Zázračný dotek

Problémy se zády se dostavily již v raném dětství, kdy se normálně rovná esovitá páteř začínala výrazně naklánět na jednu světovou stranu a činila svému nevyvinutému majiteli značné potíže. Tehdy jsem se nalézala v zásadním období růstu a každá neobvyklá změna s sebou nesla vážné důsledky. Spolu s mámou jsme byly nuceny obcházet nejrůznější ortopedické kliniky a renomované doktory s věrohodným titulem před jménem, aby nám některý z nich dokázal pomoci a dát mé překroucené obratle zase do pořádku.
Musela jsem absolvovat několikerá rentgenová vyšetření, při kterých jsem měla zadržet dech na pár vteřin za úspěšným získáním snímku, ale nečekaně prudká bolest mi v tomto kroku zabránila. Lékaři usoudili, že se může jednat o neobvyklou genetickou vadu, kdy pohmožděné míšní nervy tlačí na plíce a zabraňují jim déle trvajícímu nádechu. Také mé srdce odmítalo spolupracovat v následujícím úkonu, jehož záměrem bylo prozkoumání vnitřních stěn a dobrání se k důležitým výsledkům, které by mohly ovlivnit celý rozšířený výzkum. Nerada jsem se svým handicapem stávala středem pozornosti a naléhajících médií, ale veškeré snahy o vyléčení záhadné vady se prokázaly jako marné a do budoucnosti i beznadějné. Z nemocnice jsme odcházely s pouhým předpisem na speciální prášky proti únavě a bolesti, která mne stíhala čím dál častěji. Nakonec to došlo až tak daleko, že jsem omezila i školní přípravu a rodinné návštěvy se staly vzácnou příležitostí. Blízkost lidí mi jen přitížila a nejen máma se vyděšeně strachovala o následující dny a týdny, v nichž jsem nevěděla, jaká zákeřná nemoc by mohla napadnout můj slabý imunitní systém, a i když si to všichni vehementně odmítali připustit, právě ona by mohla být to poslední, co by mé tělo zažilo.
Vysíleně jsem ležela natažená pod tlustou pokrývkou a tichým usrkáváním jsem popíjela horký černý čaj. Před několika dny jsem se rozhodla se vší odvahou vypravit na menší nákup, abych si nenásilně protáhla své ztuhlé končetiny a dostala do sebe trochu čerstvého venkovního vzduchu. Shodou náhod mi při placení potravin u pokladny prskla do obličeje jedna postarší dáma, která se shrbeně opírala o dřevěnou hůl a v třesoucí se ruce držela za kovové držadlo kostkovaný kufřík na kolečkách. Předpokládala jsem, že mě napadne nějaký chorobný smrtelný vir, jímž ta žena trpěla, avšak k mému údivu se jednalo o pouhé narušení střevního systému a mírné kolísající teploty. I přesto se máma po návratu z práce nesnesitelně rozčílila, že jsem tvrdohlavě riskovala svůj křehký život a zbytečně si přivodila nutná antibiotika navíc. Chápala jsem její popudlivý vztek, jenomže jsem si také zároveň uvědomovala, že je téměř nemožné neustále ležet na lůžku, nekonat přitom žádnou pohyblivou činnost a rozproudit si tak krev ve slabých nohou. Pro některé důležité věci je třeba trochu zariskovat i s tím názorem, že se jednou takové rozhodnutí může nenavratitelně vymstít.
Unaveně jsem odložila prázdný hrnek na noční stolek nedaleko ode mne a zamyšleně vytáhla zpod polštáře malou vizitku, ze které vycházelo nápadné aroma plné vůně jasmínu a čajových růží. Objevila jsem ji včera večer, když jsem opatrně vytahovala nákup z tašky a na samotném dně zahlédla cosi, co se podobalo nějakému reklamnímu prospektu nebo kupónu o výhodné slevě na určité zboží. Chystala jsem se nezajímavý papírek vyhodit do koše, jelikož nabídky podobného typu bez slitování odstraňuji dříve, než na ně stačím padnout detailněji pohledem, ale těsně předtím mne do nosu uhodil onen omamný odér zvláštní příměsi bylin a květin, který mě přinutil si zvláštní kartičku ponechat a uchovat na pozdější použití.
Otáčela jsem ji ve zpocených prstech, na jejichž citlivých bříškách ulpívaly částečky z naparfémované části, a zvědavě si prohlížela uvedené údaje, které byly natištěny úhledným, ornamentovým písmem. Titulní název si propagační materiál zvolil pod vcelku nevšedním jménem : Magické kouzlo Kayových rukou. Při bližším prozkoumání jsem si všimla, že každé jednotlivé písmeno je vytvořeno z jemně oranžových plátků růží a jako podtržení byl použit viditelnější stonek s ostrými trny. Fascinovala mě preciznost a nápaditost, s jakou autoři vizitky originálně přišli a dali si s tím zajisté náročnou práci.
Zamyslela jsem se nad samotným pojmenováním celého projektu a usmyslela si, že jméno Kay zřejmě znamená nějakou osobu nebo významného člena, jež vede nějaké důležité sdružení či populární podnik, kterého tato malá poukázka reprezentuje.
Teprve po chvíli mé oko zaregistrovalo nepatrné náznaky slov a kratších vět, které se ukrývaly pod nazelenalými bodavými trny, s nimiž se nepatrně překrývaly a bylo proto dosti náročné určit jejich přesné znění. Ze samé soustředěnosti a úporného mhouření očních víček mne rozbolela hlava, ale do doby, než mne bolest stačila dohnat k odvrácení pohledu jiným směrem, jsem dovedla z původně nesmyslně slitých tvarů přečíst milimetrový nevýrazný podtitulek : Léčivé masáže pro nebeskou úlevu.
Překvapilo mě, že něco se stejnou tématikou nedostala taky máma, která mi často chodí nakupovat kromě léků i obyčejné jídlo, na které občas zapomínám , místo toho koupím nějaký jiný druh a zaplatím o něco více peněz než při běžné ceně. Nevzpomínám si, že by kdy s něčím, jako byl takový nenápadný leták, přišla. Snad jen s normální účtenkou o platbě v hotovosti nebo přes platební kartu.
