Rozklad

Šel parkem, svítilo slunce. Svítilo asi všem, ne jemu. On viděl jen rozklad a hnus. Stromy, na které se podíval se začaly kroutit a hnít, vše se barvilo do odstínů hnědé, růžové a zelené. Lavička se rozpadala pod jeho pohledem. Mladá matka s dítětem byla stařena a mimino vrásčité a zelené. Lidé se mu šklebili do obličeje. On se také musel šklebit. Každý krásný zvuk měl takovou ozvěnu, že doháněl k hněvu. Snažil se projít, ale vše mu zapáchalo, vše se mu hnusilo. Ale nic jiného tu nebylo. Takový byl jeho svět, který viděl.
Dny plynuly a vše se rozkládalo. Matka vrásčitá a rozkládající se, ztrouchnivělé zbytky stromů. Vše kovové zkorodovalo, jak to šlo. Klika vrzala a byla rezavá. Cesta do školy šedivá. Pokládal si otázku, kde to vlastně je, když se probral. Všichni lidé, s kterými cestoval, se dívali jiným směrem. Žádná vazba mezi nimi a jím. Cesta byla nudná. Na stěně byl napsán Tygr od Wiliama Blakea. Papír, na kterém byl napsán, byl otrhaný a promáčený. Na podlaze se válely rozšlapané žvýkačky. Slyší smích, zní mu v celé hlavě. Jen aby přestali, nebo se neudrží. Sedí, pustí babičku, ale ta jakmile usedne a usměje se, tak se začne scvrkávat, kroutit a rozpadat v prach. Vše se děje plynule a každá fáze rozkladu lze rozpoznat. Lidé se na to jen šklebí.
Je ve škole, tam sedí spolužáci ještě nezkroucení, smějou se, šeptají si. Vrásky jim už nabíhají na čele.
On se nesměje, jen hledí prázdně do nikam. Ani nešeptá. Učitelka tam něco povídá a rozkládá se během výkladu. Nudí se, stromy venku se rozpadají. Domy se pokrývají mechem a hroutí. Nepadají, ale jsou zkrouceny a každou chlí hrozí pád dolů. Venku se práší. Popelnice jsou rozsypány a odpad se válí všude kolem. Plot kolem zahrady je rezavý, armádní obrněnec leží bezvládně bez kol jak velryba na suchu. Zvoní, ten zvuk se rozléza všude, bolí z toho hlava. Jde se na jídlo do jídelny.
Nad jídlem poletují mouchy a jídlo se scvrkává. Zaboří do jídla rezavou vidličku, zapráší se, v ústech cítí pohyb písku. Chuť, jak po pozření pavučin plných prachu. Odnáší tác, okraje jsou ohořelé a rozteklé. Další hodiny strávené v naprostém rozkladu. Po tabuli lezli červi.
Spolužáci si šeptali. Znělo to škrábavě a pískavě. Ozvěna po celé hlavě. Kreslil si do bloku zdeformované postavy. Slunce svítilo oranžově do červena. Dny nekončily a plynuly dál plné neutuchajícího hnisu a hniloby. V rozích byla plíseň po dešti.
Domů zase mezi lidmi. Ti se opět šklebí a šuškají si. Pro něj to je jen na zvuk na pozadí. Zvuk, který bolí. Nějaká tlustá paní se usmívá hlubokým dunivým smíchem. Chybí jí hodně zubů. S sebou má svoje děcka, která se jen koukají a kulí očima. Pláčou ostře, bubínky z toho praskají. Tato agonie je stejná každý den. Celý život prožívá v rozkladu. Pán támhle v klobouku se drží tyče. Z uší mu nejedno utačne téct hnis a on se vyfoukává jak balon. Praská mu obličej a vylévá se jeho obsah. Blanitý hlen s hnisem a krví. Na zem dopadne jen kůže v klobouku. Pryč odsud. Je to k nevydržení toto hnití.
Opět doma a opět vrásky a seschlost. Senilní babička se houpe v křesle a raduje se ze znovu objevených radostí života. A v tomto se musí žít. Zezhora se ozvou rány koštětem, šoupání židlí. Další známka rozkladu. Ze zdí se odlepují tapety a zase přilepují. Kdy to už skončí? Podívám se na babičku. Šklebí se. Koukám dál a ona se rozloží na prach a pak zase složí. Juhúú, juhúú. A zase prach a zase babička s vráskama. Musím odsaď, pryč od tohohle lidského kompostu. Kam?
Další dny a další cesty se šklebama a trouchnivějícími lidmi. Na vše je naštvanej. Další šepot rádobykamarádu, zase pojď kalit a zase smích, z kterého bolí hlava. Kalit? S nima se dá jen mlčet, ale přesto se kouká na jejich hnilobu, kterou zalévají zvětralým pivem, protože se jiné už nedá sehnat na tohle rozkládajícím se světě.
