Special Needs

zima

Nestihla přijít.

0708

Od té doby co ti píšu dopisy, se nevidíme. Na každý z nich mi odpovídáš, popíšeš několik stránek malou, zkroucenou kurzívou, každé slovo v dotyku s druhým. Díval jsem se, a, podle slovníku, ignorace (*„vědomé přehlížení, pomíjení“*) a nezájem (*„neúčast, lhostejnost“*) (tvoje zamilované definice, jsou tu) vypadají jinak. Jsou mnohem tišší. Negativní. Bereš mi telefony, ale na „kde“ se nedokážeme sejít. Snažím se o tom mluvit, ale nescházíme se ani v tom. Odpovíš mi vůbec?

Nejsi ve škole, týden, dva. Nechávám ti vzkazy ve skříňce, prohazuju je mezírkami jako šachtou (nebo poštovní schránkou; v televizi je to mnohem dramatičtější). Možná už máš na dně malé hnízdo pokrčených papírků a špatně přeložených obdélníků. Hnízdo geometrie, nezní to jako hezká cesta k lepší známce?



Kde jsi?
*(Tohle je taky dopis. Jen se přestávám loučit.)*

0808

M – dů, str. 37, cv. 5.
ČJ – brali jsme prokleté básníky (můžu ti to dát opsat, zvykáš si na moje zápalkovité písmo?), máme si přečíst jejich díla v čítance, první dvě jsme už dělali ve škole.
F – příští týden v úterý píšem tu písemku

To je asi všechno. Jsi okay?

(Jedna věc mi ale vadí - proč se po tobě nikdo neptá?)

15:30

„Máš rýmu?“ Nemůže to být jen elektrická opilost hlasu, když polykáme (nenasytné) hlty telefonních drinků. Máš v hlase ťuknutí roztékající se kostky ledu, stírající teplo ze skeletonu sklenky.

„Mám šálu.“ Ozve se dno slov, a duhovky překreslují průhledné reality před viditelné skutečnosti. A můžu říct: *„Úplně tě vidím.“*? Nemám ve zvyku lhát, předstírat prázdné emoce. (Průsvitné barvy jsou stejně neuchopitelné jako ty.)

Minuty před námi utíkají, vidím jen sešlapané konce špatně nazutých bot, zabořené do blátivých konců cest a deště. Váhat mezi mlčením a artikulací je stejně nemotorné jako „…Vrátíš se?“, které mizí v ozvěně dechu.

„Jsem zpátky celou dobu.“ Odpovíš, a - možná jsem pryč já? Ale všechno zůstává své, zůstává stejné – stejné zurčení ulic a nestálé pohledy, kolébavá chůze na podpatcích města, vítr cuchá stromy a kaluže, čeří a unáší dialogy kolem nás.

(Jen není žádné nás.)

Lovná zvěř.

Kdo ji kdy definoval?

„ Kde jsi?“ Nádech, terč na zádech se zkreslí v pohybech.

(Propaluje letokruhy v horkých akupunkturách úspěšných střel.)

„Pod hodinami, jak jsme se domluvili.“ Tvůj hlas brní, jakoby se chvěl stejnými otřesy jako moje lovená kouzla.

(A minuty se vrací okolo slepých zkratek, oddechují pod šerou klenbou okna, tisknou zpocenou dlaň na prachem zaváté sklo, vytváří mozaiky skelných vodopádů.)

„Kde přesně?“ Protože hodiny jsou oblouky a šípkovité chromové konstrukce a sluncem zakrvácené podloubí.

„Přímo pod nimi,“ ozve se jako střípek reality, a měkké záchvěvy látek se mísí s pavučinovým stínem ve vlasech.

A duhovkami polykám prázdné překvapení, prázdnou nevěřícnost,*prázdno mezi pilíři*.

(Sluneční krev stéká níž, podél zdi, vpíjí se do sekaných kostek.)

Jediné co vidíš – a už nejsi sám v sobě, už nejsi já ale ty, je to strach- je stín, živý, rozechvěný stín, rozkvétá uprostřed oblouku, láme se v dýchajícím pase, rezignuje svěšenými prsty.