Zarazila mě také skutečnost, že organizace za účelem poskytnout svým klientům kvalitní masáž a zbavit je tak úmorné přítěži, se dostala svojí upoutávkou zrovna do mých rukou.
Mně, postiženou zádovou degenerací, na kterou nikdo nezná účinný lék, který by ji spolehlivě odstranil a zabránil jejímu dalšímu možnému návratu.
Pohled mi padl o několik řádků níž, kde byla sdělena svému vlastníkovi adresa neznámého rehabilitačního centra a případný kontakt na telefonickou rezervaci. Uvedená ulice mi nic vědomého neříkala, ale hádala bych, že to nebude od mého domu daleko.
V úplně posledním odstavci se nacházelo zdvořilé poděkování o přečtení informací a naděje o získání právě tohoto zákazníka. Několik čajových a bílých růží lemovalo sdělení s přáním hezkého dne a nabádání k co nejbližší možné návštěvě onoho masážního nebeského ráje.
Přitiskla jsem nos do příjemně líbezné vůně na vystínovaném růžovém pozadí a vychutnávala si každý nový doušek něžných květin, než jejich zachovalou intenzitu stačím samou rozkoší dočista vyčichat.
Byla jsem si jistá, že na tom něco bude. Přeci by se mi něco podobného nedostalo jen tak jednoduše do tašky, kdyby za tím nestálo cosi důležitého a naléhavého.
Náhlá touha zjistit více objasňujících okolností, které by mi dovedly blíže napovědět okolo tohoto celého záhadného kruhu, v němž jsem neúspěšně tápala a nenalézala tu správnou cestu, mne přiměla pomalu ze sebe odhrnout peřinu a obezřetně se přesunout na konec postele.
S rozhodným pocitem jsem ohmatanou vizitku vložila do prvního šuplíku zásuvky, pečlivě ji zasunula pod soubor papírů se školními materiály a s neslyšným bouchnutím zavřela naleštěná dřevěná dvířka. Máma se měla z práce vrátit za necelé dvě hodiny, ale povětšinou se ještě někde zdržela, ať už to byla dopravní zácpa nebo vyřizování úředních věcí.
Nechtěla jsem, aby věděla o mém dalším riskantním pokusu, ve kterém jsem nepatrně doufala v nepravděpodobné zlepšení kritického stavu, ale nedokázala jsem již déle sedět a nic proti tomu nedělat. Jednoho dne by k tomu zřejmě stejně došlo, dříve nebo později.
Když jsem se postavila na rozviklané nohy, pravou rukou jsem si pro vyvážení rovnováhy podepírala bok a tiše sykla při úplném narovnání, kdy mi štiplavě přeskočily obratle zpátky na místo. Stále jsem se nakláněla na jednu stranu výrazně hlouběji než na stranu druhou, ale přesto jsem s tím zvládala chodit.
Než jsem stačila odejít do předsíně, abych se přichystala k odchodu, oknem pokoje jsem zahlédla, jak se k zemi snáší několik drobných bílých úlomků sněhových vloček.

* * *
Budova masážního centra byla mnohem menší, než za jakou jsem si ji představovala. Oranžová barva na zdech odpovídala černě napsanému názvu, umístěného hned pod nízkou střechou, z jehož začátku a konce rašily rudé růže. Malými okénky dovnitř nebylo příliš dobře vidět, ale temnota uvnitř se zřejmě udržovala za nějakým záměrem. Možná pro větší navození atmosféry, která měla skýtat uvolněnost a lepší spolupráci s postiženými lidmi.
Sníh už stačil zhoustnout, vytvářel průhlednou stěnu v kombinaci s lehkým deštěm, a já byla ráda, že jsem si vzala čepici a odolný kabát dlouhý po kolena. Stejně mi však nečekaně prudký závan ledového vzduchu dokázal proniknout nějakou skulinkou na odhalenou kůži a roztřást mi všechny orgány v těle.
Odhodlaně jsem se přiblížila ke dveřím a uchopila studenou mosaznou kliku. Obávala jsem se, že to, co se nacházelo za nimi, mým problémům příliš neuleví, ale nemohla jsem jen tak odejít a na celou záležitost zapomenout. K tomu jsem se nebyla schopná přimět.
Váhavými kroky jsem vešla do neznámé místnosti a okamžitě mne obalilo v silné nárazové vlně teplo. Dveře se za mnou s klapnutím zavřely a ponechaly mě nezvyklému tichu a klidu.
Vnitřní interiér byl zařízený jako v asijském stylu. Na stropech byly zavěšeny zářící lampiony, tapety vyobrazovaly čínské fantastické draky s dlouhými fousy a veškerý nábytek byl z kvalitního a vzácného ebenového dřeva.
Nastolenou harmonii přerušovaly jediné klapavé zvuky, které mířily k vysokému konferenčnímu stolku u honosného obrazu. Zaraženě jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Musela jsem uznat, že to tu bylo zařízené přesně podle stanovených norem, ale nevěděla jsem, jestli jsem přišla na správné místo a ve správný čas.
Jako kdyby mé myšlenky zachytila i jiná osoba, se zpoza rohu vynořila baculatá paní oblečená v japonském kimonu a se vřelým úsměvem na rtech.
,,Dobrý den, “ pozdravila vesele, zatímco se vzdálenost mezi námi zkracovala, ,, ,přejete si?“
Teď už jsme si navzájem pohlížely do očí, každá s odlišným výrazem a důvodem.
Zmateně jsem zamrkala, abych zaplašila poslední záchvěvy šoku, a pokusila se o stejný úsměv. Spíše bych ho, na rozdíl od toho rozzářeného a šťastného, přirovnala k ochablé křeči v koutcích úst. ,,Já…, “ nervózně jsem si odkašlala a začala znovu. ,,Včera jsem shodou náhod narazila na váš prospekt, a tak jsem se rozhodla, že…“ Nestačila jsem doříct větu, když mi rozesmátá žena skočila se šibalským odleskem v zorničkách do řeči.
