aaah?)partie)) nezaregistroval Julien (a ano, začíná věřit tomu, že mezi Julienem a jeho partiemi je minimálně myšlenková paralela, maximálně stejná myšlenková kapacita (výše, realita).)

(A nějakou dobu poté, co Julien navazuje fyzikálnější kontakty s Noovým obsahem kalhot, se zpoza centimetrů a decimetrů navýšených nad hranici (nebeských? ne-) pozemských výšin, ozve: „Hvězdo, je ti jasné, že pojem „phone sex“ nabývá úúúúplně nových rozměrů? Sex telefonem! Sex *s* telefonem! Nechci si kazit entuziasmus ale, zlato, mám žárlit (plakat a vzlykat a vzdychat nad každým záměrně zmeškaným hovorem)?“)

A od toho z(a)traceného rána v kuchyni, kdy Noah, ve čtyři, čtyři!ráno, nečekal blikající, zhrzené číslo minulé, minuté Julienovy pseudo-lásky, kterou se (s nonšalancí hodnou pro generále neignorantské ignorace) rozhodl *ignorovat*, tím nenápadným způsobem typu – tady někomu zvoní telefon? Oh la la, ty dnešní (infra-ultra-zvukové?) vlny, nic nedolíhá, nic neslyším (ani ticho)! -a, a samozřejmě, že nic neslyší, protože - jeho telefon má zaťukané, pst-pst hlásky, prsty na rtech, zamlčené aféry můžou kříčet a vyvádět a vibrovat klidně celý -“Aah, sakra…“ - nad-d-d-den, a fajn, fajn, stačí, když budeš vnímána areálem deseti-metrů? Protože, jak to říct, lady, měla jsi ho pozdě, špatně, dřív, ale Julien teď -- „Hey!“ a když se Noah snaží prsty zachytit Julienovu němou, vytrvalou minulost (slyšíš? Minulost, jako- min min minimum myšlenek. Minimum pocitů. A Noah je přítomnost, budoucnost, *jediná Julienova ctnost*, takže přestaň, přestaň-), ale Julien rozprostře dlaně přímo na epicentrum vibrací, které vibrují Noovo tělo, a „Juliene, co to děláš?“ Protože Noah nemůže necítit, že má lapené prsty v Julienových dlaních, a nemůže necítit jak blízko, blizoučkou, *blíž* (než dál) od sebe jsou determinované hranice telefonu a neidentifikovatelné hranice *jeho* epicentra. A Julien uzná za vhodné šeptnou mu odpověď vrnivým zurčením do křivky ušního lalůčku.
“Dělám to, že tě dělám, co jiného?“
A Julienovy rty jsou nenasytnost dneška, lačnost zítřka, dravost včerejška. Je týdnem v jeho týdnu, a prstem přejíždí linii zipu, tam a zpět, vertikálním rytmem (jako mrkání řas, jako melodie, postavené cípem vzhůru, jako-) Noovy prsty, které se drží linie (ver-ver-vertikální, ne ne-horizont, horizont!), jeho zápěstí zvonivě kopírují budoucí (rozkošné, rozkoší dané) modřiny, vlhká, ne, mokrá, linie-ne, křivka, Julienova jazyka, která se mu stáčí podél tepen a prohlubní hrdla, kouzlí (sychravá?), usychající slova lásky jako sníh, horké, smilné polibky; bije hluchý tlukot tvého srdce vertikálním či horizontálním směrem?

Ale stop, stop, stop! To bylo před, před tím nešťastným sedmi, pěti-denním časem nenaplněné, nehmatatelné (s)t (o)uhy naplnit sliby a kouzla dobrodružného, nezávazného („ závazného!") vrt-vrn- ění boků, opojného (opilého opilého!) objetí a -jednoduše, bez slov poprášených příkrasami - sexu.

Ve zkratu zkratky - Julien si našel jiný (podle něj exponenciálně hodnotnější -než třetí mocniny všech cizích, promlčených čísel seskládaných do puzzlovitého vzorce - ( ale, jeho hodnoty jsou ty slova (mapy těl a soukromé projekce intimity), které necháte stékat hrdlem do prázdných přeplněných amfor of guilty pleasure, do vnitřních konstrukcí mokrých realit.(Julien si do nich sype sůl, sníh.) ale, esenciální je, že *samozřejmě* si našel-) důvod, proč bosky přeťapkávat chlad půl pátečního rána, a s výmluvným tep tepem chůze a zkroucením prstů pod teplo stehna a židle přepínat hrdlo mezi zvukem a tichem a zanechat jen vrnivý šum tělesných ozvěn.

(A nyní, a teď, sype, rozlévá z kapes (a úst, odemyká je jazykem) všechny absurdní, a nerozpoznatelné a irelevantní důvody, proč v nezávislých intervalech čeřit Noovu kompozici a tlačítka a čísla a omyl není omylem.)

(Láska a potřeba není láskou a potřebou (neschválené věci se nedělají schválně!).)

Jenže, i když Julien uznává (stejně jako uznává ty na několik let opomíjené čtvrtky dnů (a meziročí je legální svátek, yeah!)) Noovo roztomile zarputilé snažení udržet si svoji výchovou sešňorovanou kompozici (tiché odloučení od reality, mělké dýchání) jako svůj oblíbený celouniverzitní sport, křivkám jeho amforických hodnot se nejvíc zamlouvá horký tón vzdálené reality, ve které se Noah ozývá tím spoutaně roztřeseným vrkotem hlasu, a (hněvivě!) se snaží odolat trojce, kterou Julien (cudně!) navrhuje, aneb: je kouzelné pozorovat jak se uděláš (potajmu, záminky jako prokousané palce, zuby drží mlčení), (ve dnech, nocích) kdy s neschválenou omluvou vyťukávám identitu tvého telefonu, ale pravé kouzlo je, když telefon svíráš v dlani (nebo mezi kloubem ramene a lalůčku, v studených prstech) a já mám někde v podobných místech podobný mechanismus a mluvíme na sebe nebezpečné, *nebezpečné* věci. (Okay?)

Aneb, odhoď (textilní) zábrany a rozepni si poklopec, protože jestli je něco smyslnější než sex *telefonem*, je to sex *po telefonu*.

(A přes promrkané okamžiky se ukotvíme v prvním, neuspokojivém experimentu kolapsu veřejného pohoršení, začínající v tichém, vrnivém jezeru Noova telefonu, kdy se -)

Se záchvěvem těžiště rozdrkotá poloplnoprázdné dno vozíku a zarazí se o poloviční klec s cereáliemi.

„Sakra.“ A Noah se vůbec netváří cudně, dnešek je narozen pro katastrofy, a rozlité sklenky a Julienovu neodbytnou lichou provokaci. Ale i tak (protože i když to neplatí pro Juliena, tak láska je láska, a možná Julien stojí někde mezi střešními okapy a vyvrací záhady bloody rain(u?), a Britové mu budou stavět krvavé fontány, a Noah nehodlá přestřihávat žádnou stupidní, červenou mašličku zahájení, takže -)

Prsty vyloví telefon a odpoví své standardní, rezignované “Ano“ i když ví, že bude na každé Julienovo slůvko chtít prsknout: “NE, ne, *ne*!“ Ale koneckonců (který působí jako zrcadlový efekt, protože na konci - ) je ne jen ano.

“Hey, hvězdo! Kde ‘si?“ A Julienův hlas je střípek okouzlení mezi zeměmi.

„ V obchodě.“ - mezi tyčinkami a čokoládou a hradbou z cereálií, na co pravděpodobně odpovíš, že-

„To není vůbec sexy místo!“ Jedině – „Jedině-“

„ *Nejsem* v bordelu.“ (A cereálie bez přidaných glutamátů se tváří pohoršeně.)