(A okolo krku se mokrým pohybem rozplétá měkká, teple zbarvená šála, opírá se o kapající křivky ramen, zdvihají se mimo rytmus dechu.)

„Nebudeš mi věřit.“ Čeho se dotknout? (*neníčehosedotknout*)

„Věřím ti.“ A ze stínových dlaní vypadává pečlivě hmatatelný telefon, vykreslený do všech svých podob, s křehce dutým klapnutím dopadne přes několik kostek, křídou někdo značí místo činu.

(Možná jsi to ty.)

-525650minut před teď

Není to poprvé, co tě chytne za ruku.

(Svírá ji jako trofej v křehkých prstech, zpocená bříška plní mezery mokrem.)

Usmívá se na tebe vším sladkým, co zná, korunky zubů jako mléčné krystaly, jazyk táhlý jako karamel.

Sedíte spolu v příšeří gauče, rozprášené decimetry detailů se ztrácí v slepých skvrnách světla, on se zlomeně opírá o stehna sedadla, lokty vmáčklé do loktu opěradla, ty jako několik špatně položených kostek opřených o měkké, poddajné záda nábytku, a díváš se na něj skrz profil a několik tmavých vlasů. Odhrne je třemi prsty, sklouzne podél ramen a sevře tvou ruku do zkroucené pěsti.

„ Jsem rád, že tu jsi. Takhle mimo školu, někde na oslavě, tě potkávám poprvé.“ Mluví a mluví, zasypává tě nicotným štěbetáním, opilým krokem jazyka, sklouzne k tobě blíž a ty se bledě usměješ, jen do jeho prostorové sféry, a možná se snažíš upustit od jeho dlaně (ale nic nevidím, měkké pohyby splývají s klidem nehybnosti).

„Přes víkend nebývám ve městě. Skoro všechny oslavy se pořádají o víkendech.“ Odpovíš, zdvořile a s mrknutím, s odleskem ve rtech.

Místnost se propadá do rychlé, senzuálně rychlé muziky (jako tlukot propadlé hrudi, proděravělých zdí, vzdech), v těle máš melodii, která se propadá zpět do pokoje (i srdce bije binárně, drží se své zdvojené jednoty, ťuk ťuk).

Nabídne ti tanec, nebo možná sex; odezírání ze rtů se učíme jen rok od roku (přátelství katastrofou od katastrofy, kluzké kroky anaforou omluv a hrubě sešitých dlaní).

Na jedno z nich kývneš, zvedneš se s těžkým pokrčením v kolenech a on tě přimkne blíž obloukem páteře, mezi kroky vytváříte parket, skrýváte rytmus v decibelech, šeptá ti do ucha v osminových notách (prokládá je půlkami promil), neohlížíš se.

Nejsem trpělivý, ani bezelstný, ani tvůj.

Ale naučil jsem se důvěřovat v gesta; imprese: stačí ostatní vlákat do ideové iluze, že to co chcete, už vám patří.

(*Dávno.*)

A když se dýmem nocí zamlží i poslední nepatrné jiskry světla, chytám tě mezi propastmi v bocích, držím tě s něčím silnějším, dravějším než jen závistí a poznáš mě díky prstencům obtáčející malíčky, možná podle obtisku vlasů, podle mělkého nedýchání, podle přeskakujícího tepu.

Přes sklouznutí ramen a překrytí rukávů rozpoznám, že se usmíváš, z hloubky vrnění hrdla šifruju zkazky o provokaci a úmyslech, které nikdy neměly být dobré nebo fér. Otočíš se, vyklouzneš zpoza jeho čekajícího poznání – z dlaní, které drží a pouští se zároveň.

Přitiskneš se mnohem blíž, než můžeme zvládnout; rozdílná těla a teploty se vkrádají do scvaknutí v synchronii se stékající hudbou, mám tě v náručí.

„Jestli chceš s někým spát, vyspi se semnou.“ Šeptám ti do rtů, do krku.

Usmíváš se s časovou kontinuitou, s nakloněným hrdlem (zlomená hrdla, pocuchaná pírka, jsi živá, nepředstírej závan větru a smrt), vlasy jako hurikán, jako tajemství.