Tváře mi zčervenaly zlostí. Já, jakožto vážně nemocný člověk, se sem z dobré vůle vypravím, abych pro sebe něco zkusila udělat, a nějaká přehnaně groteskní ženská si ani dostatečně neváží potřeb svého klienta.
,,Ach, tak to jste vy…“ na lících se jí objevila narůžovělá kolečka a dříve, než pokračovala, si rozpačitě zastrčila uvolněný pramen hnědých, mírně zvlněných vlasů za ucho.
S odporem a nechutí jsem si byla nucena přiznat, že máme skoro totožný typ i barvu vlasové pokrývky. Se vší slušností jsem se snažila uklidnit, ale akorát jsem to jen sama sobě zhoršovala. Zvedla jsem pohled, který mi nevědomky sklouzl k lesklé trojúhelníkové podlaze, a zadívala se do jiskřivých modrých očí. ,,Kay už na vás čeká.“
Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. ,,Ale já se nijak neobjednala…“ namítla jsem.
,,Ne, to máte pravdu, ale jste již očekávána.“ Odpovědí na můj čím dál strnulejší obličej mi byl provokativně pobavený chichot. Až nyní si asi uvědomila, jak nepříznivě na její reakce reaguji, a ve tváři se jí rozjasnil formálnější úsměv. Takový, jakým se zdraví v bohaté a ctěné společnosti. ,,Ale buďte, prosím, shovívavá, je to ještě mladík. Teprve včera si k nám přišel žádat o pozici brigádníka. Nechtěla bych ho nijak snížit někam, kde vůbec nemá právo být, ale přeci jen je to úplně nový a nezkušený chlapec.“
Z nějaké neznámé příčiny se mi rozbušilo srdce a já pocítila, že taková rychlá a nenadálá tlaková změna je rozhodně špatně. Úpěnlivě jsem zanaříkala a přelomila se v pase.
Zaslechla jsem, jak paní překvapeně vyjekla. ,,Slečno, jste v pořádku?“ I když jsem se stačila zachytit dlaní o pevný roh, postihnutelná nezkrotná bolest mne přinutila se chytit ženiny tlusté paže, kterou mi ochotně nabídla. ,,Vypadáte opravdu hrozně, ale nemusíte mít obavy, náš Kay u vás hned bude a pomůže vám.“ Znovu mé srdce ukrutně tlouklo, tak neskonale silně, až jsem své útrapy nedokázala déle zadržovat a nahlas vykřikla.
,,Bože, honem, pojďte vedle. Potřebujete si lehnout.“ Žena mě bez zaváhání podepíravě odvedla do vedlejší místnosti, jejíž dveře byly složené z dlouhých korálků až na zem. Při vcházení jsem na kůži poznala slabé otření chladného kovu a ozdob.
Zrak se mi podivně zamlžil. Poznala jsem, že je tu více tmy než v hlavní chodbě, a chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznala mihotavé záblesky svíček, které byly rozestavěné po celém obvodu pokoje. Nejasně jsem postřehla, jak mi shovívavá žena sundává z hlavy čepici a svléká ze mě kabát. V obvyklé situaci bych se asi ohnala a svému nerudnému nepříteli uštědřila jednu vzteklou ránu, ale momentální pozice mi ničemu takovému nedovolovala. Navíc by to bylo vůči ochotné a trpělivé paní sprosté a dětinské gesto, kterým bych se jí příliš mnoho neodvděčila. Obávala jsem se především o své plíce, ve kterých mi z každým dalším nádechem ubývalo kyslíku, a trápila se, kde bych sehnala další, když mne o něj připravuje rozdivočelé srdce, pumpující jako divé. Pálivé sevření na žebrech mi připadalo jako ostří nože, které mi nezadržitelně proniká přímo do hrudi a utváří v ní rozšiřující se díru.
Vyčerpaně jsem vydechla sražený vzduch, který se přeměnil v přítomnosti hořících knotů na obláčky páry. Najednou jsem byla ráda, že mi prsténkové zákruty tmavých pramenů volně spadají na ramena a ulehčují váhu alespoň některé části těla.
,,Chvilku počkejte, jen vám to oblečení odnesu na věšák, “ zašeptala žena a s hutným nákladem přeloženým přes ruce se vydala zpátky, odkud jsme přišly.
Neobvykle šetrně jsem se opřela o zadní stěnu za mnou a obě ruce sevřené v pěst jsem si přiložila k rozpálené hrudi. Upřímně mne smrtelná dávka pichlavých křečí zaskočila. Za celý svůj dosavadní prožitý život, ve kterém jsem se modlila o zdravé a probdělé ráno, jsem jaktěživo žádnou podobnou ránu nezažila. Prošla jsem si mnoha nepříjemnými okamžiky, a některé z nich byly vskutku mučivé, avšak žádný by se nedovedl vyrovnat tomuto nynějšímu kolapsu, kdy jsem přestávala cítit úplně a přepadl mne skutečný strach ze smrti.
Hřejivě mne potěšil opětovný návrat milé ženy, která dokázala podržet jednu nezajímavou a hysterickou holku, co ani neví, s čím si zahrává. Vlastní sebetrýzeň mě v duchu pobavila.
,,Kay už o vás ví, za moment je tu, “ oznámila mi srdečně a zděšeně vytřeštila oči, když jsem se podél zdi sesunula až k podlaze a kňourala jako nespokojené štěně. ,,Jsem já to ale hloupá, vždyť už máte dávno ležet!“ Nazlobeně zavrtěla hlavou a sklonila se k mému zhroucenému tělu. Připadala jsem si jako prázdná skořápka bez duše, z níž pomstychtivá bolest vyloudila veškerou zbývající energii a nechala mne svému vlastnímu osudu.
