Někde tam

Podívala se na něj a v tu chvíli ho bezmezně milovala. Přála si být vzduchem, který dýchal, peřinou, kterou byl přikryt, pokojem, v kterém byl…. S příjemným vysílením ulehla znovu vedle něj. Byla nahá, stejně jako on, ale necítila žádný stud, jako kdysi… Poprvé v životě se cítila šťastná. Jemně ho bříšky prstů pohladila po čele a motýlím polibkem ho políbila na ústa. Usmál se a začal ji rukou hledat vedle sebe. Zasmála se a trošičku se odtáhla. Konečně ji našel. Ucítil její jemnou kůži a ochranitelsky ji k sobě přitáhl.
Alena se zahalila do kabátu a típla cigaretu o zábradlí. Zadívala se do bílé krajiny přikryté sněhem. Všechna radost, kterou měla v očích a kterou cítila, když byla tenkrát s ním, zmizela. Už nikdy neucítí jeho vůni, nikdy se k němu nepřitiskne, nikdy neucítí jeho ochranitelský stisk, který jí dodával bezpečí, nikdy ji nepolíbí vášnivým polibkem a už se nikdy nepomilují…. Uvědomila si to a na zem ukápla první slza. V krajině bylo mrtvo, všechno spalo…. Uvědomovala si to a najednou ucítila znovu ten bezmocný pocit jako tenkrát. Pamatovala si ještě jeho poslední slova, jeho pohledy… Bylo jí, jako by se to všechno odehrálo včera. Její srdce trpělo velikou prasklinou, která čekala na někoho, kdo jí pomůže se znovu zacelit. A i když zmizí a nebude na první pohled vidět, navždy tam bude. Navždy zůstane zaznamenaná. A kdykoli se vzpomene na vzpomínky s ní spjaté, znovu ožije a vykrvácí. Jako když tenkrát odešel.