Pohádka - 1.

Silvestrovská noc
Luisa se podívala na mobil, kolik je hodin. Odložila ho na noční stolek, zmáčkla tlačítko OFF na ovladači televize, ruka klesla podél těla a hlava současně na chladný polštář vonící levandulí. Zavřela oči. Poslední den v tomhle pitomém roce. Konečně. Přepadla ji únava, a tak konečně usnula.
Po necelé hodině ji probudily rány z venku. Celý svět slavil konec starého a začátek nového roku ohňostrojem, šampaňským, blahopřáním a polibky. Nahmatala mobilní telefon na posteli, aby zkontrolovala čas. Na displeji blikaly nové zprávy s přáním do nového roku. Sama rozeslala SMS už večer, aby si mohla odpočinout.
Luisa si zase položila hlavu na polštář a zasnila se. Usmívala se nad obrazy, které se jí míhaly samy v myšlenkách. Najednou byla přesvědčená, že ji čeká úžasný rok.

Březen
„Slečno, můžete jít dál, pan ředitel už čeká,“ pobídla Luisu sekretářka ve věku jejích rodičů. Už dlouho nepotkala ženu před důchodem na této pozici.
Konečně se jí ozvali na inzerát, který si dala v prosinci na internet. Hledala nové klienty, a tak byla ráda, že ji pozvali na pohovor.
Nadechla se a zaklepala. Nečekala na vyzvání, vzala za kliku dveří.
„Dobrý den,“ pozdravila a očima pátrala po majiteli společnosti. U stolu však neseděl.
„Jdete za mnou?“ ozvalo se jí za zády.
Otočila se a ztuhla překvapením. Dívaly se na ni šedé oči muže, kterého znala velice důvěrně.
„Ano,“ vydechla a nemohla najednou mluvit. V krku cítila obrovský knedlík.
„Jiří Jánský,“ představil se a podal jí ruku.
„Luisa Petrová,“ přijala ji a cítila jeho vřelý stisk.
„Prosím, posaďte se,“ pobídl ji ke kožené pohovce koňakové barvy a sám se pohodlně usadil do křesla naproti. „Tak půjdeme rovnou k věci, co říkáte?“ a ihned pokračoval. „Jsme malá firma, roční obrat kolem osmdesáti devadesáti milionů, šestnáct stálých zaměstnanců, několik externistů. Společnost byla založena před dvanácti lety, spolupracujeme se zahraničními partnery, proto je dobré, že umíte anglicky kvůli dokladům. Občas se vyskytne nějaká nesrovnalost, kterou sice řeší obchodní oddělení, ale vy jste přece jen odborník přes účetnictví. S podrobnostmi se seznámíte postupně nebo se ptejte na to, co vás zajímá. Ale rád bych se něco dozvěděl i o vás,“ usmál se lehce a upřímně.
Luise celou dobu vrtalo v hlavě, jak je to možné, že se tady ocitla. Odkašlala si.
„Mám několik otázek ohledně způsobu spolupráce. Jak jste četl v mém životopise, který jsem poslala, mám patnáctiletou praxi v různých výrobních i obchodních společnostech. Pracuji doma na vlastním software nebo se můžeme dohodnout na vašem, ale jsem schopná a ochotná docházet i do firmy jednou nebo dvakrát týdně, vyhovuje vám to?“
„Přichystal jsem návrh smlouvy, přečtěte si jej a můžeme to ještě probrat,“ vstal a z pracovního stolu přinesl dvoustránkový dokument, který jí podal.
Luisa přelétla smlouvu zběžně očima. Obsahovala náplň práce, požadované výsledky a termíny, záruky. Dokonce i navrhovanou odměnu. Takovou sumu nečekala ani v nejdivočejších představách! Ještě o Vánocích byla ve stresu a musela si půjčit od rodičů, aby zaplatila poplatky. A teď jí tady nabízí muž ze snů pohádkovou odměnu!
„Ráda bych si smlouvu přečetla pozorněji, bylo by to možné?“
„Ale jistě, v klidu si vše prostudujte, nechám vás tady chvilku o samotě,“ vstal ze svého místa a vydal se za sekretářkou do vedlejší kanceláře.
Luisa si pozorně četla každé slovo. Nenašla nic, co by ji zarazilo, překvapilo nebo vadilo. Ještě jednou se zaměřila na částku.
„Padesát tisíc?“ zašeptala a usmála se.
Jiří se vrátil.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se jí.
„Samozřejmě, můžeme to hned podepsat,“ rozhodla se.
„Perfektní, vítejte, Luiso,“ podal jí ruku, aby potvrdili obchod. Luisa vstala a gesto opětovala.
„Bude mi potěšením s vámi spolupracovat, Jiří.“