Domů nočkou. Se hnijícími opilci, zapáchajícími bezdomovci. Všichni se smějou a nevědí čemu. Šklebí se bezzubé tváře.
Zahlédl záři. První světlo, co kdy viděl. Odkud vychází?, ptal se sebe, ale to se zřejmě nikdy nedozví.
Další dny trávil v zamyšlení. Hleděl do prázdna a vše kolem hnilo. Po cestě lidem, které potkával, odapadávaly kusy kůže. Zahlédl zářící stopy. Komu patřily, to netušil. Podivné, jak může kousek světla v této skládce lidskosti zapůsoit. Trápil se už kvůli tomuto světlu. Odkud přichází, jaktože nehnije, jaktože vůbec je?
Hledal světlo. Světlo, které prozáří tuto hnilobu světla, které není rozložené, které je spojité.
Další cesty do školy, další vrzání dveří. Neúspěchy ve škole. Šeptání a smích. Řev. Hnis a bzučení much. Na chodníku mršina psa.
Na vše se koukal jak přes mlhu, obrysy lidí byly stále nejasnější, tváře se zjednodušovaly. Smích, řeč a škleb. Babička se radovala ze života. Sousedka zase mlátila do podlahy, další šoupání židlí, hádky zhora. Nejde to vydržet, je jak štvaný pes. Už si ani neuvědomoval, jak plyne čas. Zvonění budíku, telefon, chlast. Pravidelný režim.
Jenom neznámé světlo k němu promlouvalo znameními, kterým nerozuměl. Co si počne? Nemá kam jít, všude je to stejné. Hniloba, mlha, prach, smrad. Není na výběr. Potřebuje světlo, světlo. V autobusech škleby. Co mají za lubem? Chtějí mě okrást. Pryč od nich. Ve třídě mě chtějí vyhnat. Nikomu nevěřím, nikomu. Musím uniknout. Zemřít. Ale nesmí mě žádné tyhle škleby vidět, uteču od tohohle hnijícího mraveniště.
Jdu kolem rybníka, vrby jsou ztrouchnivělé a spousty klacků se válí po zemi. Je tu smrad leklých ryb. Není naděje, jen mlha, prázdno a škleby. Není už žádné budoucnosti, skončím to. Mám sebou nůž, odhrnu si rukáv. Hledím si na ruku. Nahnívá. Ale nemám sil na to to ukončit. Jak zoufalé.
Šel domů. Pracoval, ale jakmile něco stvořil, rozpadlo se to.
Nemá východisko, pokračovat nelze, zabít se nelze. Tak co tedy? Čas plyne dál a tlení se jen rozšiřuje. Zapne televizi, ale naběhne jen zrnění. Vypne televizi. Nic nefunguje. Na obrazovce se objevila trhlina. Šel zase ven, v hlavě mu řve, hněvá se, je bezradný, je uvězněn. Jen stopy světla občas zachytil. Jen stopy. Hledá to světlo, ale nenachází ho. Neblíží se k němu. Lampy na ulici jsou zrezlé. Pes močí na barák. Jediné, co se v tomhle světě aspoň nějak drží, moč a výkaly.
Další dny uplynuly, dny plné much a komárů. Švábi začali vylézat z děr. Požírají vše, člověk slyší tření jejich křídel o nožičky. Katastrofa se blíží. Zahlédl další kousky světla. Jen kousky. Drobné, nepatrné. Další dávka šklebů ve škole, nedal na sobě nic znát a stále jen koukal do neznáma. Spolužáci mírně pokročili v rozkladu, i on se rozkládal už. Další údery do podlahy, další beznaděj. Řev na ulici, hluk a prach. Všude na zemi se válejí staré vajgly. Pláče dítě, štěká pes, radost v autobuse, pubertální tyvole. Babička se houpe v křesle. Další kalba, další veselost a vtipnost. A on se zase nesměje. Jen hodí usměvavý škleb.
Jednou na kalbě konečně potkal světlo. Byla tam ona, ale nejevila jakýkoli zájem. Jde z něho nějaké světl? Kde se to v ní bere, že mu září? Všude seděly lidské odpadky, pivo zvětralé, panáčky tvrdého jedu, umělá vegetace interiéru se rozpadala, jak byla mizivě udržovaná. Nešklebila se. Ona se nešklebila. Neměla vrásky, nehnila, byla krásná. Oproti usměvavým partnerům v chlastu, byla opravdová pohádka. Poprvé pocítil, že jeho situace v kompostu není bezvýchodná...
Ale ztratil ji. Utekla, zmizela.A už zase jen narážel na stopy světla, jen zbytky a pablesky. Jen kousek vypálený v paměti. Bude ji opět hledat. Dokud neshnije a nerozloží se v prach.