První schůzka v divadle

Ať si kdo chce, co chce, říká, nejlepší věci jsou vždy neplánované… a o první schůzce to platí hned dvojnásob.
Život je nepředvídatelný, stejně jako ženy. Zrovna, když jsem včera porušil „úmluvu“, v níž stálo, že ona rozhodne o našem setkání a já zas udělám případný první krok, mi dnes během poledne přišla zpráva, jestli bych jí nechtěl dělat doprovod do divadla. Zaskočilo mě to, ale to mi dotyčná dělá už od prvních momentů naší komunikace, takže mě to zas až tolik nerozhodilo. Nevěděl jsem však, o jaké divadlo jde. Kolín, Kutná Hora nebo dokonce Praha! A neměl jsem ani stoprocentní jistotu, že když se někam v obleku poženu, tak se skutečně s někým sejdu… Avšak možnost vidět se dnes, místo nejisté vidiny termínu pohybujícího se v řádu týdnů, byla natolik lákavá, abych zariskoval. Odepsal jsem jí prosté „ANO“ a hned po práci zamířil k sobě, abych provedl nezbytné přípravy svého zevnějšku. Potom přišlo čekání. A to nedočkavému člověku, mezi které se řadím, nedělá vůbec dobře.
Detaily ke schůzce se začaly řešit až o půl páté. Což bylo dost pozdě. Zprvu to chtěla dokonce odvolat a lístky nechat propadnout, mě se však zmocnila spontánnost. Pozvedl jsem obě ramena, pomyslně mávnul nad nedostatkem času rukou a řekl, že to uskutečníme. Souhlasila. Já tak měl padesát kilometrů ke zdolání před sebou.
Ta rychlost při opuštění bytu mohla činit můj osobní rekord, kdyby menší roztržitost nezpůsobila opětovný vstup, jak jsem si zapomněl vzít klíče od auta.
Na úvod cesty jsem však musel natankovat a potom k rodičům pro oblek. Chudák pes mě radostně vítal vrtěním ocasu a svou úklonou, při níž položil hlavu až na zem, zatímco stále postával na zadních tlapách. Myslel si, že mu přijela návštěva, ale já ho jen odbyl lehkým pohlazením po hlavě a podrbáním za ušima. Naštěstí měl doma už tátu, takže nebyl sám a já se necítil tolik provinile.
Strojení do společenského obleku probíhalo pod tlakem. Děsil jsem se ztrátových minut. Naštěstí to netrvalo dlouho a za deset minut už jsem vyrážel vstříc Kolínu s šibeničním termínem necelých dvou hodin.
Vzhledem k tomu, že Kolín autem vůbec nenavštěvuji, měl jsem jisté obavy. Ty se potvrdily, když ve směru přes Chvaletice na mě koukala cedule s uzavírkou. Nechtěl jsem nic riskovat a nakonec to stočil na Kutnou Horu, kam jsem naštěstí za kamarádkou už párkrát zavítal. Teď se mi znalost cesty vyplatila, i když těsně před Kutnou Horou jsem musel odbočit na mě neznámou silnici vedoucí do Kolína. Ke své cti musím dodat, že se mi podařilo dojet k nádraží a pak zaparkovat u Futura bez potíží. Dokonce v rekordním čase, až jsem se divil, protože bylo sotva něco po šesté.
Následovalo další úmorné čekání, při kterém se mi hlavou honily roztodivné myšlenky. Sice jsem slečně dal vědět, že už jsem dorazil a čekám, ale stále tu existovala šance, že se stanu obětí nějakého šprýmaře nebo šprýmařky. I když první jmenovaná varianta byla zavrhnutá, jelikož jsme se o několik dnů dříve viděli přes webkameru, ale v dnešní době jeden nikdy neví, co mu může přejít přes cestu.
- Když se na to podívám zpětně, musím zpytovat svědomí. Při konverzaci jsem se dozvěděl, že Petře na první schůzce doposud nikdo nedal květinu a já měl dostatek času, abych jí koupil v květinářství, co bych jistě ve Futuru objevil. Sice ve vzduchu viselo, že bych se stal bláznem v obleku s květinou, když by se neukázala, ale mohl jsem ten večer přivést k dokonalosti. Leč jsem si zvolil vysedávání v autě a netrpělivé civění na hodinky…

Pověstná hodina H nadešla a já opustil vůz, abych se přemístil k divadlu, kde u hlavního vchodu bylo smluvené místo setkání. Po telefonu se jaksi nešlo jinak domluvit, i když jsem Petře popisoval, co kolem sebe vidím. Bylo mi to i vyčteno, ale na svou obranu musím říct, že já Kolín navštívil doposud jen párkrát, zatímco ona tam chodila do školy.
