Hranice vztahu 14 – Konec

„Cože?!“ vyjekla, když jí došlo, co vlastně řekl.

„Přemýšlel jsem o tom a myslím, že je to dobré řešení,“ pokračoval. „Můžeme se podělit o nájem a ty nebudeš muset platit za svůj byt. Navíc to ti ušetří to neustálé přecházení sem a tam.“

„Ty ses zbláznil,“ vydechla nevěřícně. „To přece…“

„Fajn, když ti nestačí praktické důvody, řeknu ti své skutečné důvody.“

„Skutečné důvody?“ Srdce jí začalo prudce bušit v neblahé předtuše.

„Jo. Je načase, abychom si přestali hrát na schovávanou. Už mě unavuje předstírat, že mezi námi se neděje nic zvláštního.“

„Jak… jak to myslíš?“ ptala se obezřetně a přitáhla si k sobě deku, aby se zakryla. Přišlo jí tak nějak nepatřičné, aby v takové situaci seděla kompletně nahá uprostřed postele.

„Oba dobře víme, že náš vztah není jenom o sexu,“ začal. „Ale protože ty sis to nechtěla připustit, hrál jsem podle tvých pravidel. Ale dál už nechci.“

„Co tím chceš říct? Už se mnou nechceš být?“ zeptala se a přitom horečně přemýšlela. Nedávalo to smysl, přece by ji nevzal k sobě domů a neměl v plánu se s ní milovat, kdyby to chtěl skončit…

„Ne, chci s tebou být. Ale ne tak, jako doteď. Chci s tebou být se vším všudy. Chci normální vztah.“

Trochu pobledla, když viděla jeho odhodlání. „Ale dohoda zněla, že –“

„Kašlu na dohodu. Stejně jsme ji nikdy nedodržovali. Tobě totiž nikdy nešlo jenom o sex.“

„To přece není pravda, řídili jsme se podle –“

„Ne, neřídili,“ přerušil ji. „Už tu první noc se mezi námi stalo mnohem víc, než na čem jsme se domluvili. Milovali jsme se a bylo to výjimečné. To jsi chtěla od našeho vztahu. A neříkej, že ne. Nebo by se ti víc líbilo, kdybych se pokaždé choval tak, jako tehdy, když jsem šel na to pólo? Že přijdeš, rychle si to rozdáme a hned na to zase půjdeš? Neřekl bych, že jsi z toho byla nadšená.“

„Takže ty ses tak choval záměrně?“ zalapala po dechu.

„Jo. Ukázal jsem ti, jak by to vypadalo, kdyby to mezi námi bylo vážně jenom o sexu. Pochybuju, že bychom to vydrželi tak dlouho, kdyby to bylo takové pokaždé, co myslíš?“ pokračoval sarkasticky.

„Proč mi tohle říkáš?“ zeptala se slabým hlasem.

„Protože už v tomhle nemůžu pokračovat,“ řekl naléhavě a vzal ji za ruku. „Chci s tebou být, se vším všudy. Chci, abys přestala s tím předstíráním, že ti na mně nezáleží.“

„Neřekla jsem, že mi na tobě nezáleží,“ zmohla se na protest.

„Tak co ke mně cítíš?“ reagoval.

Rozšířily se jí oči, když se jí tak přímo zeptal. Skousla si ret a uhnula pohledem. Nemohla mu odpovědět. Prostě nemohla.

Pohladil ji po tváři a přiměl ji, aby k němu zvedla oči. „Potřebuju tvou odpověď. Protože jestli ke mně nic necítíš, nebude to mezi námi fungovat. Já mám ve svých citech jasno prakticky od chvíle, kdy jsme se potkali. Zamiloval jsem se do tebe ještě tu první noc, kterou jsme spolu strávili.“

Překvapením jí klesla brada, když slyšela jeho vyznání. Nevěřila svým uším. Napadlo ji, že se jí tohle celé zdá.