„Byl to jen tanec. Jen zábava. Ten kluk byl jen papírem pro noty.“ Věšíš se na špičky, jsem vyšší než horizont a v očích se stáčíme do nadmořských výšek mrtvých měst.

„Tancuj jen se mnou.“ Přikazuju ti do spánku; zoufalý rozkaz.

(Droga, chemikálie, lék - je závislá na těle, hmotě, nemoci. Užívej mě (polkni mě, polkni, rozmělni v krvi); sám o sobě jsem jen prach (zvíření dechu). Nekupuj si chemii, kup si lásku.)

A je sobectví dělat z někoho tak mile vstřícného, mile milého, mile oblíbeného - někoho jako jsem já.

(Kupuj si jen mě.)

Nemohl jsem se narodit ve zdravých plicích, kašlat zdravý vzduch. Moje jméno muselo být jedovaté.

-234718minutodteď

Okamžik zbarvený do teplých oranží poschovávaných lamp, stísněné prostory letních teplot, a když-

A když se mě zkroucená pod klenbou kostí a hromádkou plic, dechem protkaným morseovým kódem zeptáš, „Na co myslíš?“ odpovím.


-234717minutodteď

„Pro mě existuješ jen ty.“

1509

Hey,
možná si budeš pamatovat někoho, kdo tě nezdraví, a někoho, kdo ti nechává na lavici vzkazy bez jména. Oba jsme já. Ani nevím, jestli se dokážu podepsat pod konec tohoto, ale asi jsem jediný idiot, který ti nedokáže odpovědět na pozdrav. Takže, asi uhádneš, kdo jsem? Popravdě, se vším tím chci zeptat, jestli ve čtvrtek kolem druhé hodiny nepůjdeš okolo kavárny pod knihovnou, a jestli nebudeš mít chuť nechat se pozvat na kafe od někoho, kdo si pro jistotu vezme papír a tužku, kdyby nedokázal nic říct.
P. S.: Kdyby nešlo kafe, můžu tě pozvat na čaj, nebo na cokoliv jiného co budeš chtít.

1709

„Budeš mluvit?“ Sedneš si na okraj židle, jako mořská vlna, místo doteku přejedeš břeh šumivými prsty; stáhneš se zpátky do intimity dálky. Stejným mořským syndromem bublá tvůj hlas, tichý a odeznívající jako konce ozvěny.

„Já nevím, mám?“ Konečky prstů předčítám vzpomínky z prokousaného povrchu tužky, skrze odraz okna sleduju, jak ti bunda sklouzne z ramen.

„Pokud je papír a tužka lepším médiem než rty, ovládám i azbuku a psanou morseovku.“

*„Umím psát jen těžko rozluštitelnou latinkou a mluvit jen špatnými definicemi toho, co bych chtěl říct.“*

Povystrčíš klouby ramen, jakoby jsi rozevírala křídla. Špičkami řas se nakloníš nad holou pláň papíru, odkrýváš tajemství neznáma rychleji, než slunce stačí propadnout skrze parapet.

Na půl minutu tě vyruší rozfoukaná sukně servírky; nedostihne ani svůj polostín, když ji metronom chůze opět kolébá opačným směrem.

Poposedneš v teplém křesílku, obklopená sluncem a vlastním parfémem (rozdrcené květy a odlesky skla), podpíráš se slabě prohnutými lokty a vyplavíš slova jako promoklé dřevo. „Mám ráda definice. Ty špatné obzvlášť.“

( O 3993 minut později se shodneme, že ve špatnosti je něco zakázaného, něco propalujícího; šnečí stezky, viditelné jen hodiny po dešti, jen v pokleku, skrze spodní úhly. Skrze stejnou nekalou zvědavost, která nás nutí klesat v kolenou.)


+-kdykoliv

První pocit lásky nedokážu determinovat. Mohl to být okamžik spánku, oddechujícího bezvědomí. Jako dostavění mostu, propojení několika tisíců tisíců neuronů a jeden beta test, mohlo to být kdykoliv.

