Jarní prázdniny

Jarní tábor
letos to byl můj útěk - Byla jsem nadšená, když jsem se dozvěděla, že tam můžu jet a hodit všechno za hlavu. Nebylo toho málo k hození za hlavu. Jela jsem jako vedoucí po pěti letech jsem se vracela na místo činu...

ooo

M:"Pamatuješ si na mě?"
I:"Pamatuju si Tvoji sestru."
M:"A mě? Jezdili jsme přeci vždycky spolu."
I:"Jo, jenže Ty jsi byl tehdy tak o metr menší..."
M:"To zase ne. O metr ne."
I:"Dobře, tak o půl metru."
M:"Asi tak, no,"
I:"A Ty si mě pamatuješ?"
M:"Pamatuju."

ooo

X:"Martine, kdy Tobě bude patnáct?"
M:"Už za dva roky."
X: "Vážně, myslel jsem tak za čtyři."

ooo

I: "Martine, co jsi to na to svahu prosím tě dělal? Mohlo se Ti něco stát."
M: "Hrál jsem si. Když jsem ještě to dítě."

ooo

Člověk asi s věkem vážně zmoudří a dokáže se na věci dívat jinak. Ne, že by ho to ušetřilo utrpení. Jen umí lépe trpět a umí si představit, že ti ostatní to také nemají jednoduché. Poslední dobou zažívám věci často z té "druhé strany". Už vím jaké je to být opuštěna i opouštět, zamilovat se i být milována - to všechno v mnoha barevných odstínech.
Ač jsem přijela na hory hodit vše za hlavu, tak něco jen tak hodit za hlavu nejde. To nedůležité a nehluboké se odplaví a to zhnisalé, podebrané, hluboké a vysoké je tu najednou ve vší síle. začne působit dezinfekce. Tak ležím zas skroucená v poloze plodu a zjisťuji jak mě zas trápí moje láska. Trochu jinak a záludňeji než ty předtím a přece v něčem úplně stejně. Sleduji sama sebe jak žárlím, vyšiluji a bezdůvodně se trápím. Vidím, jak se má sladce chutnající láska, stala se hořkou.

ooo

M: "A budeš také hrát ping-pong?"
I: "To ne, nebudu s Váma soupěřit. Ale měla jsem si sjet ten slalom jako vy."
M: "No, to měla. Jestli chceš, tak Ti ho zítra znovu postavím."

ooo

A pak je láska také o těch vtíravých okolnostech, nečekaných náhodách, řízením osudu - nebo snad řízeních božích. Kvůli ničemu jsem nebyla tolik beznadějná a tolik jsem se nehádala s Bohem, jako kvůli lásce - jako by pro nás připravil cesty skrz trnová houští a jedinou naší nadějí může být víra, že přeci pořád jdeme ve směru cesty - i když se zdá, že právě tu "správnou" cestu někdo proměnil v zahradu trnů.
Jeden z těch, co jsem je milovala říkal, že si zvyknu a za pár let mi otázka, zda se mnou někdo chce chodit nebo ne, poplyne z úst lehce a nezbude už v ní ani špetka hořkosti ani v případě odmítnutí. Jestli jsem mu věřila, ještě jsem sama sebe moc dobře neznala. Čím dál víc jen umím lásku racionalizovat, čím dál víc se umím chovat i krutě, jelikož víc znám svého soka - toho se kterým se toužím shodnout, Ale stejně jsem pořád zranitelná, jelikož miluji ... těším se úvahou, že též jen díky této zranitelnosti milovat mohu.

ooo

I: "Prý je Ti špatně. Nechceš něco přinýst? Nějaký čas a rohlíky?"
M: "Tak jo."
I: "Doufám, že budeš v pořádku. Nikdo bez Tebe nechce moc jezdit."
M: "Vážně?"
I: "Vážně, tak já jdu pro ty rohlíky."
M: "Díky."

ooo

Dívám se na Martina - občas se tváří jako by snědl kyselý citrón a pak se zas hned usmívá. Já se zas cítím jako bych svědla kyselý citrón. Moje vztahy, před tím ,než jsem přijela sem byly všechny jako kyselý citrón. Možná do něj jen přenáším své vlastní pohnutky, ale nevypadá jako by se tomu bránil. Povoluji najednou veškerý hráze našemu oboustranně platonickýmu vztahu, protože si můžu být jistá, že žádné hranice nepřekročím. I když vlastně cítím největší dávku náklonnosti za posledních pár měsíců. Nemusím se bát, že budu chtít víc, nemusím se bát, že je to jen póza, která nemá se s skuteřnými city nic společnýho...nejde mu nevěřit. A nejde se v něm zklamat...protože vlastně nic nečekám a nežádám.
Jestli je v tom vážně po uši, tak mu to nezávidím. Můžu se jen držet své "profesionality" ve stanovení hranic a neprofesionality v přístupu. Asi tu nakonec vážně svou vzpomínku na všechny kyselé citróny hodím za hlavu...Možná se už nebudu tolik bát někoho platonicky milovat, protože vím, že to dotyčnému nemusí vždycky vadit. Láska mi alespoň na chvíli ukázala svou přívětivější tvář.