Ze sna - 3.část

3.

                     Na svůj den D se Libuše probudila po čtyřech hodinách neklidného spánku. Nemusela se ani dívat do zrcadla, aby zjistila, že má oči nehezky napuchlé.
 ,,Ahoj!“ vřítila se jí do ložnice sestra Lýdie.
 ,,Nazdar,“ pozdravila jí Libuše. ,,Kdo tě pustil dál?“
 ,,Katka, Mílova dcera.“
 ,,Budeš se divit, ale s tou se tu vídám denně,“ řekla Libuše se zíváním a vstávala z postele.
 ,,Teda ségra, ty vypadáš hrozně.“
 ,,Dík, to chce ve svůj svatební den slyšet každá nevěsta.“
 ,,No, spala jsi vůbec?“
 ,,Chvilku.“
 ,,Hmm, tak běž si dát sprchu a já s tebou pak něco udělám,“ řekla Lýdie a když byla její mladší sestra pod sprchou, tak se jí tam tiše vplížila a vypnula jí teplou vodu. Libuše zaječela a Lýdie se lámala v pase smíchy.
 ,,Jsi jako malá,“ řekla jí podrážděně Libuška.
 ,,Možná, ale hned máš lepší barvu.“
 ,,No super, mám hlad,“ řekla Libuše a odešla do kuchyně, kde spořádala tři obložené chlebíčky.
     Po té začala zkrášlovací procedura, jež spočívala v uklidňující masce, péčí o vlasy a nehty.
 ,,Už máš šaty?“ ptala se Lýdie, zatím co Libušiny vlasy rozdělávala na několik částí, aby se jí s nimi lépe pracovalo.
 ,,Mají mi je přivést expres v půl desáté.“
 ,,Nechápu, jak ti můžou dát rozbité. Ještě, že jsi si toho všimla a nechala to včas opravit.“
 ,,Tak stává se to. Dalo se to lehce přehlédnout. Už máš tu kulmu nahřátou?“
 ,,Jasně,“ řekla Lýdie.
 ,,Tak já jdu ještě čůrat,“ odběhla Libuše na toaletu. Když se z ní vrátila, tak na dveřích do ložnice visel vak s šaty.
 ,,Právě je přivezli,“ informovala Lýdie.
 ,,Super. Hned jsem klidnější,“ řekla Libuše a oddychla si, že se nebude muset vdávat nahá. Posadila se na židli a Lýdie jí začala po tenkých pramíncích natáčet vlasy.
     ,,Lib?“ ozvala se Lýdie opatrně.
 ,,Co je? Vypálila si mi tam snad kolečko?“ vyděsila se Libuše.
 ,,Ne, to ne.“
 ,,Fuj, to máš štěstí. Jsem se lekla. Tak co se tedy děje jiného?“
 ,,Jen jsem se chtěla zeptat, jestli tu byl včera Martin.“
 ,,Proč?“
 ,,Protože byl u nás. Říkal, že neví co s tebou má dělat? Že tě miluje a nechci vidět, jak se budeš s Mílou ničit.“
 ,,Ach jo, proč vás tím vůbec obtěžoval? Martin měl dost čas mi o svým zamilování říct a ne čekat, až si mě všimne někdo jiný. Co jako včera čekal? Že když mi řekne, že je do mě zamilovaný, tak že všechno zruším a padnu mu do náruče?!“ říkala rozčileně Libuše.
 ,,Nevím, asi jo,“ řekla Lýdie a připevnila Libuši další smotanou ruličku k hlavě, aby déle vydržela.
 ,,A víš co? Už z principu bych to prostě neudělala!“
 ,,Ale Liby, láska nejsou principy.“
 ,,To je jedno. Dnes se zkrátka vdám a hotovo! Co na to říkal táta?“
 ,,No, táta s Martinem naprosto souhlasil a ve dvou vypili tátovu whisku pro zvláštní příležitosti. Martin potom spal u nás a ráno nevypadal dobře ani jeden z nich. Ale neboj se, ty budeš vypadat úplně úžasně,“ řekla Lýdie a práce s kulmou jí šla hezky od ruky.