„Miluju tě,“ pokračoval odhodlaně a nepřestal se jí dívat do očí. „Miluju tě celou tu dobu.“

Nemohla se nadechnout. Tohle bylo něco, co by neočekávala ani v tom nejbizardnějším snu. Dívala se mu do tváře, tlumené světlo lampy měkce ozařovalo jeho rysy a odráželo se mu v očích, a ji zaplavil ten silný cit, který k němu chovala. V tu chvíli si uvědomila, že už je pozdě. Spadla střemhlav přesně do té propasti, které se tak zuby nehty bránila. Nejen, že do něj byla zamilovaná, byla do něj bezhlavě a bláznivě zamilovaná. Nebylo cesty zpět.

Rozostřil se jí pohled slzami a z hrdla se jí vydral vzlyk.

„To nejde, tohle nejde,“ opakovala a po tvářích jí stékaly horké slzy. Zabořila tvář do dlaní a vzlykala. Cítila, jak ji objaly jeho silné paže. Přitáhl si ji do náruče a konejšivě ji hladil po vlasech. Tiskla se k němu, zoufale potřebovala jeho blízkost.

„Pokazí se to,“ šeptala mezi vzlyky. „To nemůžeme…“

„Nepokazí,“ namítal. „Proč by mělo?“

„Nejsem v tom dobrá, nemůžu být ve vztahu… vždycky se to pokazí…“

„Říkala jsi, že jsi nikdy neměla vážný vztah, tak jak to můžeš vědět?“ připomněl jí, co mu řekla tu první noc v baru.

„Nikdy to dlouho nevydrželo… nejdřív to bylo moc fajn, ale jakmile to bylo oficiální, jakmile se řeklo: ano, chodíme spolu, tak… vždycky se to pokazilo,“ popotáhla. „Nevím proč, ale během několika týdnů to přestalo fungovat, vytratila se přitažlivost, nezůstalo nic. Jen chlad.“

„Třeba sis jenom vybírala ty nesprávné,“ nabídl jí pravděpodobnou alternativu. „Určitě to nebylo tebou, zlato. Věř mi.“ Byl o tom neochvějně přesvědčený.

„Muselo to být mnou, čím jiným?“ vzlykla hořce. „Není mi souzeno mít normální vztah.“

„Tak proto jsi tak tvrdohlavě a zaslepeně trvala na tom, že nesmíme dělat nic, co by z nás udělalo skutečný pár?“

Pootočila hlavu, aby na něj viděla. V očích měla láskyplný pohled, když mu položila dlaň na tvář. „S tebou to bylo tak úžasné… nikdy jsem nebyla tak šťastná, jako když jsem byla s tebou. A vydrželo to mezi námi dlouho – mnohem déle než s kýmkoli jiným. Právě proto, že náš vztah byl jiný, že jsme začali jinak… Proto jsem se to snažila udržet takové, jaké to bylo na začátku. Za nic na světě o tebe nechci přijít, a kdybychom spolu začali chodit, určitě by se to stalo…“

„Nestane se to,“ přerušil ji odhodlaným tónem. „Chci s tebou být, a jestli si myslíš, že mě tohle odradí, tak se pleteš.“

„Ale co když to zkazím? Nechci tě ztratit,“ popotáhla a zvedla hlavu. „Miluju tě,“ dodala téměř šeptem a pohladila ho po tváři.

Sám musel potlačit dojetí, když mu to řekla. Tvářila se nešťastně a v očích se jí třpytily slzy. „Všechno bude dobré,“ slíbil.

„Potřebuju tě,“ šeptala. „Už nedokážu být bez tebe.“

„Já bez tebe taky ne. Patříme k sobě, vím to. Nic se mezi námi nezmění, pořád tě budu milovat, i když budeme oficiálně spolu. Nedovolím, aby se něco pokazilo, slibuju.“

„Tak dobře, věřím ti,“ pousmála se, přestože se jí ještě v očích třpytilo pár posledních slz.