Kdykoliv trvá déle než týden, nebo rok. Jako by jedním z premechanismů v mysli bylo spuštění konstrukce rozpínajícího se vodního mostu, jako by mi bylo předurčeno tě potkat (souzeno, odsouzen k potkání, nezákonnost zákonu).

Jako bys ty byla prvním a posledním prvkem k dostavění. Něco víc než jen koncept.

(A možná nejsem sám, možná proto lidé spalují mosty.)

( Něco víc než jen metafora. Něco víc než realita, skutečnost prototypu a jak přesně vypadá tvůj mechanismus předurčení?)


-328061minutpředteď

48 (volných) víkendových ( bezvěkých) hodin trávíme – a doopravdy je to travičství, rychlé, nečekané ztráty pod ulicemi a mezi lampami, v ozdobách z důkazů a evidencí, útržky hovoru – v abecedě, zpřeházené, libovolné, povinné – „řekni stop.“

“Stop.“

“K. A neříkej kavárna!“

“Tak kafilérie?“

“To je velmi podezřelý humor.“

“Jen jedno kofeinové doupě, a pár hodin k tomu, co říkáš?“

“Říkám kino. A knihkupectví. Karneval, najdeš mi někde karneval?“

Krása byla v koncentraci, v nenasytnosti nového; byl jsem překupníkem kandovaného ovoce a karikatur, všíval ji kabáty a Kanadu mezi nitě rtů a vběhli jsme do krupobití s karafiáty.

“Řekni stop-“.„Stop.“

“A.“

Byli jsme sníh a stín letního dne, všechny odstíny modré.

+několikstovektisícůminutkminulému -

“Co je to?“ Tiskneme se v sedadlech, úschova před chladným cucháním otevírajících se zastávek a mechanické orgány prostupují zbytek ticha, nutkání přejet jim hřbet nakloněnými patami rozčepýří prach; odměna afektu, vděčnost přicházející z nevhodných podrážek (z nevhodných míst, nikdo nechce prošlapané, rozpadající se emoce).

(Někdy bych jim chtěl dát polibek, jen našpulení a kousek, vteřinu kontaktu, stát po straně nového autobusu a rozlévat první nádechy, jako spojení živého a neživého, zbytek pochopení.

Nakonec, jen políbím tebe. Na rameno, nebo do tůňky dlaně. Zavrníš podobně jako spokojené zurčení mechanismu, chápete mě oba.)

A je čas na odpověď, stejný interval, pomlka vteřin, jako ptačí průlet mezi střechami (vlaštovky mizí pod okapy, jako déšť).

“Mapa,“ skousnu tuhu mezi zuby, imitace fotek v otisku bolesti (znáte jizvy? Pozůstatky silných (rychlých, trefných) dotknutí. Strhávání zdí, tetování, jen paměť.)

“Mapa čeho?“ A nedíváš se do papírů, ale na mě, přes klopu a skrz stíny; za okny autobusu usíná den, v pomalých sklouznutí stínů z krku přes ramena až do klína, a pohledem se vracíš v čase. (Ten den, v té jízdě, jsem měl pochopit pravdu, spolknout důkazy a zeptat se; vkreslit otázky někam na okraj legendy.

(Bylo 16:35, když jsem se přestal zrcadlit. Dívala ses duhovkami, skrz stromy a realitu a ve středu zornice ses zpátky a zpátky vracela ty a tvůj odraz; voda ve vodě.))

(Ignorace je - )

“Dneška.“

“Měníš definici „mapovat dnešní den?““ Dloubneš mě do boku, a kdybych neměl tužku v zubech, změnil by se dnešek k nepoznání. (- protekce.)

“Já nevím, měním?“ Nevím toho spoustu; přesný odstín kroužků v očích, přesný úhel zlomu brady, konec západu, dno horizontu.

„Mohl bys. Nechceš být něco nedefinovatelného? Stát se samotnou definicí?“

„Můžu se stát čímkoliv.“

(„Jen ne realitou,“ neřekneš mi, a já to neuslyším.)

teď

Teď je ve mně pevně ukotveno.

Teď splývá s právěteď, s právěminulo.