Žena mě opatrně přenesla na blízkou měkkou vystýlku, která mi povrchem připomínala matraci na cvičení, a šetrně mi natáhla zkroucené nohy. Pěsti jsem měla stále zatnuté, na kloubech jsem jasně vycítila napjaté svaly. Měla jsem je k hrudi jako přibité hřebíky.
Ve světelných odrazech od plamenů svíček jsem spatřila ženin lítostivý úsměv, který byl plný zoufalého soucitu a nesnáze. ,,Asi to vážně nemáte jednoduché.Teď musíte odpočívat.“
Bezmocně jsem sledovala postupně se vytrácející stín kulaté siluety až do úplného zmizení v děsivé temnotě. Polil mne ledový pot a celá jsem se začínala třást.
Poprvé jsem neuvěřitelně snadno zapomněla na citové zábrany a otevřeně se rozplakala. Nenáviděla jsem se za to, nejsem už přece malé dítě, abych si takové hloupé škemrání mohla dovolit, ale i přes veškerou obranu jsem to nedokázala zastavit. Dlouhé roky jsem předstírala šťastný a bezstarostný život, dokazovala jsem ostatním, že i s takovým závažím se dá žít, a zrovna v této chvíli se doženu k něčemu tak ponižujícímu.
Slzy mi v tenkých proudech stékaly po tvářích a odnášely s sebou zažité útrapy a nesváry. Zničehonic jsem se cítila neskutečně sama a opuštěná jako vyhnaný sirotek, kterého se všichni straní a obloukem vyhýbají. O kterého nikdo nemá zájem. Nemilovaná věc.
,,Co to slyším? Není to snad dívčí pláč?“
Jakoby odnikud se ze tmy ozval mladý a hluboce zvučný hlas, v němž jsem poznala i skrze silné potlačování značnou nejistotu a nervozitu. Musel to být onen Kay.
Nevraživě jsem zírala do slepé černi a čekala, co se bude dít dál. Jediného, koho jsem tu chtěla mít, byla ta sympatická paní se smyslem pro ochotu, ale v žádném případě ne nějakého pitomého kluka, který si akorát tak dovede dělat z odlišných lidí legraci a využívat svoji nenaplněnou práci pro pouhé pobavení se.
K mé smůle jsem zřetelně zaslechla tiché našlapování, které mi bylo stále blíže a donutilo mě k odvrácení tváře na opačnou stranu. Nehodlala jsem se tomu ubožákovi dívat do očí, zatímco před ním budu trapně ležet jako vyvržená velryba s načervenalými líci a přísně staženými rty v pevném mlčení. Z koutku oka mi stekla jediná slza, která svým třpytem od okolního světla musela upoutat pozornost a snížit mé postavení na absolutně nulové. Tímto přístupem ze sebe udělám někoho naprosto bezvýznamného, kdo nemá ani kouska úcty ke své osobě a maximálně tím zajistí výbornou pobavenost ostatním.
Náhle mne udeřil do srdce snad nejsilnější trn té nejpichlavější růže. O to více jsem se káravě přesvědčila, že jsem na tomto místě úplně zbytečně a činím poutavému podniku jen potíže.
,,Sakra!“ zaječela jsem a bez ohledu na přítomného nepřítele jsem se prudce stočila do klubíčka a otřásala se v zoufalých vzlycích. Nic z toho jsem neměla zapotřebí.
,,Tohle bude opravdu těžké, “ zamumlal neslyšně hoch a na důkaz jeho činů jsem pocítila jemný závan stlačeného vzduchu. Pravděpodobně si ke mně přisedl a chystal se mě dotknout. Byla jsem natolik vyděšená, že jsem něco takového nemohla připustit.
,,Nedotýkej se mě! Nech mě být!“ křičela jsem. Nevěděla jsem, jestli jsou záměry chlapce stejné jako předpokládané v mé mysli, ale chtěla jsem mít uspokojivou jistotu.
Z plných plic jsem vzlykala a i když jsem věřila, že pochopí moji bolest a chápavě zmizí, polekaně jsem ucítila silné ruce, jak mi násilím pokládají nohy zpět na podložku a otáčí mě čelem k sobě. V obraně jsem si zaťaté ruce dala před červené oči, aby neměl možnost uvidět můj dětinský způsob řešení problémů, ale i na těch jsem zanedlouho pocítila skutečnou mužskou sílu, která nezná slitování.
Tvrdě jsem stiskla oční víčka. Vnímala jsem jeho nečekaně půvabný dech, v němž zaváněl nedávný čaj z ovocných lístků, chladný dotek v dlaních obepínajících mé ztuhlé ruce, náhlý přísun aromatických vonných tyčinek, jenž mi zaslepil veškeré smysly a nepopsatelně hrůznou blízkost jeho těla. Kdesi vzadu v útrobách mi projel slabý záchvěv vzrušení.
,,Pokud se budeš bránit, nedokážeš se své bolesti postavit, “ pronesl nezaujatým tónem, ale pořád mi pevně tiskl ruce k zemi jako při ukřižování, abych mu nemohla utéct nebo ho nějak poranit. Při mém stavu bylo takové smýšlení opravdu směšné.
Neodpověděla jsem a ani jsem nic říkat nehodlala. Surovci, jako byl právě dotyčný Kay, nic úctyhodného nenáleželo a neobtěžovala bych se ani s nějakým způsobem o normální konverzaci mezi léčitelem a pacientem. Té šance se měl chopit dávno předtím.
,,Proč jsi sem vůbec přišla? Když přeci nechci, aby mi někdo pomáhal, nechodím do léčebného centra jako je toto.“ I přes zavřené oči jsem na sobě pocítila jeho pátravý pohled, který mi propaloval hluboké rány do každé části těla. ,,A u nás jsou prováděny vynikající služby.“
Jeho slova mě donutila se potichu ušklíbnout. On si snad myslí, že když je tu pouhý jeden den a má svého prvního zákazníka, může s jistotou vypustit z úst větu, která by se obyčejně přisuzovala nějakému dlouholetému pracovníkovi, hodného pochvaly a uznání.