„Nemyslel jsem *zrovna* bordel, stačil by sex shop.“ Na půlnádech se nadechne mlčení a za zády mu cinkne ozvěna patra. „Na *druhou* stranu - je to takový ten velký, jezdící obchod co má záchody a nevrlé okna po stranách, nebo ta stísněná samoška na konci ulice s dvěma tajnými rohy?“

(Protože jsme je hledali, a našli jsme je jeden (hned vedle toho druhého).)

„Jezdící obchod. Protože *někdo* o půl páté ráno rozlil mlíko, nechal ho vsáknout do utěrky, vyždímal do pěti skleniček a nadepsal nad špatně identifikovatelný plot: mléčná farma. Co čekáš, že z toho vyroste? Pět nových kartonů mlíka?“

(Mezisoučet šeptá, že Noah půjde koupit mlíko a utěrku a podtácky, a taky citróny, protože Julien je kreativní spolubydlící, který nemá rád ovoce ze samoobsluh (*ugh, kolik lidí myslíš, že se na nich samoobsloužilo? *).)

„ S mými schopnostmi a péčí a láskou *minimálně* deset. Sleduj!“

Protože sledovat něco, co je skvělou metaforou, ale co nechcete mezi zuby, je *terno*. „Nemilé překvapení bude, až zjistíš, že příští rok a půl *nemám* čas sledovat, jak se ti v kuchyni kazí mlíko.“

A Julien zavrní v krku, opře se o stěnu, dlaň zkroucenou mezi hladkými kruhy zábradlí. „Neříkej tomu mlíko. Je to* mléko*. Jako „(m)i(lé) ‚(k)onzumní (o)dreagování“, jen se ztrátou i.“

Noah se obezřetně vymanévruje z vysokých lavin potravin a proklouzne k toaletním potřebám, schová se za zubní kartáčky. Pomalu mapuje jak nejlépe se vyhnout dvojici seniorů u zubní nitě, a zároveň se pečlivě krátkou cestou dostat k utěrkám. A mezitím, mezitím se může dopracovat k típnutí mléčně absurdního hovoru. Takže, „Jule, proč voláš?“

A ozve se úsměv, měkký jako peří, a o sklon minuty později našpulení korunky rtů, nedočkavá odpověď. “Kdy tě uvidím?“

(Narazí do stohu mýdel, a není to proškobrtlé zaskočení, není!) „Zítra ráno…?“ Realita a dny jsou chaotické měřítka.

„Proč ne večer? Jdeš do školy?“ Zakulacená zvědavost hlásek.

„Podvečer do školy. Pak zaskakuju za Eleanor.“

„Celou směnu?“

„Celou směnu.“

„Fajn.“ A šum praská, jako by měl sníh v krku. „V tom případě běž na nejbližší toaletu.“

Ptát se „Cože?“ se Noah naučil polykat po prvních měsících (a „ž“ je pěkně ostré písmenko!), takže jen - „Proč?“

„ *Pro*tože večer tě neuvidím. A protože chci sex. A protože se mnou chodíš, měl bys za to nést zodpovědnost.“ Odvětí Julien nonšalantně, rozepne linii mikiny a upustí baťoh z dlaně.

„Nebudu s tebou mít sex po telefonu!“ ztlumí Noah ozvěnu smyčkou mezi saténovými župany a chundelatou kopou ponožek.

„Budeš chtít, až začnu mluvit.“ A vrnění se stává novým hitem, novou zkratkou pro „chci tě v posteli“ („chci tě na drátě“ se liší jen hloubkou tónu.)

„Mluvíš celou dobu.“ A jediné co by Noah chtěl, je dotek na linii kříže, v prohlubni páteře, Julienovu dlaň a nesmělé vzorce otisků, vtisk rtů po straně krku.

„Ale no tak, *hvězdo*. Už mám rozeplý knoflík u kalhot a zablokoval jsem výtah. A mám ty bílé kalhoty~.“

V představě výtahových kabinek se nemlží zrcadla zatajeným shýbnutím plic, bledé jsou jen tváře a dlaně, látky kalhot zvířené prachem. Noah není dál než o pár pater převýšení. A možná, kdyby se nechal eskalátorově unést, dokázal by vyrovnat ten nízký podtlak v žaludku.

„ Já jsem mezi bednami citrónů, pro které jsem ti jel na druhou stranu města.“ -není vůbec to, co chtěl říct, ale ústa jsou o patro napřed, o poschodí dál.

„Ooh! Dáme zítra tequilu? *Tvoji* tequilu.“ Slízne Julien zbytky slov zpoza koutku a Noah pokrčí rameny, telefonem přeložené jako vánek (jako knoflíková válka). „Jestli chceš.“

„Ty víš, co chci.“ A Noah se *nebude* přiznávat, že cítí tání krve na všech těch špatných místech a fajn fajn, němě, nenápadně proklouzne placením a schová se někam do nejzapadlejší kabinky a *nebude* se účastnit Julienova blábolení, které se tak jednoduše dokáže zhmotnit přímo před, za, mezi stěnou a korunou ramen, a fajn, možná, *možná* taky zavrní slůvko, nebo dvě, až nebude Julien schopen myslet na své *nefér, nefér* vítězství, protože tohle místo je plné sexuální frustrace a Noah se vyhýbá všem těm teenagerům a vdaným ženám, ale stejně, Julien -

„A já vím, co chceš ty.“ – porozumí i těm nejměkčím výdechům, desetinám pohybů.

Náznaky jsou rovnice, Noah remízou mezi řešením. Ale Julien nehodlá váhat mezi nerozhodně, stahuje misky vah, podpírá falešná závaží. „ Nejdřív ti prsty vrátím za ucho ten zakulacený pramínek vlasů, který ti vždycky spadne až ke rtům. Špičkami prstů pomalu, motýlím dotekem lemuju jeho oblouk, sjedu po týlu krku, dlaní se líně svezu po páteři, přitisknu ji do křivky kříže. Chvíli budu psát netopýří příběhy, tak jak vždycky chceš, a mezi prologem ti vtisknu polibek na levý spánek; špičkou jazyka vytvořím mokré železnice až ke koutkům rtů a políbím tě tím malým způsobem, jako když se loučíme za školou a ty mi dlaněmi objímáš klouby ramen.“

Noah se kousne do palce, stísněný mezi vozíky, kasa sto položek od něj, a doufá, že přátelská horečka se rozlévá jen pod povrchem oblečení, pod limitem epidemických hodnot.

„Už platíš?“ ozve se po vteřinách lišácky, čas pro ukotvení představy se vlévá do konečných stanic.

„Za pět minut,“ sykne, a brnění v prstech je jen napětí vysokých tlaků, jen šálek kávy nad procentuální zdraví.

„Oookay.“ A Julien mluví tichým kapkáním slabik, letní déšť v sáčku. “Protože už teď vím, že budeš chtít otevřít pusu a chytit mě za křivku boků (nízko, pod hranici látky), ale přistrčím tě ke zdi a přitisknu se blíž (*mnohem blíž*); knoflík džínů mi bude tetovat půlměsíční otisky do žaludku, cítím každý tvůj pohyb (*nádech*), stejně jako ty můj. Bříšky dokreslím konec balad a sklouznu níž, *vklouznu* do zadní kapsy kalhot a *zmáčknu*. A ty - se prohneš tím choulivým způsobem jako vždycky, korunou hlavy se opřeš o stěnu, a *zasténáš*.“

(Dívá se po zraněních bankovek, neodváží se zvednout víčka k tváři dívky za tmavým pultem, odpovědět na její nevinný úsměv a nevinné, klouzavé pocity.)

„Už?“

„Vydrž.“

Rytmus poloběhu je rytmus Julienova zrychleného výdechu, nádechu, měkkých představ v záhybech řas, bledé látky v půli stehen, dlaně pod vrstvou spodního prádla, stejné, líné tempo zápěstí.

(Stejný půlobrat vrátí zámek do svých vysněných tvarů, nejzapadlejší kabinka objímá konce úzké místnosti, matné světlo, o vteřiny později nejrychleji svléknutou bundu v kraji.)