Roztéká se jako odraz odrazu slunce v tmavých kostkách, rozlévá se úhly hvězd.

Mizíš přede mnou, mizí i stín, mizí symbolika a teď bude vtetováno do všech minulých i budoucích chvil. Vtetováno do každého kousku mokré krychle; hodiny přestávají odbíjet.


konecbudocnosti/času/bod0.000/někdev+++zateď

Když někoho sledujete utkvěle polykat tabletky, nečekáte, že ten, kdo bude umírat, budete vy.

(Kluzká realita protkává svléknuté podlahy a vyprahlé ulice, propouští je zpoza mých přelétavých těžišť, podvléká je skrze propadající se klenby bavlny a prstů.)

Podkluzujeme zároveň a pomalu, já a skutečnost. Já a soustředění. Já a zbytky oblačného prachu.

Vertikálně, propad podmořských výšek, pomalu a nejistě, já a letní asfalt, parfém nebe a hranice rovnováhy.

Horizontálně, město a zapomenutý sníh, potrhané fáborky jarních festivalů, zpřeházené fáze měsíce, *Arcus* nasáklý deštěm, ztěžklé roucho oblohy.

„Bolí to?“ Polkneš a z krápníku brady ti padají kapky spektra, roztříštěná duha vykoupaná v moři; teplé tetování mezi konci tváří; puls.

Zavrtím hlavou, rozcuchám vlasy, útržky bouře ti padají mezi stehna, lepí se na symetrická vlákna tvých kalhot. Nebudu mluvit o kluzkém a prašném chladu na konci jazyka, o tabletkách, spojených do toxického vzorce někde uprostřed břicha.

Pokrčená, nedopsaná mapa města mi hoří v kapse inkoustem, klubíčko horečky.

Ptáš se, „Zlobíš se?“ a tragédií je, že ne. Někde v ozvěnách synopsí odezírám hněv a štvanost a prorudlé růže, jizvy polokruhů v nehtech, decibely nad decibely a zrazené záznamy.

Ale nic víc; jen odezněné skořápky, jen povědomí, že by to tak mělo být.
Ale mělo to být tak, že jsem měl být naživu a neměla jsi nikdy odjet a neměla jsi začít a přestat a potkávat a dýchat a měla jsi být sama a chtěná a iluze jsou klamy a ty kouřem v panice a měkčená záda co šeptají o evoluci a bezpáteřní není jen koncept, jsi nemoc a já příznak, jsem příznak --

„Nechci se zlobit,“ zvednu prsty k tvým prstům, horečka v kapse se rozdmýchá v praskání papíru. Přivřu víčka, rovnice se rozlévají v reakcích podél dopravního systému řečišť, pod celým tělem, pod kaskádou zdvihů a výzdvihů. Vše je tížené tíhou, jen koutky úst jsou lehké v úsměvu (bude to přání); budu mluvit. “Pak zavřu oči a - *chci* se zlobit, a rozbíjet sklo, nebo zuby, ale zablokovala jsi je, vždyť víš. Musela bys to chtít ty, a ty chceš, abych byl rád, že ty budeš v pořádku, ne? Chceš jen lítost a lásku a teplo. Jak ti pak můžu dát cokoliv jiného?“

Možná ti to bude znít jako zášť, nebo sypká vzbouřenost, ale vštípila jsi do mě lapidární upřímnost, nic víc.

(A kdo mě zná líp, ty nebo já? Někdy nevím, někdy váhám, někdy předstírám, že to není ani jeden z nás.)

Bubliny slz se nadále tříští o dávno zmoklá místa, nahrazují rosu, smutek.

Vrátím ti bubliny smíchu, tříštím je o nedovřené kapsy tvojí do světla obnošené mikiny; substituce.

(Kdy se z nás stalo paradigma?)

A - „Haha, nemusíš se trápit, není to jako bych umíral – koneckonců něco, co nebylo naživu, ani nemůže umřít, nemyslíš? Mysli na to, jako na špatnou definici nesmrtelnosti.“ – mluvím ti do prázdných kapes, a možná budou držet echo jazyka jako ulity, jen tichý monotón minulosti, zvuk moří, která už nejsou.