,,Mám o tvůj stav starost. Co nejdříve bych s tím měl začít něco dělat.“
Náhlá upřímnost a věcnost pronesených slov mne zarazila a původní posměšný škleb se rozplynul do neznáma. Proč si o mě dělá takové vrásky, když jsem mu odmítala dělat poslušnost a svým chováním ho urážela? Cožpak na mě nemá dostatečně ospravedlňující mínění, které by mu usnadnilo se mě zbavit?
Znatelně jsem rozeznala, že se k něčemu chystá, ale zadrhávající odtažitost mu v tom bránila. Možná má strach, aby neporušil nějaké pravidlo či nařízení, a nezajistil si tak snadný vyhazov a nenapravitelnou možnost se znovu vrátit. Bála jsem se spolu s ním, ovšem z jiného důsledku, jelikož jeho vlastní rozhodnutí může ovlivnit i mě a to by mohlo být poměrně riskantní. Modlila jsem se, aby si aspoň to zavčas uvědomil a bral na to ohled.
,,Prosím, zůstaň ležet v klidu, “ zašeptal až troufale něžným hlasem. Nepřicházela jsem v úžas, jak si někdo v pozici lékaře může dovolit takovému způsobu jednání.
Pod nenadále studeným dotykem jeho prstů jsem se vystrašeně zachvěla. Neskutečně jemně mi odhrnul z krku překážející vlny hnědých vlasů, které se stočily do zakroucených spirál spolu s dalšími prameny, jež jsem měla volně rozprostřené okolo hlavy.
Nekontrolovatelně jsem pootevřela rty a zhluboka dýchala. Měla jsem pocit, jako kdyby mi v hrdle uvázl mohutný balvan a zabraňoval jakémukoli přísunu kyslíku.
Zalil mne nedefinovaný pocit blaha a spokojenosti. Jeho doteky byly tak citlivé a zároveň působivé, že jsem toužila po jejich znásobení. Chtěla jsem znovu cítit ty dlouhé a něžné ruce na své kůži.
,,Prosím, “ vydechla jsem a poddala se tajným nezdvořilým tužbám. ,,Udělej to ještě jednou.“
Poznala jsem, že ho má nečekaná prosba vylekala. Jakoby chtěl udělat něco jiného a přitom na sobě nedát znát, že to byla chyba.
Ať už se rozhodl jakkoli, bláhově jsem se nadnášela pod dalšími chladivými doteky. Tentokrát mi povrch krku hladil oběma rukama, systematicky přejížděl nahoru a dolů, a silnou naléhavostí, jež se ukrývala pod následujícím pohlazením, mi rozechvěl všechny buňky v těle. Hádala jsem, že je z toho nepochopitelného obratu nervózní, ale zároveň cítí, že je to tak v pořádku a nám oběma to činí dobře. Snad dochází k nějakému zásadnímu propojení pro nutnou spolupráci, kterou doktor potřebuje získat k pokračování ve svých metodách.
Ucítila jsem, že váhavě přestal a hodlá přistoupit k něčemu dalšímu. Nemohla jsem ovládat ten neskutečný třes, rozlévající se od hlavy až k patě. Nebyla jsem si jistá, co bych měla od člověka jako byl Kay očekávat. Ne po tomto incidentu vzájemné přitažlivosti.
Šokovaně jsem zalapala po dechu, když jsem příliš blízko mé tváře ucítila jemné pohlazení jeho krátkých vlasů. Přitiskl mi svoje líce na stranu krku a zůstal v nastálé poloze jako zkamenělý. Tváře mi získaly barvu ruměnce a z vyprahlých rtů mi vycházelo rozšiřující se množství bílých obláčků. Došlo mi, že něco poslouchá, zkoumá, a snaží se z toho vyvodit nějaké přijatelné informace. Jen bych si nikdy nedokázala představit vyšetření s tímto přístupem.
Oči mne začínaly nepříjemně štípat, ale pořád jsem se necítila na to mu pohlédnout do tváře. Donutilo mě k tomu až přesvědčení, že je nebudu moci mít zavřené napořád a i kdybych se k něčemu takovému odhodlala, nechtěla jsem v něm vyvolat vztek či jiné negativní emoce. Přeci jenom jsem musela sama sobě připustit, že je to můj lékař, za kterým jsem dobrovolně přišla, a neměla bych brát na vědomí jeho vzhled ani praktiky, ale to, že mi má pomoci ulevit mé bolesti a na nic dalšího se neobracet. I kdyby v tom snad bylo něco poutavějšího.
Odvážně jsem pootevřela nejprve jedno oko a poté i to druhé. Mihotající se žlutavé a oranžové plamínky obkreslovaly těžko viditelné rysy postavy, která se nade mnou skláněla a ztrácela se v okolní temnotě. Překvapivě jsem si povšimla, že chlapec je docela malého vzrůstu a jeho oblečení zřejmě mělo stejně temnou barvu jako tlumená místnost, jelikož byl téměř nepostřehnutelný. Rozpačitý pocit mi však dával jasně najevo, že tu je, v mé blízkosti.
Nehnutě jsem ležela ve stále stejné pozici a v konečcích prstů mi nepatrně brnělo. Stihla jsem se uklidnit natolik, že mi srdce přestávalo tlouct tak rychle a ohnivá náruč se mi z několika žeber pozvolna vytrácela. Nevěděla jsem, jestli se to přičítá neobvyklým způsobům Kaye, jak zmírnit napětí u svých pacientů, nebo je to má vlastní zásluha, ale raději jsem jen slepě zírala do stropu bez konce a přemýšlela, na jak dlouhé časové období mi tento klidný stav zůstane.
,,Není to tak hrozné, jako tomu bylo předtím, ale stále máš abnormálně zvýšený tep, který ti ohrožuje jak srdce, tak i plíce.“ Ani jsem si nevšimla, že stačil zvednout hlavu. Jen mírné pohnutí jednoho z pramenů mi napovědělo, že se udál nějaký nepatrný pohyb, ale byla taková tma, že jsem to přičítala pouhému závanu od některé ze svíček.
