Veronika vs. Markéta-to asi ne

Když jsem Markétu poprvé uviděla, zdála se mi krásná, chytrá a milá. Myslela jsem si, že to bude Martinova kratičká známost - stejně jako všechny ostatní.
Doufala jsem, že jednou pochopí, že doopravdy miluje mě a nechá svůj život sukničkáře daleko za sebou. Tak se ale nestalo. Bral a bere mě jen jako kamarádku a vůbec netuší, co k němu cítím. Snad to není láska, ale jen touha. Nevím. Někdy se to nedá poznat a já už vůbec ne, protože jsem nikdy pravou lásku nezažila. Jen pár krátkých románků, které skončily - ještě dřív než stačily začít - tím, že se na mě ten člověk vykašlal.
Vždycky mě to rozházelo, ačkoliv jsem po celou dobu stejně myslela na Martina. On mě vždycky utěšoval… prostě jako svou starou smutnou kamarádku.
Vždycky jsem se dívala, jak má vedle sebe nějakou holku, se kterou pak odejde do svého bytu, kam si vodí všechny holky.
Markéta ale nevypadala, že by se Martinem nechala odkopnout po tom, co se s ním vyspí. Vypadala, že tohle bude pro ní ten pravý vztah na celý život. Bylo jí pouze 22, když jsem jí poznala. To už šest měsíců chodila s Martinem a já o tom neměla ani zdání. Že jsem o dva roky starší než ona, mi zdaleka nevadilo - proč taky? Staly se z nás kamarádky. Ona se mi se vším svěřovala, věřila mi. Vůbec netušila, jak myslím na jejího přítele.
Měla jsem Markétu jako opravdovou kamarádku a stejně jsem se nedokázala ubránit myšlenkám na Martina.
V den jeho 27. narozenin mi sdělil jednu věc. Na oslavě, kterou mu Markéta uspořádala, jí chce požádat o ruku. Byla to pro mě rána. Na druhou stranu ale ne až tak tvrdá, protože jsem myslela, že jí opravdu miluje a že s ní bude šťastný a rozhodně bych nesnesla svatbu s nějakou jinou, kterou bych nepovažovala za tu správnou. Všechno, co řekl, jsem mu odkývala a zaobírala se myšlenkami, že by o mě stejně nestál ani kdyby nebylo Markéty.
Snažila jsem se přesvědčit se o tom, že za to Markéta nemůže, ale stejně jsem na ní dostala vztek.
Když jsem jí pak ale uviděla, začala jsem se stydět. Markéta mi nic neprovedla, považovala mě za kamarádku a jak se jí za to ve svých myšlenkách odvděčím?
Přišla jsem si najednou tak hnusná. Tak odpudivá. Tak příšerná, až se mi ze mě samé zvedl žaludek. Nechtěla jsem Martina už nikdy vidět a Markétu taky ne.
Byla jsem skálopevně přesvědčená, že jsem zrůda.
Z oslavy jsem utekla a doma jsem se naložila do vany plné vody a pěny. Ponořila jsem hlavu a napadlo mě, že bych mohla takhle zůstat navěky, kdybych dokázala udržet hlavu pod vodou tak dlouho, až bych ztratila vědomí a pak se…..
Vyhnala jsem ten nápad z hlavy, protože i přesto, že mi bylo mizerně, sebevraždu bych prostě nedokázala provést. Na to jsem byla moc velký slaboch…

Snažila jsem se s Markétou a Martinem co nejméně stýkat, ale stejně jsem na ně občas narazila. Pak jsem se vymlouvala na moc práce, nemocnou babičku nebo nemoc.
Věřili mi to. Byli tak zaměstnaní sami sebou, že jim to vlastně bylo jedno.
Markéta si se mnou jednou domluvila schůzku, ale nakonec to zrušila, protože jí do toho přišlo zařizování svatby.
Neměla čas na nikoho jiného než na Martina, svou matku a lidi, kteří jí zařizovali svatbu.
Martin mi několikrát volal - asi když se nudil, tak si vzpomněl, že nějaká Veronika, která za ním dlouho dolejzala, by mohla být dobrá na zabití času. Já jsem mu to ale nikdy nezvedla, protože už jsem na něj pomaličku začínala zapomínat.