Nesmrtelnost (*něco, co nelze zahubit; punc mysli, myšlenka, nekončící tradice vzpomínky*).

(Zvláštní je, že ji nechci.)
léto
Svlékám tě v pondělí, oblékám po zbytek týdne. Vracím kousky a útržky prádla, rukávů, zipu. Sex stoupne v ceně, měkká místa a nepoddajná místa, vymítíme je všechny.

Ty mluvíš v hlavolamech a já v řešeních.

„Přišla jsem jen se sluchátky. A mám zapalovač – bude to stačit?“ nakloníš korunu hlavy, v dálce se roztápí nebe, zelená stébla šíří šero.

Dosedneš do trávy a podpaluješ vzduch, plamínek fata morgánou třetích osob, tetelí vzduch výdechy, hltá kyslík po molekulách.

„Stačí to.“ Máme kapsy plné slepených mentolek a prolámaných cigaret, vážné i sangvinické hudby, kapuce vystlané prázdnem promáčených vlasů.

Bledým dýmem cigaret malujeme mléčné dráhy podél cest hvězd a přímo v nich, vypalujeme souhvězdí do papíru plic.

Držím tě za ruku, přitahuju dlaní uvnitř kapsy, dotek kolen a tepla, jsme spojení rty a sladkým mentolem, jazyk a rozvláčné ticho hudby schoulené v přítomnosti.

Po jarních měsících a zimních víkendech a 43 500 minutách abstinence a propitých slov; konečná stanice vysněných realit.
Tiskneš rty k cigaretě, jako bys vysávala jed z rány; prokapává ti skrz zuby v pomalých ampulkách. „Musím ti toho spoustu říct,“ polkneš a mlčíš okolo slov, vybíráš a zkoušíš slabiky, polykáš je zpět. „ Spoustu říct – o jaře. O květnu.“

Zpoza cirkulací nebe unikají metaličtí rivalové hvězd, plánované vzlety a pády vesmíru.

(Představuj si, že jejich bdělé mrkání dopadá až k tvému; nepřipadáš si podstatnější?)

Pozoruju je a pozoruju tebe v nich, svět je podstatnější (než cíl).

„ Byla jsem v nemocnici. Jsem – nemocná; jsem nemocná,“ mrkáš a vypaluješ filtrované kroužky do země a trávy a rozpětí prstů; nasliněným bříškem se dotkneš všech rozpálených míst.

„ Ale- už se léčím,“ povystrčíš koutky úst a koutky ramen, napřímíš se s něčím zoufalým a spěšným a něco stejného mi rty vrazíš mezi rty. „Bude to v pořádku; budu – v pořádku. Byla to jen epidemie, něco jako chřipka. Nemusíš se ptát.“

Nezeptám se, a ty se nesnažíš odpovědět.

(O pár shluků dní později je to naposledy co tě potkám a vidím zároveň.)

podzim/konkrétnědesítkyhodinpoteď

A paměť, jednou ji zmapuji.

+1vteřina

Nedokážu mapovat nezmapovatelné – tohle město, které se mi stále vrací zpoza rukou, mizí v legendách a protíná samo sebe.

Město, které je nakonec jen moje, jen já a občas ty, jen ty a od nějakého času já.

-desítkyhodin

*„pročotomnevím“*

nggh,nádechvýdech,reakce,zrcadlo,mokro,pád,střep,krev,dusot,zem, stín,gravitace,pamět,den,hvězdy,samohlásky,tep,tep – já nejsem ---!

---zvěsti?

*(„Říká se, že i budovy z roku 1875 jsou tu jen 2 a půl roku staré…“)*

Blížit se stáří sedm týdnů za den; kolik generací promrháme bděním?

Koneckonců, zůstáváme tu jen já a nedotknutelné stáří.

(Kam neproklouzne čas, nevklouznou zákony, nepropustí kontinuum.)

Res cogitans, neprotínáme prostor; já a tohle město.

jaroipodzim

*„Vidina, přelud, blouznění; klamný vjem vzniklý bez reálného podnětu v bdělém stavu)*? Počkej, počkej, nebude to –„

konec vědomí?