„Jule,“ vydechne Noah a zip jeho kalhot mluví cizím, zrezivělým jazykem, ale jeho prsty jsou geniální lingvisté, luští písma v poledních pauzách. „*nemám žádné spodní prádlo*.“

A tentokrát zasténá Julien, tričko se mu vyhrne nad holé boky. “*Hvězdo*.“

„Co?“ A jeho prsty se snáší jako sníh, ohyb loktu končí v tupých úhlech.

Julienův hlas je hluboká vibrace, ozvěna. „Vyhrnu ti tričko, můžu?“

„*Ty* se ptáš o dovolení?“ A v submisivitě je něco čistě erotického, Julien by měl držet jeho zápěstí, svlékat ho zuby, ne *se ptát*.

„ Dál už se ptát nebudu. Nebudu moct mluvit…“

Noah kývne hlavou, kopíruje Julienova slova. „Dělej…co chceš.“

„Okay.“ Odmlčí se bezeslovnou artikulací, kmitem víček. „*Svlíknu* ti tričko, držím tvoje ruce přimáčklé ke zdi, držím je za zápěstí. Jazykem ti mapuju kousky krku, úseky kostí, sklouznu k pravé bradavce a přejíždím ji špičkou, zprava doleva, a zpátky, japonský font. Pomalu. Rychle. Vzpíráš se?“

A Noah zvedne boky a spustí paty, fantomické rozkoše padají pod kolena, lámou kompozici kostí a rovnováhy.

„Protože nehodlám přestat. Třemi polibky se dostanu k druhé bradavce, pokračuju v jízdě. Nepřestanu, dokud nezačneš *prosit*.“

(A víš co, Noah možná *začne*.)

„*Juliene…*“

Výměna dechu a kontaktů, voda v plicích je kotvou pro budoucnost, a Julien padá, mořské dno připomínkou dnešku, a říká: „ Líbám tě gravitací, cítíš mě? Pouštím dlaně, klesám k loktům, zadržuješ dech? Nehty čeřím purpurové řeky podél boků…zaháknu tři prsty pod lem kalhot, stáhnu je o kousek níž…“

Julien se kousne do rtu, příští slova jako láva, Noův zvláštní, fotografický dotek jen centimetry od hmatatelnosti.

„Klečím před tebou.“ …na kolenou.

(Oba rytmicky vykonávají stejné pohyby, náctileté pocity viny se utápí v tření kůže o kůži, ani jeden nechce měnit.)

„Stáhnu tě za kapsy ještě níž, olíznu si rty, rozepínám zip, jsem před tebou a těsně, *těsně* u hlavy a měl bys mi proplést prsty do vlasů, protože už nechci-„

Z jednoty přivřených víček a zakleté intimity je identickým okamžikem vytrhne poloneznámý tón, pager v nahých textiliích nevědomky předpovídající Julienovy němé slabiky, protože, už nechtěl –

čekat.

Noah ze sebe vyhrkne kreativní, panický shluk nadávek, zatímco Julien pouze vydechne:“Huh.“ a oba se skloní v úhlech, loví v kapsách.

Minuta roztěkaného mlčení, propadání rovnováhy, a realita se vrátí s dopadem posledních interpunkcí.

Julien mlčky vyslechne další Noovu nadávku, jeho „Četl`s to?“, na které hlasitě přikývne; a s nespokojeným pokrčením obočí odpoví:“ *Maelstrom* zrovna teď, *sakra*…“

„Každopádně to skvěle koresponduje,“ pousměje se Noah krátkým, polovičním způsobem, neuniká mu pečlivě vykreslená ironie jejich krabicové situace. „Nevím jak ty, ale já opravdu *mám* tak trochu *stav nouze*.“

Julien se zasměje, lokty se opře o zábradlí. „ Ironie je rok od roku přesnější, co? A víc kouše, (mrcha). Ach *jo*, chtěl jsem večer aspoň dojít na koktejl.“ Našpulí Julien rty do strany a ťukne týlem do oťapkaného skla zrcadla, matné šmouhy podél čepýření vlasů jako rám obrazu. „ Teď se možná neuvidíme ani zítra. Co ti napsali?“

„Mám přeskočit školu (můj seminář dynamické meteorologie!) a jet rovnou do baru. Co ty?“

„Dojít na velitelství. Snad mě nehodí do štábu jak minulý rok, byla to nuda znásobená stupidním svetříkem a aktivní, *aktivní* asistentkou.“

(Nikdy ten vzor nezapomene. Noční můry spočívají v kostkovaném měřítku a rozhádaných barvách.)

„A kde ‘si? Můžu tě svézt.“

„Nemáš mě po cestě. A mám dojít pěšky, asi někde potkám kurýra.“

„Okay.“

„Snaž se ho nesrazit, až pojedeš, možná půjde z tvojí strany.“ (Není hazardérem za volantem-)

„Snaž se s ním nevyspat, až ho potkáš, možná bude dezorientovaný a nechá se, až ho přejedu.“

(je hazard sám o sobě.)

„Touché. “

Chvíli mlčí, v neochotě připustit porážku, stále doutnají plamenem, stačilo by dýchnout-

„Píše mi El.“

(Sliby a přání rozfouknou jejich naděje.)

„Včas“ prý skončilo před sedmi minutami.“ Zpoza dveří se ozve ťukot umyvadla a přerývané dlaně, Noah mlčí v postoji, dokud dveře neklapnou jazykem.

„Ještě pořád jsi akademik,“ okomentuje Julien rozverně, polyká čtvrthodiny v krocích.

„Jen poloviční. Musím to típnout.“ Zaposlouchá se do slz vodovodu, a „ Ten koktejl, nějaký ti pak udělám doma, okay? (*Možná i jaký budeš chtít. *) Tak zatím, Jule.“ Hasit cigarety je rychlejší než pokládat tlačítka telefonátu, protože tabák málokdy řekne -

„Ještě to nepokládej, hvězdo.“

„ Hm?“ Prsty už má v knoflících.

„Cirrus.“

A rozepíná jimi úsměv.

„Limita.“

(Jak jinak jste si mysleli, že probíhá vyznání v meteorologicko-matematické lásce?)

---

Pokus/omyl/take: two.

Nevidí se další tři dny.

A když se míjejí v nepravděpodobném setkání svítání čtvrtého rána, vidí jen Julien Noa.

(V těsně těsném střihu nízkých boků, mokré vlasy jako art noveau, a s širokým úsměvem se v chůzi otáčí na mizící stín za rohem, volá: „Ale příště platím já!“.)

Opírat se o zdi je nejbezpečnější cesta jak neztratit krok, a Julien se odrazí rameny, vypočítá trajektorii dokonalého náletu a z boku donutí Noa nejistě přehopkat až k druhému okraji budovy, vyrovnat nevyrovnanost.

„Juliene!“ vyhrkne Noah, a zmateně mrká víčky, dokud Julien neopře dlaně o zeď a nepolíbí jej pod hranici horního rtu, dokud se čelem neopře o stranu ramene.

„Rande?“ Zvedne hlavu a s něčím šibalským a zároveň vzdáleně nebezpečným sleduje křivky a pírka Noových vlasů, které mu spadají nad víčka.

„Hm?“ Znovu mrkne, a pak s něčím potěšeným pochopí, dotkne se překlenutí ušního lalůčku a tváře, črtá grafy. “Ne, jen mi koupila čaj.“

„Máš mokré vlasy.“

„A ty obvazy kolem loktů.“

Julien spustí dlaně z cihel a vplete je do Noových kadeří, znovu se dotýká jeho rtů a Noah se přes lokty a zápěstí připíná k jeho tělu. Julien nakloní hlavu, vklouzne jazykem hluboko za území sklovin a levou rukou sjíždí pod Noovo stehno, myšlenkami zdvihá kolena.

A Noah přečte veškeré jeho stopy, nechá se zachytit mezi kolébkami Julienových dlaní a secvakne kotníky k sobě, měkce tlačí na spodní obratle.

(Zasténá mu do rtů, paže stočené do ostrých zatáček.)