Až nyní jsem pocítila tu neskutečnou náklonnost, se kterou se nade mnou skláněl a díval se mi přímo do očí. Zřejmě ho upoutala má odvaha ukázat mu barevné spektrum čoček, stále mírně zalité minulými slzami, i když z nich příliš mnoho vyčíst nemohl.
Docela přijatelně jsem rozpoznala obrysy Kayových vlasů, obnášející kratší sestřih, který se zdál jakoby navátý větrem na jednu stranu. Odhadovala jsem jejich zbarvení na totožně černé, stejné jako jeho oči, jenž jako jediné v odrazech světel svítily a dávaly mi najevo Kayovu upřenou sebekontrolu a trpělivost.
Po několika dlouhých vteřinách jsem pochopila jeho záhadný úsměv a nervózně otočila hlavu na bok. Neměla jsem udělat tu chybu, že jsem ho pozorovala tak dlouho a s tak přehnanou zvědavostí.
,,Myslím, že bychom měli přejít k hlavnímu bodu léčby, “ řekl a nápadně mrštně se postavil na nohy. Z nenadálého uvolnění se mi povolily zádové svaly, které mi natolik dobře ochably, že jsem málem ani nepostřehla, jak se kolem Kayových boků zavlnilo dlouhé temné kimono. Byla jsem příliš znavená předchozími bolestmi a křečemi, že jsem nijak neodporovala, když mi chlapec položil ruce na pas a obrátil na břicho. Nevrle jsem zamručela, jakmile jsem ucítila ostré bodnutí v obratlech, které mi putovalo vzhůru do mozku a vyvolalo v dutých kostech znatelné otřesy. ,,Prosím, ne, “ vzmohla jsem se na tiché zašeptání, když jsem vycítila známé horko, které mi putovalo celým tělem a dávalo mi jasné znamení o nadcházejícím příchodu řezavých muk a trhání veškerého svalstva.
,,Neboj se, nebude to bolet, “ odpověděl mi ve stejně sníženém tónu Kay, jehož hlas jsem pocítila téměř u lalůčku svého ucha. Jemný závan hebkého vzduchu od chlapcových úst mne donutil mírně potřást hlavou a odehnat ten lechtivý vánek.
Zatímco jsem nebojácně natažená svírala staženými prsty nehmotný povrch podlahy, Kayovy ledové ruce mi zajely pod růžový svetr a zatlačily na zadní část podprsenky, pod jejíž látkou se mimo jiné nacházelo i kritické místo zlomu.
,,Ach, co to děláš!“ překvapeně jsem vyjekla a samým šokem se prohnula jako pružný proutek v momentě, kdy mi po jeho doteku vyslala nastalá bolest vražedné impulsy do nervových buněk. Zaznamenala jsem také, že mne oční koutky opět začínají nevraživě pálit.
,,Pokud se budeš pořád jenom hýbat, ničemu tím neulehčíš!“ Kayův hřmotný hlas mne nečekaně zarazil a přiměl ke zpětnému ulehnutí do rovné polohy. Jako kdyby mi až nyní došlo, s jakou tolerancí a vážností na mne pohlíží a do jaké míry mu záleží na mém uzdravení. Bral si svoji práci zřejmě vskutku k srdci a nikdy by nedovolil, aby z jeho masážního centra odešel nějaký nespokojený zákazník. Bolest není jen důvodem k neštěstí, ale také k povzbuzení proti zaručeně ocenitelnému rozhodnutí v boji.
Prudce jsem stáhla obličej do trpící grimasy, jak mi Kay pečlivě, ale přitom tvrdě přejížděl chladnými dlaněmi po nahé kůži a způsoboval tak prudké vlny ničivého žáru do všech útrob. Prsty mu postupně sklouzávaly čím dál tím níže, až jsem se vyděšeně zarazila, když mne málem celou objímal. ,,Počkej, Kayi, to přece nemůžeš!“ ozvala jsem se dotčeně a ani si nevšimla, že jsem ho oslovila přímým jménem.
,,Je nutné promasírovat celé ohnisko bolesti, “ obhájil se s nadmírou chytrosti. Stopy mrazu mi nezadržitelně mířily směrem k přední části podprsenky a naprosto mne ochromily.
S odporným studem jsem zkřivila tvář, do které se mi nahrnula teplá a pulsující krev, a bezmocně se oddávala ledovým dlaním, jež mi zároveň hýčkaly napnutý krk a s ním i neméně nestoudnou sálající hruď. Jeden z prstů se nešikovně zahákl o odchlípnuté poutko látky a netrvalo by mu dlouho, aby úspěšně pronikl za krytou clonu a vstoupil někam, kam by vůbec neměl mít právo se dostat. Přesto, že mi Kay ohleduplně masíroval s důstojností citlivá místa pouze povrchně, nikoliv za perverznějším úmyslem, i tak jsem na něj dostala neuvěřitelný vztek. Zároveň jsem nenávist namířila i proti sobě, pokud jsem se mu nedokázala nijak ubránit nebo projevit jakýkoli náznak odporu.
Vší silou jsem se uvnitř sebe přela s myšlenkou, která mi škádlivým hláskem nalhávala, jako by se mi to snad celé dokonce líbilo.
,,Cítíš nějakou změnu?“ zeptal se zkušeně a nerušeně pokračoval dál ve vyvíjení tlaku na hrudní koš, skrývající bolestivé plíce.
Pokusila jsem se nemyslet na ostatní skomírající části těla a zaměřit se pouze na vymezenou oblast. Musela jsem přiznat, že účinně ledová teplota z Kayových špiček prstů mi uvolnila pevné sevření, díky němuž jsem nemohla příliš dobře dýchat a bylo příčinou neustálého dušení a kašlání. Sotva výrazně jsem přikývla. Neměla jsem odvahu vydat ani hlásku, jako by se příjemná lehkost mohla sebemenším pohybem zase zrušit a již nikdy se nevrátit.