Jednoho dne mi ve schránce přibyl dopis. Nebyl to dopis spíš…. svatební oznámení.
Zlatým písmem na bílém papíře bylo okrasně napsáno, že za tři týdny se má konat jejich svatba.
Znovu jsem si vzpomněla, jak jsem ho měla ráda a do očí mi stouply slzy.
Nálada mi klesla asi tisíc stupňů pod bod mrazu.
Asi dva dny jsem jen seděla, zírala na televizi a jedla chipsy.
Pak jsem ale pochopila, že tak už to je a že já můžu taky poznat to, co oni dva. Učesala jsem se a vyšla jsem ven. Jen tak jsem se procházela po městě a na všechny se usmívala.

O týden později jsem se seznámila s Markem. Zdálo se mi, že je to pohádkový vztah.
Kousek v mém srdci ale stejně pořád patřil Martinovi.
Začala jsem se znovu stýkat s Martinem a Markétou a byla jsem v pohodě.
Pak jsem jim ale představila Marka. Markéta zbledla a Martin se zamračil. Vůbec nic jsem nechápala. Marek vzápětí zmizel a mě tam s nimi nechal.

Markéta mi sdělila, že Marek je její bývalý přítel, o kterém se mi zmiňovala, ten, který ji mlátil a tahal z ní peníze.
Doufala jsem, že to není pravda, a kdyby byla, že se změnil. Vzpomněla jsem si, jak si ode mě půjčoval peníze a doteď mi je nevrátil.
Ještě toho dne mi Marek zakázal se s nimi vídat. Odmítla jsem. Dal mi facku. Bolelo to jako čert a jak to pálilo! Vyhodila jsem ho ze svého bytu. Povalil mě na postel a strhal ze mě oblečení.
Snažila jsem se ho odstrčit a přitom jsem mu dala pořádnou ránu do obličeje. Podíval se na mě a pak mi jednu vrazil pěstí, pak další a pak další.
Víc už si nepamatuju, protože jsem omdlela. Probrala jsem se druhý den na zemi v ložnici. Byla jsem v roztrhaných šatech a bylo mi jasné, že mě ten hajzl znásilnil. Slzy se mi nahrnuly do očí. Už tam nebyly jeho věci, odnesl si je - a s nimi i některé moje věci.
Když jsem se podívala do zrcadla, zděsila jsem se. Vedle pravého oka jsem měla monokl a roztržený ret. Obočí jsem taky měla roztržené a byla jsem celá od krve. Zůstaly mi všechny zuby a za to jsem byla vděčná.
Obočí mi zašili na místní klinice. Ve velkých, černých, slunečních brýlích jsem v září vypadala trochu divně, ale bylo mi to jedno.

Když mě uviděla Markéta, okamžitě jí došlo, co se stalo. Martinovi taky. Markéta mě podržela. Moc mi pomohla.

Týden před svatbou už mi vyndali na klinice stehy a monokl už vybledl, takže se dal v pohodě překrýt make-upem.

Martin za mnou tři dny před svatbou přišel. Bylo mi divné, že bez Markéty. Povídali jsme si a skvěle jsme si rozuměli. Povídali jsme si úplně bez zábran. A najednou se nějak stalo, že jsme se líbali a bylo to tak krásný, až jsem myslela, že štěstím vyletím z kůže.
„Verunko, já jsem si uvědomil, že… si Markétu nechci vzít,“ řekl mi a mně tím úplně vyrazil dech.
Nic jsem mu na to neřekla. Vyskočila jsem a utekla.
Tak dlouho jsem si tohle přála a teď, když se to doopravdy stalo, jsem měla hrozný pocit kvůli Markétě, i kvůli sobě.
Nic jsem nechápala. Snažila jsem přesvědčit sama sebe, že z toho mám radost, ale nestalo se. Výsledek se nedostavil.

Markéta mi oznámila, že Martin zrušil svatbu. Brečela, a já jí utěšovala.
Martin za mnou přišel a před Markétou mi řekl, že mě miluje. Markéta utekla.

Je to už týden od té doby. Markéta mi odpustila překvapivě rychle…

A Martin? Nic jsem mu neřekla. Ještě o tom popřemýšlím.