Pes, Jan a Marie

Miloval podzim, ty poslední alespoň trochu teplé dny, prozářené sluncem. Často ráno chodíval kaštanovou alejí, pomalu a o holi, se zády shrbenými léty, rozzářený obličej poskládaný do vějířků vrásek od smíchu a úsměvů. Na začátku aleje se k němu obvykle připojoval kokršpaněl a provázel ho celou jeho procházkou, až když se starý pán obrátil k domovu, pes zůstal stát na konci aleje uprostřed cesty.
Pán si se psem často hrával; pes mu ukazoval své objevy – drobná stvořeníčka v trávě jako myšky, broučky, jednou na jaře dokonce ptáče vypadlé z hnízda, zvířecí stopy. Pán si vždy objevy důkladně prohlédl, byť často z odstupu, aby je nepoplašil, a pak psovi poděkoval. Společně pozorovávali vycházející slunce. Pán sám viděl i mnohé jiné zázraky, ale domníval se, že pes sotva ocení krásu květů či pestrých listů.
Někdy psovi házel klacek a pes mu ho nosil zpět. Pán a pes k sobě měli velmi láskyplný vztah a jeden druhého si vážili. Rozuměli si beze slov, dělali si vzájemnou tichou společnost, jen listí jim šustilo pod nohama.
Bylo vzácné ráno s náznaky mlhy, ostré paprsky rozehrávaly ve žlutých listech zlatou sonátu, kolem se proháněl vítr a ty hnědnoucí tóny jim střásal pod nohy, na hlavu a na klobouk. Pán usedl na lavičku, pokrytou listím; připadal si dnes mnohem unavenější, než jindy. Pes mu položil hlavu do klína. Vzpomněl si na svou ženu, která též milovala podzim a s níž kdysi také sedával na lavičce v aleji. Miloval její hlas a její světlo v očích, její úsměvy. Právě před rokem mu odešla, jediná žena, kterou kdy opravdu znal. Zastesklo se mu; začal přemýšlet, jaká vlastně smrt je a jaká byla pro ni.
Pes tiše zakňučel a ohlédl se směrem ke konci aleje. Z mlhy přicházela postava s šedými vlasy a v teplém tmavočerveném kabátě. Ano, v tu chvíli mu to došlo. Tolik ji miloval.
Cítil, jak se vše zpomaluje, jako by usínal. Zavřel oči a pohladil psa po hlavě. Pak se jeho ruka bezvládně sesunula.
Znovu otevřel oči a pes odběhl směrem k ženské postavě. Postavil se, mnohem snáze a pružněji, než v posledních létech. Rovnoměrným, pevným krokem se vydal za psem.
„Marie?“ zašeptal tiše a nevěřícně.
„Jane, můj Jane!“ v příští chvíli ji už svíral v náručí.
„Tolik se mi stýskalo, Marie.“
„Už budeme spolu.“
„Spoustu jsem ti toho nestihl říct, třeba jak moc pro mě znamenáš. Ta světýlka v tvých očích, tvůj smích, tvá slova mi moc chyběly.“
Ženě stekla po tváři slza štěstí. Tolik ji miloval. Její dobou byl čas zlaté sonáty v korunách kaštanů. Pes běžel na konec aleje.
„Pojď, Jane,“ poprosila.
Vykročili za ním, on ruku kolem jejích ramen, ona držíc se ho kolem pasu. Ona svou ladnou ženskou chůzí, on svým pevným, rovnoměrným krokem odešli do podzimní mlhy, prozářené ranním sluncem jednoho z posledních slunných dnů.
Odpoledne našel náhodný chodec tělo mrtvého pána na lavičce v aleji. Zjistilo se, že zemřel na zástavu srdce. Kolem byla spousta psích stop.
Tolik ji miloval, dívku podzimních mlžných rán, prozářených sluncem.
Tolik ho milovala, muže, jenž viděl a slyšel její svět, prozářený sluncem.
Tolik je oba miloval, pes z kaštanové aleje, neboť jejich svět byl světem lásky, která nekončí.