Pohádka - 2.

Jiří vzal Luisu do drahé restaurace. Byl nejspíš zvyklý na luxus, ačkoliv se v práci choval naprosto normálně a příjemně ke všem zaměstnancům, ne jako její dávní snobští šéfové, kterým koukala ještě sláma z bot.
„Doufám, že vás doma nikdo nečeká, ani jsem se nezeptal, jestli máte čas?“ zeptal se ještě v autě, když vyjížděli z firmy. Pěkná třiatřicítka jako ona má určitě přítele.
„Nečeká, bydlím sama.“ A ráda by dodala, zda i on je sám.
„Jak jste u nás spokojená?“ začal z jiného soudku, aby nedal najevo, že ho její odpověď potěšila.
„Jsem moc spokojená, příjemné prostředí a lidé,“ usmála se na místě spolujezdce.
„I po finanční stránce?“ zajímal se.
„Samozřejmě, nemám si rozhodně nač stěžovat.“ Co tím sleduje, ptala se sama sebe.
„Přece jen s německým odběratelem bude víc práce, očekávám, že si řeknete o přidání.“
„Měla bych? Máme přece uzavřenou dohodu o spolupráci, nejsme zaměstnavatel a zaměstnanec, nebudu vám vyhrožovat odchodem a vydírat vás,“ odkryla karty.
„Překvapujete mě svou otevřeností, Luiso.“
Všimla si, že pokrčil obočí a pak se na ni letmo podíval. Jeho pohled se zase vrátil na silnici.
„Myslím, že důvěra a otevřenost je v mé práci třeba. Vždyť mi svěřujete doklady a správu financí. S penězi jsem spokojená, ale pokud máte v plánu mi přidat, Jiří, bránit se nebudu,“ uzavřela.
„Myslím, že si to zasloužíte, takže zítra v pět přijďte, připravím nový dodatek dohody.“
„Je to od vás velkorysé, děkuji,“ dořekla, když zajížděl na parkoviště. Proč jen navrhl pátou hodinu? Martě už skončí pracovní doba, chce s ní být u podpisu sám kvůli diskrétnosti?
„Jsme tady, pojďte,“ zaparkoval.
Luisa vystoupila z auta a následovala ho jako omámená.
V restauraci seděli naproti sobě u stolu pro dva. Číšník přinesl automaticky malý předkrm a zeptal se, co si dají k pití. Jiří pobídl Luisu, ale když odmítla, bohatě si namazal opečenou bagetku pomazánkou.
„Snad nejste jedna z těch, co nejí?“ otázal se po prvním soustu.
Jak to myslí?
„Ale ne, jenom se nechci na noc zbytečně nacpat,“ odpověděla sledujíc, jak labužnicky žvýká každé sousto. Kdyby tak tušil, že ještě v lednu měla o dvacet pět kilo více. A že díky špatné finanční situaci měla leda na to, aby si vařila zeleninové polévky, pokud chtěla něco teplého. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, alespoň zhubla.
„Tak co si dáte?“ poklepal prsty na jídelní lístek.
Otevřela desky a málem zalapala po dechu, když viděla ceny.
„Hm, co mi doporučíte?“ podívala se na něj. A v duchu slibovala, že se nebude ztrapňovat řečmi o salátech a podobných nesmyslech, kterými ženy obtěžují muže v konverzaci.
„Hovězí steak, něco z divočiny nebo snad kachnu?“
„Steak mám ráda, dám si ho s teplou zeleninou, děkuji.“
Když se u stolu objevila obsluha, Jiří objednal. Sotva se vzdálila, upřel pohled na Luisu.
„Povězte mi o sobě něco bližšího, pracujeme spolu a nic o vás nevím.“ Doufal, že mu poví, že neexistuje žádný pan XY! Nechtěl vyzvídat, ale rád by znal skutečnost.
„Nerada bych vás nudila svým životem,“ namítla.
„Ale ne, vůbec mě nebudete nudit.“ Přemýšlel, jak otázku zaobalit. „Kde jste vyrostla, co vás baví mimo práci a tak.“
Zadívala se do jeho šedých očí. Hlavou jí blikly vzpomínky na novoroční noc, kdy přesně tak seděl ve vizích naproti ní a na toto se zeptal. Je to déja vu? Luisa pocítila mrazení po těle a na rukou husí kůži.