     Když byla zhruba v polovině vlasů, tak se za nimi přišla podívat Kateřina, Miloslavova dcera: ,,Ahoj, jak to jde?“
 ,,Jde to pomalu, ale jde to. Co u vás?“ptala se Libuše.
 ,,U nás dobrý. Auta už jsou nazdobené a za chvilku začnou lidi přijíždět na zámeček,“ řekla Kateřina a nakukovala Lýdii pod ruce. ,,Jé, Liby, ty budeš krásná.“
 ,,Děkuju,“ usmála se do zrcadla. Najednou ale ucítila divný zápach. ,,Liduno! Tys mi spálila vlasy!“
 ,,Ne, to je ta kulma,“ řekla Lýdie a v přístroji najednou zajiskřilo.
 ,,Zahoď to!“ křikla na ní Kateřina a Lýdie odhodila doutnající a jiskřící přístroj na dlaždice v koupelně.
V tom zhaslo světlo.
 ,,Ne, to snad ne,“ řekla Libuše a otočila se na Káťu. ,,Neříkej, že už to zase vypadlo!!“
 ,,Klid, Libuš, já to zjistím,“ řekla Kateřina.
 ,,Co se stalo?“ ptala se Lýdie.
 ,,Přetížila se elektřina a celé to spadlo,“ vysvětlila Katka.
 ,,Vždyť Míla říkal, že to je už dávno vyřešené,“ soptila Libuše.
 ,,Tak o tom nic nevím. Jdu to zjistit,“ řekla Kateřina a odběhla. Bohužel se vrátila se zprávou, že elektřina nejde a nepůjde, dokud nepřijde opravář a ten nepřijde dřív, než za dvě hodiny.
 ,,Hmm, mě to připadá jako znamení,“ řekla Lýdie.
 ,,Ne! Ani to nezkoušej! Žádný znamení dnes nejsou a nebudou! Je to jen pitomá elektrika, která měla být už dávno opravená! Co teď jako budu dělat s půlku hlavy kudrnatou?“ dívala se na sebe bezradně do zrcadla.
 ,,Klid, sestřičko, máš tu mě a já s tím něco udělám,“ řekla Lýdie a své mladší sestře vyrobila na hlavě účes, jako vystřižený ze třicátých let. Libuše byla ráda a své sestře za to lípla pusu na tvář.

     Účes byl hotový, líčení také a na řadu přišlo oblékání. Lýdie rozepnula vak se šaty, které se svou jedinou a milovanou sestrou osobně vybírala. To co ve vaku viděla ji vykolejilo.
 ,,Libi, slib mi, že nebudeš brečet.“
 ,,Ale Lydi, copak mě někdy nějaký kus oblečení dokázal rozbrečet? Jsem tvrdá holka a navíc jsem ty šaty už na sobě měla, pamatuješ?“
 ,,No, jak myslíš,“ řekla Lýdie a z šatů sňala obal.
 ,,Do prdele!“ řekla Libuše šokovaně. ,,Co to jako má být?!“ přešla do naštvaného tónu a stála jako opařená před dveřmi, na kterých viselo něco jiného, než její andělsky bílé šaty s nadýchanou sukní a korzetem zdobeným spoustou třpytivých kamínků a dlouhé vlečky. Na ramínku byly šaty smetanové barvy se zavazováním na krk a bez jakékoliv ozdoby,
,,Co s tím budeme dělat?“ptala se Libuška.
 ,,Nejdřív jsem myslela, že zavoláme do toho salonu, ale v tuhle dobu už tam nikdo nebude.“
 ,,To ne, no,“ zamručela naštvaná Libuše, protože se jí začal hroutit svatební den. Že by přeci jen to nějaké znamení bylo? Ne! Všechny myšlenky tohoto typu zavrhla. Na znamení a předem daný osud nikdy nevěřila.
 ,,Tak fajn. Obleč si to!“ natáhla k ní Lýdie ruku s šaty.
 ,,Jsou velké. Já mám třicet šest a tohle je padesát dva,“ koukala na cedulku.
 ,,Já vím, ale stejně si je obleč“ řekla přísně Lýdie a v telefonu vyhledávala kontakt. ,,Moje kamarádka dokáže z čehokoliv ušít cokoliv. Navíc bydlí tady kousek,“ řekla Lýdie.
 ,,Já tě nemít, tak nevím, co bych dělala. Včera jsem byla úplně v pohodě a dneska jsem jak hnízdo sršní, do kterého někdo dloube klackem,“ říkala Libuše, zatím co její sestra telefonovala s kamarádkou švadlenou.
 ,,Přijede do deseti minut,“ řekla Lýdie a najednou se rozsvítilo.
 ,,Elektrika!“ zajásaly obě najednou a vyčkávaly venku příjezdu švadleny, která když přijela, situaci obhlédla,vybalila si obrovský šicí stroj, napíchala do šatů spoustu špendlíků a potom řekla, že potřebuje dvě hodiny čistého času a k tomu silnou kávu.
     ,,Jdu si dát něco k jídlu,“ řekla Libuška a odešla do kuchyně. Lýdie šla zatím za Kateřinou oznámit časový skluz.
Libuše se usadila v kuchyni s miskou instantní polévky a nechtěně vyslechla Katčin a Lýdin rozhovor
 ,,Káťo, potřebujeme dvě hodiny čas. Ze salonu poslali jiné šaty, tak se s nimi snažíme něco udělat,“ informovala Lýdie.
 ,,Cože? To je hrozný. No, ale nám se to také hodí. Táta někam odešel a nemůžeme ho najít. Mobil má asi s sebou, ale nebere ho. Odjel jeepem, ve kterém měla jet Líba a tady zůstalo už jen mé a tvé auto.“
 ,,Tak to je super, no. Mám lidi obvolat?“
 ,,Ne, v klidu, já to zařídím,“ řekla Kateřina a Libuše uslyšela, jak Lýdie jde do kuchyně. Rychle ze židle vystřelila a běžela na záchod. Tam spláchla a vracela se zpět.
 ,,Kde jsi byla?“ ptala se Libuše Lýdie.
 ,,Na záchodě.“
 ,,Aha. Budeš ještě tu polívku? Mám hlad,“ řekla a dojedla Libušinu nedojedenou nudlovou polévku.