Oddělí se měkkým, mokrým mlasknutím, a Julien se nakloní k zákoutí jeho lalůčku. „ Je tu hodně lidí?“ Šeptne, veřejná tajemství.

„Už ne,“ obrátí Noah horizont konverzace. „ Frmol tu byl zhruba před hodinou. Většina lidí je teď na cestě do slepých ulic.“

(Přijde spanilá jízda.)

„ Můžem se někde schovat?“

„Mám tu auto.“

(Úsměvy jsou více než radost a šibalství a zapomenutá gravitace, protože Noah se snáší dolů v Julienových dlaních a lapá jeho prsty, prosklené chodby mapou úniků.)

(„*Chceš svézt? *“)

A pravděpodobně polotančí mezi klávesy linolea, Julien se nechá (s)vés/zt, existence výmluvou pro dotek.

„Chceš vědět, jak jsem se dostal do Maďarska?“ Zakření se, a malomocné konce obvazů vyhlašují republikánské vlajky, fáborky despocie.

„Chci vědět, jak tě postřelili. Proč pod lokty?“ Mluví do prázdna, hmatem hledá klíče pod zipy.

„Rituál. Kde máš knoflíky?“ A potrhané, nezapnutelné svršky jsou gestem, záleží jen na provedení.

„Prohrál jsem sázku.“ Otevírá zadní dveře, a „Lidi s knoflíky mají přednost,“ ale, Julien se zhostí jeho límce a vtáhne ho pod úroveň skel a připlíží se jako kočka, pozoruje Noa se stejným zvířecím pohledem, jako mládě, jako když nemá slov.

(Prsty u nohou přiklapne dveře, vzrušení a matný povzdech bolesti a přítmí. Kapky ticha.)

Sníží boky, vyhrnuje teplé lomy látky trička a bříšky čte Braillovo písmo kůže, zastaví se u výstupku klíční kosti, sjíždí zpátky nad plochu plic a pianovou hrou mění mělkost dechu, Noah procitá do táhlého stenu.

Zachytí se o kotvy kostí Julienových boků, rozepíná knoflíky překážek, dotýká se měkkých, horkých linií jeho erekce.

Julien se chvíli, na pár okamžiků nechá zastavit mrholením pocitů a těch tichých emocí, a propadne se mezi Noova stehna, klesne v tekutém písku, a tření se stává více než veličinou, zákony se lámou za hranicemi zipu, gravitace je naděje, a chtěl by poskládat, ohnout čas pro své účely a nechat ho mizet v oknech, v mrtvém šumu rádia, v poddajném aroma mentolu a tabáku, který leží pohozený na předním sedadle. A nakonec každé auto voní jako Noah a Noah je jeho oblíbený parfém, a vpíjí se do něj přes ústa a jazyk a půvab nespočívá jen v existenci, esencí je tajemství, a příšeří, zastřené limity těla.

(*„Chyběl’s mi.“*) Sťukne jejich čela dohromady, a snaží se nepůsobit hladově, ignoruje povolné stezky kulatých průstřelů, Noah ztrácí duhovky.

(*„Chyběl’s mi.“*) Zopakuje zurčícím zamumláním, okolo obrysů hlavy se mu roztékají tmavé kruhy, čelo studené jako střípek mořského skla.

(Inkoustová slova představ se rozpouští v tichu, Julien se napíná v pohybu, chce dokončit těch několik minut extáze, už dlouho nebere analgetika, ale měl by začít pít gin, není legální být při vědomí, neřesti se ukrývají v nevědomí spánku, v pláních sousedních snů.)

Kdyby jen čas nebyl smyčka protkaná korálky, naráží do sebe a stimulace není osobní prostor, není to příjemná hebkost jeho řas, protože když se chce Julien znovu rozehřát pod sklony jeho jazyka, přidrží si Noah zámek z prstů na rtech, slyší neslýchané, a Julien zvedá ramena, Noah ho přehodí přes sedadla do tmy kufru, a Julien sykne „Au,“ i když necítí nic, jen vrnění podbřišku a dusot tepu.

„Noe?“ A je to ta pěkná, opálená dívka, která mu ručníkem vysoušela vlasy a vlepila mu do dlaní kelímek čaje, dýchala v tepelných, mělce roztomilých intervalech.

„ Zapomněl sis u mě mikinu,“ a Noah cítí žár a palbu Julienových schovaných očí, jeho kroužících myšlenek, protože žárlivost je jen oheň a popel a shoř, protože *s tebou* v noci nebude, krásko, ale Noa se vysouká z auta, rozčepýřený jako ptačí mládě, a ona se usměje, kulatým, milým způsobem a Noah se nechce červenat, ale něco ho donutí cítit se zvláštně, cizí boty v cizích ponožkách, v cizích parkovištích, ale může jen měkce odpovědět-

„Díky,“ - a podepřít se o rám kapoty.

„Ještě mám vzkaz pro nějakého Juliena.“ Rozpačitě se rozhlédne kolem a pak se pohledem ukotví v Noově pohledu, jakoby se styděla za přepis slov. „Um, mám vyřídit, ať si ten – no, ať si - pohne zadkem, protože na něj před budovou čeká půlka ulice a co bude s tím uhlobaronem.“

A Noah se snaží nesmát, když se z kufru ozve „Pět lidí není zkurvená půlka ulice!“ a „Au!“ a když Julien s identicky rozčepýřenou nonšalancí vyhopne stejnými dveřmi jako on.

Otočí se na něj, poté co Julien dvěma kroky dožene jeho siluetu a stoupne si těsně vedle něj; a zeptá se: „Uhlobaron? Ti ještě existují?“

Julien přikývne a odněkud vyloví zbytek fotky a podá jej do prostoru mezi Noa a dívku.„Je jeden z posledních v republice. Fešák.“

„Vypadá na šedesát.“ Okomentuje dívka s pokrčením nosu, a radši znovu zvedne pohled na Noa.

„Ale má pěkný knoflíky,“ odvětí Julien a strčí fotku zpátky do zadní kapsy kalhot a trhne spodním lemem Noovy bundy dokud se na něj nepodívá. „Odpust, ale letím. Tak zatím, hvězdo.“ A chytne ho za límec, přisaje se necudným pohybem k jeho puse, a dlouze, dlouze drží jeho pozornost a zuby od sebe, předává dech a teplo dokud se Noah nepropadne do gravitace červeného pigmentu.

(A úplně stejně se červená dívka naproti, hoří jí špičky uší, a možná by to měla natáčet a dát na youtube, („*czech gay boys kissing“) (in (my?) parking lot*), lidé jsou plní sexu, prolomila by erekční rekordy.)

A když Julien mizí mezi pruhy podzemních míst, Noah jen rozpačitě pokrčí rameny.

---

Pokus/omyl/take: three.

Časově je to pozdně polední oběd, v rokokové místnosti plné leštěného dřeva a tapet a uniforem, porcelán bledý jako smrt, jako mléko.

Noah si připadá jako polomrtvý důstojník letectva, a je tu jako chráněnec Generála, jeho tmavé, zvlněné linie špatně vysušených vlasů mu spadají do čela, iritují jeho neposedné ramena v béžové košili (ale tentokrát má všechny knoflíky, pozapínané až ke krku, metafora zdvořilosti.)

A zastupují divadelní stranu války, a armáda je zrcadlovým odrazem šlechticů, těch, kteří budou sedět naproti jejich židlí a sdílet stejnou sadu příborů a etikety.

Stojí za týly opěradel jako napětí a Noah se tváří víc znuděně než neutrálně, na dva dny pět hodin spánku je špatná bilance, v plechových lahvičkách u stehen nepřenáší vodku, ale kafe, bude nezdvořilé popíjet z nich pod záminkou toalety někde v přítmí schodiště?

A málem přeslechne klapnutí dveří, dokud si Generál tiše neodkašle, neupozorní Noa, že pravidla jsou pro hru realita, a tak se Noah tváří jako by o létání věděl, tolik kolik toho ví o zdvořilých úsměvech.