Květen
„Dobrý večer, Jiří,“ nakoukla po zaklepání Luisa do kanceláře ředitele. Pracovala zde už dva měsíce, ale Jiřího vídala velice zřídka. Přicházela pravidelně pro doklady, zdržela se obvykle na obchodním oddělení nebo ve skladě, aby zjistila podrobnosti. Jednou měsíčně zaměstnancům přinesla výplatní pásky nebo si u sekretářky vyzvedla podklady. Pravidelně posílala reporty e-mailem, takže osobní kontakt se opravdu omezil na minimum. Sekretářka už odešla, takže ji neměl kdo uvést.
„Á, pojďte dál, Luiso, pěkný večer,“ ozvalo se.
Vešla do kanceláře a zavřela za sebou dveře. Byl teplý jarní večer, otevřeným oknem proudil příjemný vánek z ulice. Ředitel seděl za stolem se skloněnou hlavou nad spoustou dokumentů. Prohlížela si ho, jakoby ho viděla poprvé. Urostlý osmatřicátník s vyholenou hlavou v bledě modré košili s rozepnutým knoflíčkem u krku, vyhrnutými rukávy a antracitových kalhotách. Sako měl přehozené přes opěradlo koženého křesla.
„Neruším?“ zastavila se.
„Ne, jen se posaďte, hned se vám budu věnovat,“ nezvedl oči, ale pokynul rukou směrem k židli před stolem.
Posadila se, uhladila si černé lněné šaty a na klín položila desky. Levou rukou si lehce prohrábla dlouhé blonďaté vlasy. Tiše čekala.
Konečně Jiří zvedl pohled. „Promiňte, ale už mi zbýval jen kousek. Nová smlouva, budeme mít odběratele z Německa, takže pokud se vše podaří, přibude vám další práce.“
„To je fajn, víc práce mi nevadí,“ usmála se. „Ale proč jsem přišla.“ Vytáhla z desek potřebné doklady. „Nesu vám cestovní příkaz z poslední služební cesty. Tady stačí podpis a Marta vám vyplatí zítra obnos, nechám to u ní na stole.“
„To je fajn,“ podepsal doklad a vrátil jí ho zpátky.
„Ještě jsem přinesla výsledky hospodaření za uplynulé měsíce.“
„Jak si stojíme?“
„Neobyčejně dobře, za první kvartál vzrostl obrat o dvacet procent oproti předchozím létům. Při zachování fixních nákladů a nárůstu variabilních nákladů o osm procent činí zisk před zdaněním šest milionů. Tady jsem vám přinesla tabulky pro srovnání a tady je to graficky,“ podávala mu přes stůl barevné papíry.
Jiří si prohlížel čísla a kroutil hlavou.
„Jak je to možné?“
„Jste dobrý obchodník, nic jiného. V lednu byl splacen dlouhodobý úvěr, takže nezatěžuje náklady vysokými úroky. Navíc při zvýšeném odběru zboží byla vyjednaná množstevní sleva. A jak jsem říkala, fixní náklady s produkcí nenarostly.“
„Hm, tak to si zaměstnanci zaslouží mimořádné prémie. Připomeňte mi to začátkem června, navrhnu odměny, aby měli příspěvek na dovolenou.“ Pohodlně se opřel do křesla a znovu si prohlížel tabulku. Po chvíli ji položil na stůl a vzhlédl k Luise. „Zvu vás na večeři, dostal jsem právě hrozný hlad,“ usmál se a dlouze se zahleděl do jejích zelených očí. „Pojďte,“ vstal najednou prudce, zavřel okno, cestou zpět si upravil rukávy košile a oblékl si sako.
Luisa položila cestovní doklad sekretářce k proplacení a spolu se vydali do garáží. Začala věřit na pohádky.