     ,,Máte zlaté ruce,“ říkala Libuše, když si předělané šaty oblékla. Nebylo to sice ono, necítila se v nich dobře, ale byly jí a o to jí hlavně šlo. Navíc všechny ty změny vypadaly velmi efektně.
Stačilo dodělat jen poslední úpravy a bylo to. Mezitím Kateřina informovala Lýdii o Mílovo nalezení a odjela na malý zámeček, kde se celý obřad i hostina a zábava konaly.
 ,,Tak jdeme,“ řekla Lýdie a brala všechny věci, které bylo třeba.
 ,,Počkej,“ zastavila se Libuše. ,,Míla už se našel?“
 ,,Ty jsi nás slyšela?“ zarazila se Lýdie.
 ,,Nechtěně, ale ano.“
 ,,Aha. No, Míla už se našel. Byl v lese a jede rovnou na zámeček, takže jdeme tím mým autem.“
 ,,Tak fajn,“ řekla Libuše a otevřela vchodové dveře. Za nimi stál Martin v černém obleku s rukou připravenou na zvonku.
 ,,Páni,“ řekl když Libuši spatřil nemohl zní spustit oči.
 ,,Co tu děláš?“ zeptala se ho Lýdie.
 ,,Přišel jsem se podívat, jestli je všechno v pořádku. Tvá máma jen řekla, že bude obřad o dvě hodiny odložen.“
 ,,Jo, už je všechno v pohodě,“ řekla a spěchala k Lýdiinu autu, jehož řidička už byla v něm. Lýdie nastartovala a auto zavrčela a pak ztichlo. Pokus opakovala a opět neúspěšně. Celkem třikrát byla neúspěšná.
Než stačila Libuše něco říct, tak se do okénka u řidiče naklonil Martin a řekl:,,Náhodou mám stejnou cestu. Bude mi ctí odvézt nevěstu.“
 ,,Děkujeme. Ještě, že tu jsi,“ řekla Lýdie, která cestou barvitě vyprávěla všechny útrapy během příprav.