S vévody a knížaty přichází jejich krajkové dcery, upjatí synové, a jako poslední se s šelmovitou grácií objeví arcivévoda vévodů se svým stejně arogantním synem, kterého nenaplňuje nikdo jiný než –

*Julien*.

A pod vyšňořenými límci se tváří stejně překvapeně jako Noa, pohltí zrakem křivky a vyrovnanosti uniformy, cudně se pousměje a po zdvořilostech a lichotkách a myriádou jmen se posadí před Noa, a pozoruje ho s povýšeným zájmem, přesně tak jak má.

Předkrm je vstupní bránou konverzace a Noah je pohledem přinucen okomentovat výtečnost polévky a pstruží paštiky, načež sklidí pochvalu za své vybrané způsoby od přísedících lordů, Generál usrkne vína a Julien zuby stahuje kousek ryby z bodců vidličky, nespouští oči z populárního důstojníka letectva, který poslední tři roky bydlí v jeho bytě a bojí se lítání.

„Do kterého komanda jste přiřazen, důstojníku?“ polkne doušek červené fermentace, špičkami bot se valčíkem přisunuje k jeho střeženým patám.

„ Do pátého, lorde.“ Odpoví Noah kulantně, opatrně si poposedne, když Julienův kotník svádí jeho lýtko, druhou nohou se přikloní k té Julienově, špičkou ťukne do paty, drží jejich neosobní ying-yang.

„Nevrť se,“ napomene Generál Noa křivým šeptem, a Julien se uchichtne do přeškrobeného rukávu.

Když hlavní pokrm naruší jejich interakci, oplácí Noah malé gesta, komentáře a drží se uprostřed diskuzí, zatímco Julien mlčí, sleduje nevábné pozornosti ostatních vojáků, dcery jako návnady vnad, ale Julien je tu dnes jen pro muže, jen pro něj.

Proto po dezertu znovu zachytí jeho pohled, vykouzlí v dlani významné gesto, a jestli byl někdo stvořen pro znakové řeči a sugesci, je to Julien a prsty z pián.

(Protože teď zrovna nechvalně posunkuje a šklebí se na svého vévodského otce a Noah předstírá ošklivý kašel, aby skryl pobavený smích. Potom sám naznačí, že pudinkové kopečky byly stvořeny jen pro jídelní bitvy a nenápadně (vysouká ze sebe veškerou potutelnost a obezřetnost dětství, vyrůstal na podobných banketech, takže je to jen minimum námahy, opravdu) mávnout lžičkou tak, aby nikdo nechtěný nezpozoroval, proč vlastně nejvyššímu veliteli přistála hromádka pudinku po straně vlasů, a proč si toho všiml jen Julien a pár krajkovaných dívek.

(Vítězný úsměv Noah odmítá skrýt, protože Julien se zakuckal nad talířem a “asi se rozmáhá nějaká ošklivá epidemie, s tím množstvím odkašlávání a kýchání, co dnes koluje kolem stolu.“, komentují titulky.)

A beze vší upřímnosti, polovinou důvodu proč se Julien schovává za vyšívanou plentou kapesníku je nepochopitelná stydlivost nad Noovým šarmem, veškerý kontakt hoří jako ilegální zpěv a hořkost fénixe (pohlceni dnem a představou, Julien by dokázal žít v meziválečném poměru s pilotem pátého komanda, dokázal by mít úplně stejné nepoddajné gesta v posteli), a za pár okamžiků nezdvořile poukáže prstem na krajinu Noova těla, potom na sebe a zavrtí boky, rameny, ve svůdných náznacích afér.

Rozhlédne se okolo překulacené místnosti a objeví prosklené tělo balkónu, zavěšené za těžkými sukny záclon a drbne Noa do kolene. Hlavou mu naznačí venkovní atmosféru, vítr nadnese pár lístků a Noah se baví, když Julien vysvětluje slovní napojení balkónu a tajných dveří.

(Noah je vidí na schodišti a historie se otáčí v podivných spirálách, protože když se potkali poprvé, scházel Julien identicky snobské schody, obklopen více nezvanými hosty, každý z nich jiným fantomem opery.)

Jenže přichází opravdové háčky v opravdových situacích a byla to tragédie, novináři stojí mezi vitráží.

(A Noah lhal, v ampulkách nemá kávu, ale benzín a jak přesně ochránit někoho, kdo se vás bude porcovat pod postelí, baldachýn přišpendlený hodnostmi předešlých armád a fetiš nabývá na definici, nejsme nevinní, ale stále oběti.)

Jsou to války hodné pozlacených jídelních servisů, Julien jako nadpřirozeno, když tančí mezi příbory, důstojnická hrdla jako vyjeté zipy, a

„Máte moji pýchu, lorrrde.“ (v bublání krve lze přeslechnout vykreslené dokonalosti).

A dokud se stěny nerozbortí pod sněžnými kulomety, *chci Vás políbit*, markytánko nezraněných.

(Ale i my dva -)

Končíme v prachu, i když prach nekončí v nás a benzínová krev vznítí stezky domu, propálí baldachýn.

Nejsme mrtví, jen jsme vyrostli.

„Máte moje křídla, důstojníku.“

---

Pokus/omyl/take: four.

Prská popel a nepropadá herectví, jak by myslel, a chtěl by spát (s Julienem, sám, už nezáleží na počtu-), ale místo, místo by bylo fajn, a usíná mezi prkny.

(Prach se snáší jako sníh, padá mu do vlasů a deka, do které se schoulil, snímá otisky tekuté DNA, režiséři reality kapitulují, fikce je převýšení.)


V polospánku mu ramena podkluzují pod vazkým spojením mokrých průstřelů a ospalosti, ale něčí teplý rukáv ho stáhne dolů (matně se zamyslí nad Generálem (jeho přízeň je přátelstvím)), ale když dopadne na tenké, hebce podložené stehna, odkud zpozoruje jen vysoké, průsvitné límce a úzkou vestu, nechá si přitáhnout kolena blíž k podbřišku, jeho osobní prostor je linie respektu, ale tento spolubydlící může rozepínat cokoliv (i náruče a nitě bez knoflíků).

„Jak dlouho jsi nespal?“ Ozve se z horních, horních pater a Noah se čelem opře o podbřišek, vydechne do nízké simulace odvzdušnění, redukce prostoru.

„Něco přes ‘cet hodin. Tak v půlce předkrmu jsem už asi měl halucin‘ce. Myslím, že n‘ talíři jsem viděl víc jídla, než ho mělo být,“ zamumlá v odpověď a Julien rezonuje malým smíchem.

„Jestli myslíš ty prapodivné zelenomodré věci, tak ty tam opravdu byly.“

Noah protáhne koutky, pokrčí se v nechuti.„Sakra, teď nevím, jestli je lepší, že n‘tom nejsem tak zle, nebo horší, ‘tože to znamená, ž‘jsem to vážně snědl.“

(Únava je opilost mysli, alkohol vědomí, protože Noah necítí okraje a linii těla, jen horké, měkké obrysy jeho živelné postele, něco *strašně milého*, i když má Julien dlaně položené na osteoporóze dřevěného podkladu, daleko, daleko od něj a říká:)

“Spi,“ jako obezřetný rozkaz, a pak se obrací na kolemjdoucí siluety, a Noah se baví tipováním výrazů, podle tónu a ohybů hrdla, ale ztrácí okamžiky, nedokáže vytvořit akurátní mapu jeho nálady, a možná se něco stalo (v těch vteřinách, v těch dnech, kdy se míjí, v těch nocích, kdy je na ulici a on v ní), protože všechny ty krabičky a geometrie pocitů a emocí jsou bez vík a pravých úhlů, možná dochází limit a měl by využít snů, dokud se nesplní.