Milým překvapením, anebo souhrou osudu, jsme se potkali na půli cesty. Oběma nám stačil jediný pohled, abychom se poznali. Tolik lidí, aby to snad dělalo nějaký problém, na ulici však nebylo, natož abych tam viděl vrstevníka v obleku, tudíž se nedá mluvit o osudovém střetnutí.
Na pozdrav jsem jí políbil hřbet ruky a ona se sama zahákla za mé rámě. Takto jsme ušli pár metrů ke vchodu do divadla, kde galantnost z mé strany nezmizela a já jí pohotově otevřel dveře, aby mohla vstoupit.
Než představení započalo, bylo dost času na bližší seznámení. Kousavé poznámky zněly na střídačku a oproti internetové komunikaci se mi dařilo držet s mou jmenovkyní krok. Sice tvrdila, že chtěla být slušná, ale já si spíš myslím, že jde se mnou slovně bojovat naživo mnohem hůř, když používám svůj pronikavý pohled.
V momentě, kdy se vydala na toaletu, se mi naskytla možnost si jí lépe prohlédnout. Nepoddajné blond vlnité vlasy jakoby z dálky upozorňovaly, že je nezkrotná. Díky internetu a krátkému povídání naživo se zdála silnou osobností, anebo si za tou nepřístupnou skořápkou bránila něžné a zranitelné jádro. Tuto představu jsem měl už před setkáním, takže víc mé oči upoutaly křivky jejího těla. A že bylo na co se dívat… Společenské šaty jí slušely. Decentní květinový vzor nepoutal tolik pozornosti, aby mi neušla délka sukně nad kolena, která nijak nezakrývala krásné nohy v černých lodičkách. Prsa dmoucí, schovaná v bezpečí malého výstřihu, se pohupovala do rytmu její chůze, a byly pomyslnou třešinkou na dortu k nakousnutí. Takže když ke mně kráčela chodbou od dámských toalet, nemohl jsem se jinak, než potutelně usmívat s blaženou spokojeností a radostí nad tím, jak mi štěstěna protentokrát přála.
- Možná ten popis na mě hází nepěkné světlo, ale jsem jen mužskej. A jestli některý tvrdí, že na vzhled vůbec nedá, tak buď lže, anebo je na něm něco podezřelého…
Kolínské divadlo bylo o něco menší, než Pardubické, ale zevnitř i z vnějšku mělo úroveň a osobitost. Divadelní hra se znělým názvem „Manželské vraždění“ si získala mou pozornost, ale ani ve snu bych si nepomyslel, že náhoda bude tak vřelá, když tato komedie skvěle doplňovala první schůzku. Tolik gagů týkajících se vztahů a rozdílů mezi mužem a ženou, jsem snad pohromadě ještě neviděl, natož abych je zažil ve společnosti nějaké slečny.
Mezi záchvaty smíchu jsme tak vzájemně poukazovaly na nedostatky druhého pohlaví zmiňované ve hře. Šlo to i beze slov, stačilo pouze zamířit prstem po narážce k pódiu a souhlasně odkývat hercovo prohlášení.
- V tuto chvíli jsem byl kapánek dětinštější, než Petra, asi o devadesát procent, ale v ten moment nešlo odolat. Šlo mi ale jen o legraci! V duchu jsem pak autorovi gratuloval, protože sepsal opravdu parádní kousek.
Petra měla mé sympatie už při videohovoru – díky moderním technologiím jsme se tak tento večer neviděli úplně poprvé – takže sedět vedle ní a v klidu sledovat představení mi moc nešlo. Mé oči přeskakovaly z pódia na ní v krátkých intervalech. Jednak mě zajímala její reakce v narážkách na ženy a hezkých slovech o mužích, kdy u prvního jen zakroutila hlavou a u druhého to s viditelným opovržením razantně odmítla, ale jelikož to doposud bylo fajn, rozhodl jsem se zkusit štěstí. Sebral jsem tedy v sobě veškerou svou drzost, osmělil se a lehce jí prstem poklepal na lokti. Těžko říct, zda jsem narazil na nějaký nepsaný signál, dorozuměl se s ní beze slov, anebo měla stejné přání, ale k mé radosti mne sama vzala za ruku. A tak začal náš souboj prstů, kdy se chvílemi něžně proplétaly, aby mi je následně uvěznila v pevném sevření, ze kterého jsem se musel vyprošťovat.
