Protege-Moi

Před zeleným závěsem se líně protahoval červený koberec, s četnými skvrnami stáří. Pokud tu někdy, kdysi, bylo křeslo, zbyl po něm jenom vybledlý čtverec na podlaze.

Jeho tvář se odrážela v šeru a jeho ruce se zdály mnohem světlejší než obvykle. „Je tu tma,“otočil se k druhému chlapci, s velkými načervenalými rty a lehce klenutým obočím.
A spoustou zatočených vlasů.

„Myslel jsem, že to bude nejlepší. Když bude tma, myslím. Bude to…záhadnější,“odpověděl a sjel mu dlaní po rameni dolů.

„Nechci tajemství,“odvětil druhý chlapec a odvrátil se od něj.

„Kdo kupoval ten závěs?“zeptal se pak po chvíli několika rozhledů a pokrčených obočí.

„Um…,nevím. Možná nějaká bohatá kněžka.“

„Nebyl by pak víc…zdobený?“ pozvedl obočí a dotkl se ho.

„Nevím, Frankie. Zeptej se jeho.“ Ukázal prstem na obraz ve zlatém ,zčernalém rámu.

Frank sebou trhl. „Nemohl’s mi říct dřív, že nás pozoruje Sir Thomas Johnson I.? “obořil se na něj ostře a vzápětí ho znovu popadl za ruku a omlouval se prostým „Promiň, Rayi.“

„To je v pořádku,“usmál se Ray a políbil ho na špičku palce. „Taky mě znervózňuje.“

„Neznervózňuje mě. Jenom mi vadí jeho ruce. Jsou tak…ew. Homofobní,“pokrčil nos a schoval se za Raye. „Zachraň mě ó Mistře bez zbroje!“ zašeptal mu do ucha.

„Co za to?“ odvětil hned Ray.

„Hej! Šlechetní rytíři od princezen nikdy nechtějí majetní pozůstatky, a už vůbec ne uspokojení fyzických potřeb!“

„Tak já jsem asi jen obyčejný žoldák,“pokrčil Ray rameny.

„Potom já jsem jeptiška!Ha!“uchichtl se Frank a založil ruce na prsou.

„Jestli jediný co za tvou záchranu dostanu bude modlitba, brambory s mlíkem a čtyři koláčky, nemá cenu tě zachraňovat,“ zhodnotil Ray a otočil se ke dveřím.„Odcházím, mademoiselle,“

„P-počkej!“ vyhrkl Frank a chytil se Rayova pasu. „Myslím, že jsem kněžka. A to já jsem koupil ten závěs a není bohatě zdobený protože, protože…-“zamyslel se, ale znovu vyjekl „Přísahám, že teď se jeho prsty pohly!“vyhrkl a stiskl Rayův žaludek.

„Au, Franku! Nic se nezměnilo, ty bábovko,“rozesmál se Ray a znovu se na obraz soustředěně zahleděl.
---
Kromě toho, že jedno oko Sira Thomase bylo zakryté zelenou páskou a druhé bylo ohraničené velikou modřinou, táhnoucí se podél světlého obočí až ke špičce jeho vlasů, nebylo na něm nic zvláštního.

Seděl na vysokém stole, na erbu měl pokroucené prsty a pod nohama se mu válely dva páry bot a myš se zlomeným vazem.

„Všechno na tom obraze je divné,“uvědomil si Ray náhle a couvl. „Kromě-“

„-jeho ruk! Říkal jsem to!“ ukázal Frank a políbil Rayovo rameno.

„Protege-Moi, Rayi? Prosím…“

„Franku, nic ti neudělá. Obrazy tě nemůžou zabít nebo ti ublížit,“ otočil se a přitáhl Franka blíže k sobě. Frank stiskl jeho bok a uvědomil si, že Ray má na kůži něco jako pilulku-poprašek- proti ublížení, bezpečí rozprostřené po jeho těle a pevně vsáklé do jeho kostí.

„Ne fyzicky. Ale co když jsou to bludičky mysli? A já ji ztratím?“ opáčil Frank a nadechl se. „Nechci ji ztratit.“

Ray se pousmál. „Můžu ho sundat, co říkáš? Když ho otočíme bude se dívat do zdi a neuvidí na nás. Pak můžeme dělat co chceme,“

„Jseš si jistý, že to bude fungovat?“

„Ne, ale…to zvládnem. V nejhorším případě mu tu pak budem dělat společnost,“

„Neutečem?“ navrhl Frank nesměle, krátce potom co se zašklebil nad Rayovou odpovědí.

„Ale…chtěl jsem ti něco ukázat!“ vystrčil Ray spodní ret, tak trochu jako předtím Frank.

„Co?“

„Víš jak’s mi říkal, že jednou chceš pít ze zežloutlých hrnečků s malbami mrtvých lidí a mělkých podšálků s obrázkem šibenice?“ Frank přikývl a zvědavě se na Raye usmál. Ray se usmál se zpět.

„ Myslím, že jsem je našel,“ šeptl a rychle Franka protáhl okolo obrazu, obcházejíc čtverec po křesle a rychle vystoupal po třech malých schůdcích.
---
V rohu, a vlastně to byla rovná zeď-kousek zdi, stála-možná spíše seděla a možná, možná byla v polospánku- hnědá komoda-ze dřeva a vyřezávaných vzorů- s prosklenými víky a nebyly zažloutlé, naopak, byly bílé jako mléčné zuby dítěte, a i když si Frank všiml chybícího kousku skla na zemi, nijak to neubíralo na dokonalosti toho místa, naopak, jakoby zdůrazňovalo jejich vůni a krásu.

Frank se sklonil k ústům komody, ale ještě dřív se sklonil k jiným ústům, k Rayovým ústům a zuby mu vtáhl dolní ret do rtů svých a jazykem mu do něj vrýval mokré děkuji.

„Podívej se dovnitř,“ odpověděl Ray a rozrušeně čekal Frankovu reakci.

A Frank to udělal, otevřel skleněné oči, aby si mohl lépe prohlédnout zornice a na chvíli se zarazil a pak se usmál, rozesmál, přes nos, a opatrně vytáhl jednu sadu čajového nádobí na svoji dlaň.

„Krvavé skvrny na podšálku?“ uchichtl se a přitiskl k Rayovi. „Zbožňuju tě, chéri.“