„Jsi první, koho na sobě nechávám takhle spát,“ svěří se mu Julien hlasem, který nechce odpověď (a nemá ani cíl, jen odezvu rtů.) A ještě tišším polknutím:“A taky první, koho mám přímo v klíně, a nekouří mi ho.“ – ale zní to jako detail, malicherný a spíš pro vlastní pobavení, pro upevnění charakteru.

„Bohužel, teď ode mě nemůžeš nic čekat, “ pousměje se Noah; pološkytnutí plic je překvapení němých a sveze hrany prstů ke kloubu Julienového malíčku. Ale obvyklé otázky jsou mezi nimi zbytečné, takže:

„Nechceš?“ Cinkne Julien dnem sklenky o nehet, a drink by nezněl špatně, kdyby se dokázal zvednout z vlastního střízlivě podnapilého bezvědomí.

Ale neuškodí se zeptat, protože by si dal něco mentolového, a něco co by mluvilo barvou, odstíny promil. „C‘to je?“

„ Ledový čaj s vodkou.“-není, na co by měl vkus, takže-

Zavrtí hlavou, Julien pokrčí rameny a obrátí dno sklenky sám, odevzdá prázdné kapky na putující tácy recyklace, pozoruje Noa něčím divokým.

„Spi,“ zopakuje, a balancuje půlku dlaně na zvlněné hladině jeho zemskými hvězdami posetými kadeři.

(*„Myslíš, že *tohle* bude chtít napořád?“*)

---

Pokus/omyl/take: five.

Je to frekvenční maskování a možná čekal, že se probere do většího mlčení, do hotelového přítmí, skrytých výtahů (ale výtahy ho nutí myslet na portréty polonahých figur a zamlžených skel, tajných záhybů a Julien na kolenou, probral se ze snů).

Naopak, je to hluché mísení kroků, vody a novin z televize, možná neživá muzika a staveniště města za okny, které jsou dokořán, záclony kryjí jen vzduch, šeptají o zážitcích venku, slunce přestalo svítat.

Natáhne před sebe dlaň, mělké modřiny podél vize, kapky inkoustu nebo vzor povlečení?

Přicházel sám, někdy v ranních podvečerech, ale odvrácená strana postele je rozestlaná a sálá poslední zbytky tepla, vyhlazuje poslední křivky spánku.

„Vzhůru?“ vyjde Julien z pootevřených dveří koupelny, přiblíží se v lososovém tričku a bledých džínech, jako mizící vzpomínky, a Noah znovu pozoruje prázdné místo v posteli.

„Trochu.“ Zvedne se v loktech, odhrne špatně padnoucí serpentinu ofiny.

„Budeš snídat?“ Prstem zamíří na dveře, ale dva jídelní stolky už sídlí někde vedle těch nočních, a Noah propojí své záhlaví se záhlavím postele, jeho vlastní dlouhý rukáv se mu vyhrne do půlky bránice.

„Nejspíš,“ kývne, probudí šibalský úsměv na Julienových rtech, důvod se mu ztrácí pod teplem nahučkané peřiny v klíně. „Ale-„

„ -prvně kafe?“ chytne Julien dva hrnky a bledě modrý podá hladovým prstům jeho protějšku, opře se k jeho ramenům, usrkne, vpíjí se do pozadí vysílacích těl.

(Noah se vpíjí do jeho melancholie, víčka zpřeházená, špatně posazená na pokřivených plechovkách a možná by pomohlo *být na plech*, ale káva s rumem je hospodská záležitost Vánoc a hotely jsou stvořeny pro exkluzivně čisté drinky a potutelnou konverzaci. Takže:)

„Slyšel jsem, že ses propašoval na císařskou party,“ polkne horkou dávku a narovná kolena, nevzdává se kontrastu studených nálad venkovních vánků a teplého příkrovu peřin a hořké vůně.

Julien přikývne, sevře hrnek pevněji, a skrývá víc než tajemství, těká podivným způsobem zpoza víček, Noah polyká „Co je“ a „Děje se něco“ a „Co se stalo“ a „ Bydlíme spolu ještě “?

(Nechtěná medicína a tichý Julien je rakovina jeho výchovy, pečlivě urovnané zásady se mění v pH a odtékají v kalužích neoprávněné starosti. Genetika -)

„Noe.“ – se projeví tam, kde nechcete.

(Mám vtetované *ty* do krevního oběhu.)

„Hm?“

Bledá červená hrnku, zředěná generace. Kaskády měkkých borcení konstrukcí.

A pokud nepřestáváš mlčet, nepřestávám mluvit. „Jule,“ moment pro vyostření smyslů, „ jdeš na to ze špatného konce. Možná to ani není konec.“

A jestli, pokud, chceš něco říct, je to jen moment za mým mementem.

Díváš se duhovkami, orbitaly nepopsatelnosti. „Jsem egoista. Na lidech mi moc nezáleží. Ale-, nemůžu se rozhodnout. Jsi moje Id nebo SuperEgo? Protože já nevím. Jsi můj instinkt nebo výchova?... A čím dýl nad tím přemýšlím – asi, *možná*, budeš *obojí* a to je průser (kolosální průser), protože to znamená *většina* a matematika - nemá důvod lhát.“

(Znamená to, *znáš mě* (víš to?). A není nic *strašidelnějšího* než někdo, kdo vás zná.)

A každá noc, ve které spolu podpírají stejnou střechu, je novým střípkem jeho přítomnosti, a *nemění* se, jen našel někoho, koho chce pro *sebe*.

A chtěl jen ochutnávku, mít ho jako měl všechny ostatní.

Zatímco - (to pokaždé bylo jako s nikým jiným.)

(A je to jako by ho *neměl*, ale zapomíná, že-)

Noah *nemá* kde jinde bydlet. (A nemá oblíbenější kroky než ty *jeho*.)

Padne mezi ně lidské mlčení, Noah *chápe*, a s tichým, „Jsi idiot.“, propustí oba jejich hrnky do kobercového hnízda u pat postele, vrátí se zpátky, opírá se stejně jako Julien a když se na něj otočí, dlaní mu podepře tvář, špička palce pod skořápkou ucha, kolébka dlaně uloží hranice jeho čelisti, a vtiskne mu polibek, nejdřív jen rty a rty, transferuje „*jsem bez domova*“, klouže mezi nasliněnými centimetry tenké kůže, která se vrací s pootevřením a špičkou jazyka, s prsty ve vlasech, prsty, které objímají jeho krk, nové zoufalství a tekutá láva, která se šíří hrdlem, mizí, mísí se s teplotou těla a Noah otvírá vše co má, komunikuje s Julienem přes letmé i dlouhé momenty, polibky jako další a další tajemství, a Julien se potápí hluboko do Noových úst, hledá odpovědi po stranách pater a v prohlubních jazyka, saje teplo a zbytky kofeinu z výdechů, o které se dělí.

Minuty drží jen tichými pohyby a malými steny, které unikají po stranách nádechů, a mohl by se ztrácet v Julienových ústech celý den, kdyby ho ztěžklé lány peřiny nelákaly k svléknutí toho zbytku oblečení co má, kdyby mu špatně vypočítaný pohyb nepřipomněl horké chvění pomalu probuzené erekce.

S měkkým zavrněním se od něj odtáhne, opatrně se podepře v kolenou, drží jeho potápějící se pohled, přehoupne paty okolo jeho boků a klečí nad pláněmi sněhových rozkoší, řekne: „Chci tě.“ v necudném tónu, který se mu vrátí v ozvěně malého, sprostého stenu.

Julien mu zachytí ramena v odpověď, líně ho pobídne:“Sedni si na mě.“ Přitáhne ho lačným pohybem, sleduje každý kousek Noovi přirozené existence, a když dosedne, oba se zalknou němým výdechem přepětí. Noah pod sebou zřetelně cítí Julienovo vzrušení, jeho vlastní mokře přimáčklé do Julienova podbřišku, a Noah se boky přisune blíž, znovu se minutami přisaje na Julienova ústa.