Cítila jsem, že Kayovy ruce se přesunuly zpátky na záda. Zavřela jsem oči.
Zamyslela jsem se, jestli tohle dělá každé dívce, která sem zavítá a žádá jeho procítěné služby. Nepochybovala jsem, že bude nějakým místním idolem a zapřísáhlé oblíbenkyně sem chodí pouze pro osobní účely a nikoli pro ty zdravotní. Typické namyšlené fifleny.
Zorničky se mi strachem rozšířily do plných rozměrů a já si uvědomila, že to žárlivost mi způsobila nepochopitelné zvraty srdečního tepu. Naivní pocit, který neměl existovat.
Vylekaně jsem si přitáhla kolena k hlavě a soustředěně oddechovala. Mezitím chladné prsty sklouzly dolů a veškerá utlumená bolest se mi znovu vrátila na původní místo.
,,Kayi, prosím, “ žadonila jsem a nevěděla, co mi sklouzává z úst. ,,Neodcházej! Kayi!“
Před temným pozadím mi vyvstanula scéna podobná jakémusi komediálnímu sitcomu, ve které vystupoval Kay spolu s hloupou žertující dívkou a ještě než stačila zmizet, darovala mi triumfální pohled. Nemohla jsem to vystát. Tento chlapec si nezasloužil někoho jako byla ona.
Aniž bych měla ponětí o tom, co dělám, úkosem jsem zaregistrovala šokovaný výraz v chlapcově bledé tváři a prudké sevření okolo paží, které mě obrátilo ke Kayovi zmatenému pohledu. Pořád jsem se klepala a sípavě nasávala vzduch do scvrklých plic.
Rozhostilo se hrobové ticho. V dáli jsem zaslechla neurčitý tikot hodin a za tlustým okenním sklem tiché hučení projíždějících aut. Jasné zapraskání napovídalo o dohořívání jedné svíčky.
Teprve po několika vteřinách, kdy jsme na sebe navzájem pohlíželi, nevkusné ledy probořil klidný hlas Kaye. ,,Trpíš tím už od narození?“
Bez zaváhání jsem přikývla a nespouštěla pohled z temně černých očí, které na mne najednou působily jako životně důležité. Kdyby se ode mne odvrátily, nemusela bych to už přežít.
Poprvé za celou dobu si hoch unaveně povzdechl. ,,S ničím takovým jsem se ještě nesetkal.“
Stisk na pažích povoloval, až se vytratil úplně, a dlouhé povislé ruce se nadzvedly vysoko nade mě. Mlčky jsem sledovala odcházející stín, který okamžitě splynul s temným prostředím.
Myslela jsem si to už od začátku. Jakýkoli sebelepší lékař, který má své soukromé metody léčení a postupů, nedokáže odstranit tak závažnou vadu, jako mám já. Hned na první kontrole mi oznámili, že je nemožné s tím něco spolehlivého provést a zároveň nijak neohrozit ostatní činnost orgánů v těle. Měla jsem tomu pevně věřit a nechovat se jako malé dítě, které pořádně netuší, co vlastně dělá za hloupost a s jakými následky to může skončit.
Křečovitě jsem se zvedla na dlaních do dřepu a namáhavě vstala. Naposledy jsem si do paměti vložila útulný svit mnoha kmitajících knotů a přetrvávající vůni aromatického kouzla. Za těch málo hodin jsem si dokázala vytvořit zvláštní citový vztah k tomuto odlehlému místu kdesi za městem, daleko od civilizace, a musela jsem přemáhat svůj vnitřní odpor, který náhlý odchod zarputile odmítal.
Přinutila jsem se k bolestivým krokům, jež odrážely nedávné zkoušky odvahy a výdrže, a se skloněnou hlavou prošla ozdobnými provazy ve dveřích, které svojí melancholickou zvonkohrou naplnily místnosti od podlahy až ke stropu.
Obávala jsem se, že by ten výrazný zvuk mohl přilákat pozornost, a tak jsem rychle sebrala z vysokého věšáku na konci chodby oblečení a za spěšného chodu si navlékala kabát.
I když to nebude snadné, musela jsem na Kaye zapomenout. Byl to sice výjimečný lékař, ale ani on nebyl tak dokonalý, aby mi dokázal pomoci. Přes veškerou snahu se mi do očí draly blízké přívaly slaných slz a nutily mne k neustálému mrkání.
,,Hodláš jen tak utéct?“ Samým překvapením jsem málem zakopla. Kdybych nebyla blízko okenní výplně, za níž v hustých závějích padal sníh, hrozilo by tvrdé dopadnutí na zem, které by mne tu akorát zbytečně zdržovalo.
Pozorovala jsem, jak dechem utvořené mlhavé kolečko obkresluje rovnoměrné čtverce, ze kterých byla výplň sestavena, a pevně tisknutou dlaní mi do morku kostí proudil chlad.
Tiše jsem k sobě stiskla víčka. ,,Nedokážeš mě uzdravit, “ špitla jsem a musela polknout hrozící vzlyk, který by mohl být až příliš hlasitý.
Vycítila jsem za sebou jeho přibližující se teplé tělo. Nechtěla jsem ho vidět, mou povinností bylo pouze pochopit skutečnost, která se přede mnou nastavila už v útlém věku, a tímhle mi rozhodně situaci nezlehčoval.
Povšimla jsem si podezřelé oranžové skvrny, která se zrcadlově zobrazovala na jednom z hranatých skleněných tvarů v okně, dokud se z ní nestala lidská dlaň s dlouhými bledými prsty. Silně dopadla na moji ruku a držela ji v pevně propleteném spojení.
Nebyla jsem schopna pohybu. Srdce se mi převedlo do rytmicky zrychleného tempa, ale tentokrát nenásledovala žádná bolest ani křeč. Stálo za tím něco vážnějšího.