     ,,Liduško, necháš nás tu minutku?“ zeptal se Martin, když před zámečkem zastavil. Lýdie souhlasila a šla napřed.
,,Libuško, jsi překrásná,“ řekl Martin, který se ze svého předního sedadla otočil na Libuši sedící na zadním sedadle.
 ,,Ne tak, jak bych chtěla.“
 ,,Neboj se, Míla z tebe bude celý paf.“
 ,,Martine? Políbíš mě?“ zeptala se a zamrkala dlouhými řasami.
 ,,Pane bože, moc rád,“ řekl a k Libuši se naklonil a přitiskl své rty na její.
 ,,Děkuju,“ zašeptala Libuše, když se od něj odtáhla.
 ,,Chci abys věděla, že tě miluju a vždy tu pro tebe budu.“
 ,,Já vím a děkuju. Doprovodíš mě dovnitř?“
 ,,Samozřejmě,“ řekl, vystoupil, obešel auto, pomohl dámě vystoupit, nabídl jí rámě a dovedl jí do zámečku. V místnosti, kde byli její rodiče byl připraven i dort. Martin se snažil dělat, že si toho nevšiml a odešel beze slova na chodbu, kde se dal do krátké řeči s Katkou.
To Libuše si dortu všimla. Nedalo se ho totiž přehlédnout. Svatební dort byl ve tvaru jelena, který měl na paroží navlečené dva zlaté kroužky.
 ,,Řekněte mi, že mám jen halucinace,“ snažila se Libuše na obludu s divnou věcí na hlavě nedívat.
 ,,To bude dobrý. Rychle ho sníme než si toho stihnou lidi všimnout,“ řekla jí Lýdie.
 ,,Dnes už mě nic horšího potkat nemůže,“ řekla a otočila se čelem ke dveřím, takže viděla toho, kdo zrovna vcházel. Tím byl v tu chvíli zrovna její nastávající.
Libuše zavrávorala, ale Lýdie s otcem jí rychle chytili. Miloslav měl na sobě místo drahého obleku mysliveckou uniformu s plstěným kloboukem, ze kterého trčelo bažantí peří. Přes rameno měl přehozenou flintu a v ruce držel zastřeleného zajíce za uši. Nakráčel rovnou ke své dceři Kateřině, která z jeho oděvu byla stejně šokovaná, jako Libuše. Miloslav sundal z ramena flintu a vrazil jí do ruky Martinovi, stejně jako zastřeleného zajíce. Chytil Kateřinu a dal znamení, že jsou všichni připraveni a hudba může začít hrát.
 ,,Neboj se, to je určitě jen Mílovo vtípek,“ řekl Libuši klidně její otec, který se svatbou nesouhlasil od samého začátku, ale kazit to teď už více nešlo. Stiskl Libuši ruku a odvedl jí před oltář, kde jí předal Mílovi.

     Když se oddávající během obřadu zeptal Míly, zda si bere Libuši za ženu, tak Martin vstal a řekl: ,,Tohle nezvládnu,“ a v klidu odešel.
 ,,Miloslave, berete si Libuši za svou ženu?“ zopakoval oddávající svou otázku.
 ,,Libuško,“ řekl Míla a otočil se čelem k ní. ,,Děkuji ti, že jsi ochotná si mě vzít. Byla jsi mi věrná a bylo to s tebou nádherné. Věřím, že tvá láska ke mně byla upřímná. Kdybych si tě teď ale vzal, zkazil bych ti zbytek života. Chci, abys byla šťastná, což budeš ale jen s Martinem. Běž za ním,“ řekl a usmál se na ní. V zámecké kapli v tu chvíli nikdo ani nedýchal.
Libuše Mílu políbila, vrazil kytici do ruky svědkyně, vykasala si šaty a běžela z kaple ven.
     Martin byl již ve svém autě a couval ze svého místa. Když se srovnal, aby mohl odjet, tak mu Libuše vběhla před auto. Martin dupl na brzdu a z auta vystoupil.
 ,,Míla řekl ne,“ informovala ho zadýchaná Libuše.
 ,,Cože?“
 ,,Řekl, že ne. Nevzal jsi mě. Řekl že by mi zkazil celý život a řekl, že šťastná budu jen s tebou. A víš co? Měl pravdu!“
 ,,Takže, takže nejsi vdaná?“ zeptal se Martin opatrně.
 ,,Nejsem.“
 ,,Oh, Libuško, já jsem tak šťastný,“ popadl jí do náruče, zatočil se s ní a potom ji políbil. ,,Pojď, jedeme pryč,“ řekl Martin, oba nastoupili do auta a zbyla po nich na silnic pouze stopa pneumatik.