„*Bože*,“ zasténá, nechá se svléknout z vlněného trička, líbat nízko pod krkem, zvrátí se mělkým pohybem hlavy, když Julien jazykem krouží okolo jeho bradavky a dlaní se letmo dotýká té druhé, mačká oblečené linie jeho pozadí, lapá stezky kůže a vrací se ke krku, začíná vlastní zkušený rytmus v bocích.

Ale Noah má jiné esa v rukávu (i když oblečené zbývají jen ty Julienovy) a pokud je nerozsype teď, nechá se rozptýlit hmatem a - “Počkej,“, odstrčí se dlaní a chvíli popadá dech, hledá jej v plicích, ve výbojích krve.

„Co?“ odpoví Julien nespokojeně, chce se vrátit zpátky k jeho předkrmu z minulých století, ale Noah mu přidrží ukazováček na rtech (korzety slov), sklouzne z jeho boků, poručí mu: „Sundej si triko.“ Usměje se probleskujícím úsměvem, s nízko (kalorickým) polibkem na reliéf kostěných boků vyčká, až Julien odhalí všechna chtěná, skrytá místa, lineárně navazující na holé pláně, a bez varování se spustí jako letecká nehoda, klesá v turbulencích, rozevírá padáky kousek před dopadem, lemuje plátěnou stezku kolem oblouku Julienova hrudníku (zvedá oponu v každém pohybu), jazykem a zuby skousne výstupek nad *rychlerychle* bijícím (benzínovým) srdcem, volnými prsty dráždí každý obratel, každý schůdek vedoucí do osobních kartelů samovznícení.

Lávovitým sesuvem vklouzne jazykem do tůňky, kam lidé o víkendech vlévají likéry (a po jejich polibcích utírá sklovinu baru, ale tento polibek, je senzuálnější, štiplavější než alkohol -) a vyvede mokrou linii k okraji kalhot, rukou rozplétá taje knoflíků a zipu, rozevírá překleny bariér, stahuje je kousek pod vlastní ramena (chce jen ochutnat, jen pozorovat reakce v chemických tělech).

Malinko se podepře v loktu, přiostří sklon hlavy, mrkne na Juliena (který *ví, co čeká*, sleduje ho s *chci chci chci* v řasách) a Noah mu chytí zápěstí, snese ho přímo do špatně posazené koruny vlasů. Prohne se těsně nad Juliena a jeho porozpínané, čekající mechanismy, s výdechem otevře ústa a pohltí prvních pár centimetrů, zakládá tradici neznámé plnosti, poloslaného mísení slin, a opatrně se sklání níž, a možná by neměl cítit nic než Juliena (jeho sešitou pěst ve vlasech a *„Noe…“*, když jazykem obtočí stezku v malých kruzích slíznutí), ale přes zavřená víčka vnímá podzimně jarní vánek zpoza cípů oken, nepoddajnou látku džínů, která smáčí jeho krk. Znovu líně zvedne hlavu, vyplázne jazyk a špičkou se v motýlích dotycích vkrádá do všech Julienových slabin, pravou dlaní tetuje vnitřek jeho polosvlečeného stehna a Julien jen *sténá*, jazyk a pusu z olova (Noah škrtá *hrdost*, ale nestydí se, může polykat veškerou Julienovu nahotu *každý den*; možná bude chtít, ale mezitím se - ).

Se spokojeným úsměvem soustředí na hlavu erekce a chvíli saje jen její měkké, nepoddajné záhyby, dokud ho Julienova dlaně netlačí zoufale níž (s pokrčením v kolenou zvedá pánev nad hranice postele, a Noah bere vše, co může) nechá se vést rytmem, který udává Julienovo zápěstí, a několik dalších minut se soustředí jen na chvějící se tělo pod sebou, sleduje zadrhávání dechu, rychlejší a zarputilejší tep v pažích, pot, který lepí čepýření vlasů.

Začne hluše broukat v hrdle, otřesy, které se nesou ve vlnách, kolébají Juliena do mořských nemocí, kouše se do rtů, nechce lkát, ale nedočká se refrénu, s *„Noe!“* skrytým někde v jeho prvních slovech orgasmu, výkřik, který Noah polkne, a zbytek nechá v kapkách dopadnout na rozpálenou, nesmělou kůži tváří, brady, rtů.

Julien se vteřiny poté sklání, podjíždí a dlaněmi lapí Noův obličej, zastaví se u překlenu mezi bradou a rty.

„*Blázne*.“ A jsme zatracení blázni (láska přestává v mechanismech, ale když ji držíš v náručí, barvy nejsou odstíny, není ztracená (sníh nejsou jen vločky).).

Rozčeří zbytky polštářů, propadají se do pouští postele, a Noah je špatně smotané klubko, protkán něčím víc než jen očekáváním a jakoby znovu ležel v ospalém komatu, cítí všechno a nic (plíšky rtů a klouby prstů, nedostupné hloubky vědomí a ostré vjemy nehtů po vnitřcích stehen).

(A Julien si zahrává, ladí struny, ale Noah není křídlo, nebude hrát podle předpisů, nechce číst noty.)

„Bereš, dáváš?“ zeptá se do koutků ucha; Noah ho přitáhne nad něj.

„Dáváš,“ rozpojí kolena, cuchá vlasy.

Julien kývne hlavou, líbne jedno koleno, zastaví se v myšlenkách, propálí křížovou cestu až ke vnitřku stydkých kostí, pobídne Noa a pomalu láme jeho poslední záchranná stébla, která nechce chytat. Několika úspornými mávnutími shodí veškeré jejich oblečení na zem, po kolenou se připlazí zpátky do Noovi povolnosti.

A chtěl by říct něco nesexuálního, něco *romantického* o odstínu jeho stínu, o dokonalém klesání jeho nosu, jak čistě vyzní jeho podstata i ve smilných slovech, ale zamumlá jen, „Mlha,“ a opadá jako rosa, smáčí se v Noově těle a koneckonců, Noa vrní *“ano“*, když z kapes loví vazelínu, když kloub po kloubu utápí svůj prst v jeho těle. Noah pomalým tempem roztápí délku, rychlost tepu, Julien přidává druhý prst a testuje senzitivitu, hledá vysněná místa a tlumí bolest dotykovým analgetikem (Noah láme hlásky jako tabulky čokolády).

„Bolí?“ Špičkou nosu kopíruje čepele hrudních kostí a místy zchladí tekutá města Noových slov a těl a –

Noah vrtí hlavou, není to *bolest* (jen malá frustrace, jen by chtěl to, co *nikdo*) a nevadí mu krev (v zákoutích, kde vyvolává (jen, pouze) *špínu* a *stud* a mentální *bezmoc*) a síla (není *holka*, i když pro něj prosí stejně jako ony, ale věří víře, že Julien rozpozná ten matný rozdíl, rozpozná, že-) chce Juliena *hloub, víc, víc! *, než kdokoliv jiný.

:*Pohni*,“ a mluví v kurzívách, láska a sex jsou stvořené jen pro fonty, aodlišeníslovodvlastníchsynonym, která jsou stejně sprostá jako jeho pusa a kdo by *kurva* neklel, když do něj Julien vklouzne třetím prstem a předvádí imitaci rytmů hvězd, a každým návratem naráží do mokrých slov (a snů a stížností doktorů, je hazard, nechat ho dělat si co chce, jenže-) to je to, co umí nejlíp.

A jestli jde něco příliš rychle, je to Julienova pusa, která mumlá nezřetelné hlásky do jeho stehen, podpásová slova, a Noah by rád rozuměl významům, ale slyší jen útržky, stejné jako útržky rozkoše, které trhá v žaludku a roznáší po cévách, usazuje v nehtech a kroucení kloubů.

(Filtrace fulguritových míst mezi kontrakcemi, Julien je elektrický náboj, a Noah je - )

výpadek proudu.

Je minutově prázdný, jako prázdné lahve, jako chybějící zub, je to deviace a chce zpátky to, co *nechtěl*, vedlejší účinek dospělosti, ale když už je závislost, dej mi všechny dávky, protilátka léčiv je tvůj -

*sex*. (-uální přítel.)