- A právě v tento moment musím říct, že se nejlépe hodí rčení: „Nabídni někomu prst a přijdeš o celou ruku,“ protože záhy jsem se ještě víc osmělil…
V půlce představení byla přestávka. Zatímco diváci kolem nás si šli odskočit a protáhnout nohy, my jsme zůstali sedět a pokračovali v „seznamování“. Nejprve mi bylo vyčteno, že jsem hře nevěnoval stoprocentní pozornost, ale když jsem se hájil tím, že také nesledovala pouze pódium, přišla s chabou výmluvou, že mě kontrolovala, jestli dávám pozor. Na to jsem se jen usmál. Právě se mi objevila nejlepší příležitost. Pravou ruku jsem jí položil na tvář, zlehka jí přizvedl bradu a pomalu se přibližoval k jejím rtům. Nebránila se, naopak se mi zdálo, že na to už netrpělivě čekala a vyšla mi sama naproti. Naše rty se tak konečně spojily. Po pár něžných polibcích, které jsem jednou inicioval já, a pak zase ona, utekla přestávka jako voda a hra se přesunula do druhé části. Ta byla mnohem zajímavější a nebylo to jen představením.
Jak jsme tak sledovali druhou část hry, držíc se přitom za ruce, Petra si opřela hlavu o mé rameno. Bylo to milé, stejně jako nečekaná pusa na tvář, která mi utkvěla v paměti. Chvíli jsem se tedy bavil hrou, pak natočil hlavu pro polibek a takhle pořád dokola.
Po bouřlivém aplausu na konci hry následovalo i zakončení našeho večera. Venku se mezitím už dávno setmělo a na jasné obloze zářil měsíc v úplňku. Kavalírsky jsem doprovodil slečnu až k autu. Kráčeli jsme spolu prázdnými ulicemi, zavěšení jeden do druhého a cestou rozebírali divadelní hru. Byla to však krátká kritika, protože nebylo co vytýkat.
Když jsme došli k cíli, nedalekému supermarketu, kde zaparkovala Octavii mdlé barvy, zastavili jsme se těsně u ní. Vytkla mi, že neumím pořádně objímat a předvedla mi, jak se to dělá. Pevným sevřením mě zaskočila, ale sotva na vteřinu. Po vzpamatování se, jsem šel do protiútoku s přívalem polibků. Chvíli jsme se objímali, líbali se, až potom odemknula auto a otevřela mi dveře. Já poslušně nasedl a hned potom ona. V autě na mě čekala hrozná divočina…
Nakonec mě Petra vysadila na křižovatce, odkud jsem to měl kousek k autu. Bylo něco málo po desáté hodině. Na nebi stále zářil měsíc a já měl před sebou cestu domů. Silnice byly téměř prázdné a já si padesáti kilometrovou trasu užíval. Během jízdy jsem přemítal o krásném večeru, který jsem po dlouhé době zažil. Rozhodně bylo dobře, že jsem příležitost nepromarnil!
***
Povídka podle skutečné události, pouze krapet pozměněná a upravená, která se stala 9. října roku 2014.
- Pokud si někdo myslel, že jsem s Petrou spal, tak jsem rád. Tato blamáž byla cílená! Ne, že by na ní bylo něco špatného, dvakrát bych se jí v tomto směru nebránil, ale myslím si, že to byl natolik krásný večer a na úrovni, že případné milostné vzplanutí by muselo být ve stejném duchu. A to by potřebovalo dlouhé přípravy… Rozhodně si ale tento vydařený večer nebudu spojovat s tím, že mohlo být i něco víc. Stálo to za to a já bych každému podobný zážitek ze srdce přál, protože co je život bez momentů, které stojí za to si pamatovat?
P.S.: Divočinou v autě se myslel menší nepořádek, za který se mi hned omluvila, ale musíte uznat, že jsem tohle slovíčkaření dobře vy/zneužil;-).