Priority

Nad tmavým lesem se rýsoval měsíc v celé své kráse a odrážel sluneční světlo mezi stromy. Elis se krčila v sedle černé klisny a pobízela ji k rychlejšímu běhu. Musela přiznat, že je trochu nervózní, byl to její první větší úkol. Neměla dobrý pocit z lesa, který jí ze všech stran obklopovat. Cítila se jako by se ocitala v pasti. Pokusila se vypudit z mozku myšlenky tohoto typu a dotykem zkontrolovala zprávu ve skryté kapse své košile.

Náhle ji oslnilo prudké světlo. Na dívčině reakci v tu chvíli záviselo víc věcí než její život. Nebyla schopna ničeho. Někdo ji surově strhl z koně a jediným pohybem odzbrojil. Světlo opět pohaslo. Konečně se probrala a snažila se ze všech sil vzpouzet muži, který ji vlekl směrem do hloubi lesa. Už neměla šanci.

Muž ji upustil na studenou zem chabě osvětlené místnosti. Bleskově jí svázal ruce a bez dalšího šacování prostě vytáhl pergamen ze skryté kapsy. Elis již pochopila. To nejsou žádní lapkové, kteří ji chtějí jen využít na uspokojení svých choutek, ale stoupenci protestantů, velice dobře informovaní o jejím úkolu. Šli na jisto.

Dveře místnosti se otevřely a dovnitř vstoupili dva muži s tvářemi převázanými šátkem. "Je to ona, Elvine? Máš zprávu?" promluvil starší z nich. Muž, který Elis svázal, přikývl a horlivě se usmál. "Kdo to je?" zeptal se nejmladší z protestantů a odhrnul Elis vlasy z obličeje. Na okamžik se zarazil, ale pak prudce otočil obličejem a hledal znaky na Elisině oblečení. Dva další protestanti už nevěnovali nejmladšímu vojákovi ani Elis pozornost a otevřeli láhev nějakého pochybného moku.

Mladík se sklonil nad svou vězeňkyní a odhrnul si pruh látky z obličeje. Dívka by bývala vykřikla, kdyby jí hoch nepřiložil zlehka ruku na ústa. Spěšně si natáhl pruh látky na obličej a odešel za svými druhy. Měla v hlavě absolutní guláš. Přidala se na stranu republiky, nebo spíš neměla jinou možnost, vzpomněla si s trpkým úsměvem, její otec by to jinak asi nepřežil. Před válkou se zasnoubila, milovala ho z celého srdce, ale nyní... se naučila zazdívat své touhy a pocity. Teď však opět spatřila svého snoubence, cítila jeho dech, jeho dotyk... ale on je protestant.

Pro jakéhokoli jiného vojáka na straně republiky by byla následující hodina mučením. Proklínal by zrádce, který vyzradil informace protestantům a bál se o svůj, tímto již téměř ztracený život. Elis byl k těmto pocitům přidělen ještě další, pocit mučící, ale mučící přirozeně až příjemně. Zároveň se Elis bála, že tento pocit ztratí, že její snoubenec Erik neucítí to samé, že má jiné priority. Ale naděje, že se tento pocit stane trvalým, v Elis zůstala až do konce této strastiplné hodiny. Jako naplnění jejího snu po hodině dva muži usnuli a nechali Erika, aby hlídal Elis. Chlapec si klekl k zajatkyni, stáhnul si pruh látky z úst: "Elis," políbil svou snoubenku. Dívka se nebránila je tiše jako by se bála, že zkazí tuto chvíli, špitla: "Co to děláš, Eriku?"
"Zachraňuji tě, lásko!"

Erik a Elis se tísnili na hřbetě Elisina černého koně. Klisna tiše cválala lesem. Chlapec vypočítal, že na útěk a nalezení úkrytu mají dvě hodiny. Elis vůbec pochybovala, že by se ji někdo pokusil vyhledat. Cesta s dopisem jí měla trvat několik dnů.

Pevně se přidržela Erika a zašeptala: "Miláčku, je možné, že tě miluji tisíckrát víc než kdy předtím?" "Já tebe taky Lásko, tímto se vzdávám všeho, co bylo předtím a bránilo mi tě vidět." "Kam chceš utéct, miláčku, kam chceš, abychom jeli? Kam zavedeš kroky klisniny? Zůstaneme v lese, kde by nás našli tví bývalí druzi? Půjdeme z něj ven na pozemky republiky? Do svobodné vesnice, plné špehů obou stran? Kam chceš utéct, do nebe? Já půjdu s tebou, tento život odvrhuji. Pohrdám reformátory, proklínám republiku a celý pošetilý svět, ve kterém jsi na opačné straně než já, Eriku!" Elisina slova se ztrácela v potlačovaných vzlycích. "Nevím Elis, copak neexistuje v tomto světě místo kde bychom mohli počkat do konce války? Přežijeme..."

Chlapec prudce zachytil klisnu za opratě a zastavil před malou hájovnou v lese. Seskočili ze sedla, zavedli klisnu do malé stáje u hájovny a tiše se usadili v prázdné světnici. Hajný a jeho rodina byli nedávno obviněni ze spiknutí proti republice. Erik však nebyl jediný, kdo si to uvědomil. Přesně to napadlo muže, který vedl skupinu protestantů, jimž se smýšlení ze sběhnutí příčilo víc než zásady republiky.

Erik právě vyhlédl z okna a jeho obličej získal rázem bílý nádech. Elis si nemohla nevšimnout co se děje, měkce Erika objala a políbila. Líbali a brečeli, i když do místnosti vběhli protestanti s výstražně napnutými luky. Vojáci byli pomstychtiví a lítost považovali za absurdní a nepotřebnou. Bojovali a věděli, že pokud to nebudou dělat pořádně, sami zemřou. Jejich prioritou nebylo pochopení. Vystřelili a zasáhli.