„Vyrostla jsem s mladšími sourozenci na vesnici, ale nejraději jsem byla sama. Odjakživa jsem moc ráda četla, a tak jsem pátek co pátek vyrážela do knihovny. Vydrželo mi to ještě celou střední školu. Spolužáci uháněli s posledním zazvoněním na autobus nebo vlak, aby byli co nejdříve doma, zato já se vydala hezky do knihovny. Oni popíjeli na diskotékách alkohol, já si doma do noci čítávala. Možná i to je důvod, proč jsem stále sama,“ dodala, ale hned toho litovala. Nejraději by se plácla přes pusu, co mu to tu povídá, že je sama! Ještě si bude myslet, že je zoufalá a nikdo o ni nestojí. Daleko od pravdy nebude.
„Jak je možné, že taková příjemná žena, navíc krásná, je sama?“ chtěl vědět. A v duchu byl za tuto odpověď moc rád.
„Děkuji za kompliment, Jiří,“ usmála se na něj. „Asi proto, že se raději věnuji práci než zbytečnému hledání.“
„Proč zbytečnému? Nechcete přece zůstat navždy sama?“ naléhal na ni.
„Jistěže ne, jen jsem ve věku, kdy už žena buď je vdaná a má děti, nebo se věnuje kariéře. Tak jsem si zatím zvolila druhou možnost.“
„Není to škoda?“ nedalo mu.
„Škoda?“
„Ano, abyste zůstávala sama.“
„Nezůstanu sama, pokud se objeví muž, který nebude mít milenku, alkohol jako koníčka a bude o mě stát, pak ráda řeknu ano.“
„Jste vážně otevřená, ale cítím z vašeho tónu zklamání.“
Povzdychla si.
„Vidíte, je to nudné téma. Ne, zklamání ne, jen sním o věcech, které jsou na dosah.“
„Pak ale nesníte, držíte se při zemi.“
„A vy máte takové nesplněné sny, sníte rád?“ vyhrkla.
„Ano, jedním takovým snem je má firma, toužil jsem mít úspěšnou společnost, tak si sen plním. Sním vlastně pořád, i když jeden sen se mi stále neuskutečnil, přesto věřím, že jednou...“ Nechtěl sdělit víc.
„Neprozradíte, o co jde?“ byla zvědavá.
„Nechám si to pro sebe,“ mrknul s úsměvem na ni. „Ale nemějte mi to za zlé, Luiso,“ odmlčel se, protože se objevil číšník s večeří.
„Škoda, že si nedáte se mnou víno, Jiří. Je vážně výborné,“ napila se.
„Třeba příště,“ překvapil ji odpovědí. „Ale nechte si chutnat,“ pobídl ji.
„I vám dobrou chuť,“ popřála mu.
„Mohu se zeptat, jak jste přišla ke svému jménu? Luisa není úplně obvyklá v našich končinách,“ zajímal se, když spolkl první sousto masa.
„Je to na počest mého pradědečka architekta, jmenoval se Alois. Mohu děkovat Bohu, že nejsem Aloisie,“ obrátila oči v sloup.
Rozesmál se.
„Opravdu originální pojetí, Aloisie je jméno jako pro nanynku z první republiky, to by se k vám vážně nehodilo. Luisa je naopak vznešená.“
„Ráda to vyřídím rodičům,“ ale pak viděla další záblesk. Nebo jim to prostě povíš sám. „Po kom jste zdědil jméno vy?“ zajímala se na oplátku.
„U nás je to jméno několika generací, naprosto nudná záležitost.“
„Asi vaše rodina ctí tradice.“
„Až moc,“ ušklíbnul se. „Jsem černá ovce.“
„Proč?“ vyhrkla. „Promiňte, chtěla jsem říct, proč si to myslíte?“
„Tradicí je se ve třiceti oženit a do pětatřiceti mít minimálně jednoho potomka. Mně je osmatřicet, nemám ani ženu, ani děti. Vlastně jsem na tom podobně jako vy. Jenom moje rodina v tom vidí podivínství, samotářství, myslí si, že jsem prostě divný nebo na chlapy.“
„A jste?“ Zase to z ní vypadlo. „Omlouvám se, nic mi do toho není,“ zrudla a sklopila oči. Nervózně si pohrávala se sklenkou vody.
„Nejsem. Kdyby ano, nepozval bych vás dnes na večeři.“