,,Nenechám tě odejít, “ pronesl něžně a naklonil se těsně k mému obličeji, jako kdybychom se měli za úkol navzájem zahřívat a nenechat toho druhého zemřít na podchlazení.
Mlžné výpary na skle se zvětšovaly do rozsáhlejších rozměrů. Na tváři jsem ucítila okraj jeho rtů a ta náhlá blízkost mi skoro podrazila sílu v kolenou. Profesionální vztah byl zničen.
,,Vím, co za tím stojí. Vyvoláváš si to ty sama.“ Neznatelně se odtáhl zpět.
Vyděšeně jsem zalapala po dechu a zprudka se k němu obrátila. Jestli tím naráží na mé city, které jsem před ním nedokázala ukrýt, mohl si za to jedině sám a neměl nejmenší důvod z toho obviňovat mě. Nemohla jsem za to, že sem nastoupil zrovna on.
Dříve, než jsem stačila cokoliv namítnout, mne zastavila neústupná změna, s jakou jsem na něj doposud pohlížela. Na ostrém světle se jeho rysy výrazně zviditelnily a nedovolily mi kouska slova.
Temnota, která z něj přímo vyzařovala, mne zavedla zpět do oné tiché a klidné místnosti plné svíček, kde jsem nechávala uvolnit veškerou bolest na povrch a jemnými doteky hbitých prstů se ponořovala do jiných světů. Stejně tajemný pohled se do mě vpíjel v povzbudivém očekávání, jehož podmanivou sílu ještě intenzivněji zdůrazňovaly tmavě hnědé prameny sestříhaných vlasů, které se úhledně otáčely jedním vymezeným směrem a leckoho tak mohly oklamat. Spíše to vypadalo, jako by jejich nositel právě vyšel ze silného větru.
V pohybu se mu černé kimono působivě vlnilo a ostře kontrastní červená se chlubila svojí výrazností na tenkém pásku, jež chlapci obepínal štíhlý pas a rozděloval jemnou látku na dvě části.
Rozpačitě jsem zčervenala a uhnula pohledem. Přepadl mne nepříjemný pocit žáka, který nedává při hodině pozor a dívá se na něco, co nemá. Něco, co není hodno jeho pohledu.
Kůži mi protnula tenká strouha pro zbylou kapku slzy. Dotkla jsem se bledého krku a znovu pocítila ty prokleté doteky, jež mi chladily rozpálenou pleť a kterých jsem se tolik dožadovala. Nikdy se nic podobného nemělo stát.
Lehké pohlazení stranou kloubu mi setřelo slzu, která loudavě klouzala k bradě, ale včas ji dokázalo zastavit. ,,Nechtěl jsem ti ublížit. Omlouvám se.“
Otočila jsem hlavu dopředu a pomalu rozevřela uslzené oči.
Temná síla hnědých čoček se mi ve své blízkosti upřeně vpíjela do tváře a nebylo před ní vyhnutí. Cítila jsem, jak mě přitažlivá temnota celou pohlcuje, vtahuje do sebe a přivlastňuje do své moci. Pomalu se ke mně začínal přibližovat.
,,Vím, na čem to celé trápení stojí. V podstatě je to směšné, ale tím více tragické, “ řekl.
Zastavil se těsně u mého čela. Rty jsme se téměř dotýkali. Nevědomky jsem zatajila dech.
,,Je to láska, “ pronesl nadneseně a přiložil svoji chladnou kůži k té mé, žhavě horké.
Uvolněně jsem vydechla a ani se nezamýšlela nad samotným významem jeho slov. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byla jeho uklidňující síla, která mi sloužila jako záchranné berle.
,,Potřebuješ milovat, to je vše, co je třeba ke tvému uzdravení.“ Vážně se mi zahleděl do očí.
,,Nech mě tě léčit, “ navrhnul s groteskně přehnaným tónem v hlase, kterým jakoby lákal kolemjdoucí na nový levnější produkt.
Souhlasně jsem se usmála. V tu chvíli jsem netoužila po ničem jiném, než zůstat s tím naivním klukem jménem Kay, co si myslí, že mě dokáže snadno uzdravit.
Hravě mi úsměv oplatil, ale ten rázem zase rychle vymizel. Nespouštěl ze mne zrak, když se přiblížil o pár milimetrů blíže k mým rtům. ,,Kayi, “ vydechla jsem žádostivě.
Přes tváře mu přelétl šibalský úšklebek, s jakým přichází zlobiví kluci, kteří oznamují svým maminkám, komu co vyvedli, ale opět hned zvážněl. Nic ho již nedokázalo zadržet.
Pocítila jsem hřejivé teplo, které mi tančilo po načervenalých ústech, a rozlévalo se mi do celého těla. Polibky získávaly s každým novým nádechem silnější důraz a já konečně poznala, že je něco jinak. Že ten horký pocit, se kterým jsem se svíjela v bolestech, nahradilo něco vášnivějšího, co mu nedovolí, aby se znovu navrátil a činil mi potíže.
I když to trvalo dlouho, věděla jsem, že Kay je ten pravý člověk, který mne dovede zbavit veškerých problémů.
,,Ještě, že jsem tě našla včas, Kayi, “ usmála jsem se a pevně ho objala. ,,Nevím, co bych si bez tebe počala.“ Dychtivě mne chytil dlaněmi za záda, ale než jsem stačila jako obvykle vykřiknout bolestí, žádné vznětlivé impulsy mě k tomu nepřinutily.
Udiveně jsem se od něj odtáhla a tázavě mu pohlédla do očí. Nechápala jsem to.
Šarmantně se usmál. ,,Neříkal jsem snad, že tě vyléčím?“ nedočkavě si mě přitáhnul zpátky k sobě. S překvapeným smíchem jsem ho vroucně políbila.
Co je to vůbec za kluka, kterého právě objímám? Ať už to byl kdokoli, byla jsem si jistá, že to, co k němu cítím, nebude jen chvilkové pokušení, a že v jeho dlaních bude něco zázračného, díky čemu se budu konečně cítit šťastná a osvobozená od své těžké bolesti.