„Zvedni se. Na kolena.“ Julien nadzvedne Noa v bocích, líbne ho do rtů, Noah se pěstmi chytá pěší zóny záhlaví postele, a otáčí atlasem a nedokáže determinovat situaci do vteřin; o to víc tělem *prosí* o všechny ty bolesti, o kterých mluví matky, a Julien je bez varování působí, láme mu srdce a vnitřnosti (Noah si láme páteř v úhlech), zastaví se před polovinou mety, polykavě se ptá: „Jsi‘okay?“ mezi vlastní hrdelní pomstou, jako gentleman se nemůže hýbat bez souhlasů milenek, a jako *Julien* se nechce hýbat bez souhlasu Noa, který lapá dech –

„J’mifajn, tak něco *dělej*.“ Prskne a váhou se zhoupne dozadu, Julien opačným sklonem a přirazí Noa (i s jejich rozházenou postelí) ke zdi, jeho všechno je *uvnitř*, a hned jak se přestane třást, rozkrade pokojná rána veškerého patra ((protože) Noah už *teď* sténá jako všechny ty předstírané lásky v reproduktorech kin).

Celým svým uměním vybírá nejlepší rytmus, nejlepší refrén, a podle reakce je to Noův oblíbený song, propíná se do jeho pohybů, chce *repeat*, propouští útržky nejlepších rýmů, kolébá se v nejznámějším propadlišti *dějinpanenstvíticha*.

(Julien je dárce, transfúze pronikají do vírů v podbřišku, a chce vidět to nadpřizeno, které sídlí v Noových očích, a proto -)

„Počkej,“ zavrní a vyjede z teplotních rekordů, oddálí se dostatečně daleko (dostatečně *blízko*), aby mohl Noa položit na záda (rozedma plic, zvědavá rozkoš), lapit ho pod koleny, opřít kotníky pat na svá ramena a vrátit se zpátky do osobních pověr jeho těla.

„Úhel?“ šeptne do záhybů prázdna mezi nimi, a asi něco dělá *špatně*, protože Noah má čas na sarkasmus a na -

„To ti ho mám *změřit*, nebo co? Mlč a *aaaa*---“ nedokončí povýšenecké mrčení, vzlykne vzdechem a nadávkou - protože Julien je ten, kdo je *výš* a je to jeho nejvíc sexy song, a najde všechna tajně tajná, volná přání, která Noah schovává za zdvořile nevrlými úsměvy.

(Vezme si, co jen máš, mění sexuální představy v minulost a ještě chvíli a nebude mít kam dál jít-)

„*Jule*…“ pne se něčím *víc* než jen protesty, a jako správně, podezřele snobsky vychované dítko se chytá posledních stébel Julienových kadeří, přenáší svůj měkce táhlý výkřik přes rezonanci zubů a vpadají mezi ně slepé stopy, Noah bez plic zamítá kyslík a Julien ještě chvíli nechává vést zbytky melodie, vyprázdní se s tichým schoulením a štká ve výdechu, pomalu, třaslavě se opře o centrum mokrého hrudníku, dýchá jeho tělo a tep, nechce být jinde, než tady.

Na pár momentů předstírá větší bezmoc, než jaká se mu vykresluje v pláních svalů, a pak mokře oddělí sebe a jej, drží kloub jeho ramena.

„Jdu se umýt,“ poukáže Noah za půlminutou, diskrétně, a se syknutím v dásních se zvedne a vytváří nepravidelnosti stop na koberci. Po stehnech mu líně stékají stezky Juliena a poslední kobercový krok přeskočí na chladné kry koupelnových dlažeb.

Zavírá za sebou dveře a pár vteřin nechá semeno dál stékat podél lýtek, první kapky se vpíjí do rýh vedle oblouků jeho chodidel.

(Něco v tom všem zní, *vypadá*, líp, snad jako větší romance (jako otevřená okna a nízký šum tragédií), než když jediné, co měl na mysli, bylo *víc víc víc*.)

(Ale nepotřebuje romanci a oceány slov, teď (*zatím*), postačí horká sprcha a studené kalorie snídaně, kousky svědomí, možná další trocha kofeinu, propašovaná záře cigaret.)

Ale když se promočený párou a potutelným zrcadlem vyhoupne z rámu dveří, stojí Julien před nimi, oblečený a s omluvou v kapsách, protože Noah nemá rád ty nedotáhnuté post coita, a pro jednou se ptá na zbytečnou otázku, „Ty už jdeš?“, bez úsměvu, není to výpadek všech bouří?

„Musím do ulic, hvězdo.“ Pokrčí rameny a přetahuje rukávy bundy přes zápěstí a hubená křížová záda, potřebuje každou minutu, kterou nemá.

„Nemůžeš na mě počkat?“ zamračí se Noah pod kotníky a tři minuty čistého času není *čekání*, jenže-

„Nemůžu,“ pokrčí Julien znovu rameny a líbne Noa na pláň spánku, chce proklouznout v závětří dveří, ale Noah ho chytne za paži, „To přede mnou *utíkáš*?“, a ví, že je to *hloupost*, už když to říká, ale jen chce vědět ten *zatracený důvod*. A Julien stiskne dlaně k sobě a vykonává východní modlitby s

„*Hvězdo*, víš, že jsi moje *archa, baby*, ale vážně, *vážně* nemám čas dohadovat se o důvodu, který bys stejně považoval za absurdní, a pro mě je celkem, *celkem* zásadní (jako moje mléčná farma!) takže já zmizím a ty si můžeš jít ještě lehnout a myslet na mě, okay?“

(A argumentovat o logice katastrofální rozdílnosti jejich zásadních důvodů je prohraná bitva pro oba, a tak Noah s nespokojeným našpulením rtů přeťapká zpátky k posteli, padne na svoji čistou polovinu a mávnutím ruky vyjádří své bezhlasné loučení (a o tvých nevtipných slovních hříčkách bychom taky měli propít pár skleniček, nejsem ničí *výletní jachta*.)

A, nakonec, Julien s prostřeleným úsměvem sbíhá schody a Noah pozoruje siluety okna, mají rozdělené teritoria jako správné konce (konverzací, světa, konců.)

(Julien na ulici, Noah v ní.)

(*„Hej, Tomi, kde ‘ste? Chcete vědět, jak mě Noah svedl ve svém hotelovém pokoji?“*)

---

Pozdně večerní, nepředvánoční překvapení jsou nejlepší, pokud se venku stmívá nocí do zimy, cípy bundy jsou rozeplé do půlky zipu, a někdo, na kom vám záleží *tolik*, že to nikomu nepřiznáte, se opírá o přítmí chodby, a s poloúsměvem v ruce senzuálně drží orosenou sklenku a zeptá se: „Martini, baby?“

A Julien ví, že je *king*.

(Nezná dokonalejší bytost, než svého zdvořilého, nevrlého, sexy, šlechtického přítele.)

(Bingo?)

((„Neslíbils mi *tequilu*?“

„*Je* to tequila, ale zkazilo by to efekt.“

„Tequila, baby?“

„Proč to od tebe nezní retardovaně?!“

„Protože jsem *king*, hvězdo.“))

---

((„ Nechápu, že ze všech těch *úžasných* míst, kde jsme spolu mohli spát, měli jsme sex *v posteli*.“

„No, aspoň nebyla naše?“

„Možná bychom mohli zjistit- pro větší akci celé situace - odkdy tam ta postel (a matrace?) je, a kdo všechno měl ten pokoj pronajatý a –„

„Přestaneš někdy mluvit?“))

---
Historie a minulost se liší v číslech.

A lichá jsou brána jako ta osamělá z nich; nepravidelná potřeba vyčnívat, ale –

*ty a já*, není to taky jen liché číslo?

(A statisticky jsme *pár*, a já rád mluvím, ty rád píšeš, tak pojďme tvořit -)

(naše vlastní, tajné) sudo-liché kroniky.