Něžně jí setřel slzy z tváří a políbil ji. „Tak co, nastěhuješ se ke mně?“

Na okamžik zaváhala, ale vzápětí přikývla a opětovala mu úsměv. „Ale musíš mi slíbit, že mě nevyhodíš, když se nepohodneme.“

„Slibuju,“ řekl bez zaváhání. „A ty mi slib, že se mnou sem tam zajdeš do klubu nebo do restaurace.“

„Slibuju,“ zasmála se.

„I do kina?“ zkoušel ji.

„I do kina,“ přitakala.

„I na víkend k rodičům?“

„Cože?! To jsme si nedomluvili,“ bránila se, ale když se rozesmál, došlo jí, že si ji dobírá.

„Dobře, rodiče můžou tak půl roku počkat,“ usoudil. „Ale uvidíš, že jsou skvělí. A už tě mají rádi.“ Nechápavě se na něho podívala a on pokrčil rameny. „Řekl jsem jim o tobě.“

„To myslíš vážně?“ zalapala po dechu.

„Jo. Ukázal jsem jim tvoje fotky a už se nemůžou dočkat, až se s tebou seznámí.“

„Asi si to rozmyslím s tím stěhováním,“ vyhrožovala mu. „Seznámení s rodiči je vážný krok… a já se na to opravdu necítím. Nevím proč, ale prostě to ve mně vyvolává respekt, jako by s tím přicházel ještě větší závazek a zodpovědnost.“

„Nemáš důvod mít strach,“ ujistil ji a pomalu ji položil na záda.

„Že ne? Vsadím se, že podle jejich měřítek není žádná dost dobrá pro jejich úžasného syna.“

„Žádná,“ přitakal, zatímco se posunul nad ni a začal ji líbat na krku. „Až na tebe,“ dodal.

„O tom pochybuju,“ povzdychla si napůl utrápeně a napůl už slastně, protože jeho polibky se jí velmi zamlouvaly, stejně jako jeho tělo, které cítila na svém.

„Nepochybuj,“ zašeptal a rty jí přejel po linii čelisti. „Jsi ta jediná, kterou chci. Na tom jediném záleží.“

Usmála se a láskyplně ho pohladila po tváři. „To zní hezky.“

„Slibuju, že dokud nebudeš připravená, nebudu tě do toho nutit, dobře?“

Objala ho kolem krku a vyhledala jeho rty, aby ho dlouze políbila. „V tom případě jsem naprosto klidná.“

„A zítra si zajdeme do kina,“ pokračoval.

„Zítra?“ podivila se.

„Jo. Musíš vidět ten film se Slyem. Vážně musíš,“ zamumlal proti jejím rtům.

„Tak fajn,“ svolila. „Pokud ti nebude vadit, že ho uvidíš podruhé…“

„Kdepak. Hlavně že ho uvidím s tebou,“ pousmál se.

Vrátila mu úsměv a zručně zajela dlaní mezi jejich těla, aby mu rozepnula kalhoty. Naléhavě ho políbila, zatímco mu pomáhala zbavit se kalhot, které jim oběma najednou začaly překážet.

„Nezapomeň, že musíme být tiše,“ vydechl, když se mu konečně povedlo hodit kalhoty i s boxerkami pryč.

„Budu se snažit,“ slíbila zadýchaně. „Ale už to prosím neprotahuj. Potřebuju tě,“ žadonila. Slastně zasténala, když jí splnil přání. Vyhledala jeho rty a vášnivě ho políbila.

„Miluju tě,“ zašeptal láskyplně. Byl nevýslovně šťastný, že jí to konečně může bez váhání říct. Bylo to, jako by z něj spadla obrovská tíha. Už nemusel jen doufat, že to vycítí z jeho gest a doteků, že si to přečte v jeho očích. Teď už jí to mohl kdykoliv říct a měl v plánu jí to říkat často.

„Já tebe taky,“ pousmála se.

A slyšet to od ní, zatímco se s ní něžně miloval, bylo ještě mnohem, mnohem lepší.