Zase ten zatracenej podzim. Půlka lidi oblečená v černým, asi na znamení, že dobrý časy jsou pryč. Dokonalej kontrast k barevnýmu listí, co pokrývalo dlažbu na náměstí, přikrývalo lavičky a cizí neštěstí. Na nebi viselo pár mraků a obloha měla barvu rozespalých očí. Mezi všemi těmi lidmi pobíhala drobná plavovlasá holka v dlouhým kabátu a krátký sukni, ve který odhalovala bledá, štíhlá lýtka. Muži nenápadně nakukovali přes ramena svých přítelkyň a manželek, s úsměvy přijímali letáčky, které blondýnka rozdávala.
„Slečno, prosím vás, neviděla jste našeho Lea?“ vtiskla papír do dlaně i mě. Její náušnice zacinkaly, když ke mně otočila hlavu. Podtón zoufalství. Zvědavě jsem zvedla ruku s letáčkem, na kterém nebyl žádný jorkšír, bišonek, ani nic podobného.
„Já –“ zarazila jsem se nad fotkou muže. Za jeho úsměv a jiskrný pohled by leckterá zaprodala duši. Pohlednou tvář měl orámovanou polodlouhými, trochu rozcuchanými vlasy. A ta vypracovaná ramena…
„Je to náš artista. Jsme z cirkusu,“ špitla důvěrně a ohlédla se. Opodál rozdával podobné letáčky muž s kloboukem na hlavě.
„Před pár dny prostě zmizel. Ani policie zatím nic neví. Já a tady Hugo,“ pokynula hlavou k muži, „aspoň rozdáváme letáčky. Je tam telefonní číslo, kdybyste ho někde viděla, tak zavolejte.“
Přikývla jsem. Vděčně se usmála a poodešla k dalším kolemjdoucím. Přemýšlela jsem, co asi dělá. Možná provazochodkyně, akrobatka nebo něco podobného. Drobná, štíhlá postava by tomu napovídala.
„Pardon. Neviděla jste? Á, vy už leták máte,“ stáhl se po zahlédnutí papíru v mojí ruce muž, o kterém umělkyně před chvíli mluvila. Zastavila jsem se.
„Vy jste Hugo?“
„Poletucha o mě mluvila? Že mě to nepřekvapuje. Je trochu prostořeká, řekne jenom to, co neví. Těší mě,“ smekl klobouk.
„Vy jste nikdy neviděla klauna? Mně se nemusíte bát, tohle není americkej horor. Nevytáhnu z kapsy motorovou pilu a nerozpůlím vás, to vážně ne,“ narovnal si červený nos a usmál se. Byl pečlivě nalíčený, oči a rty měl zvýrazněné a pod levým okem měl nakreslenou slzu.
„Poletucha?“
„Tak říkáme naší hlavní akrobatce. Ani Hugo není moje pravý jméno, ale na tom nesejde. Po Leovi se prostě před pár dny slehla zem. Nikdo neví, kde je. Máme sice teorii, že se zdejchnul kvůli Poletuše, tvoří spolu pár jak v práci, tak mimo ni, víte. Vztah dvou lidí, a nemusí to být umělci, je občas složitej. A z nedostatku lásky lidi dělají někdy věci, kterejch potom litujou,“ přešel do šepotu.
„Kdybyste ho někde viděla, ozvěte se,“ pohlédl mi zpříma do očí.
„Ale ne na to číslo na letáku, dám vám svoje, jestli dovolíte.“
Ozvalo se cvaknutí nehtu o displej, jak jsem číselnou kombinaci ukládala.
* * *
Opatrně jsem otevřel dveře naší maringotky. Skromně zařízená, barevná, plná plakátů s našimi představeními. Nad postelí byl vylepený jeden z našich nejoblíbenějších. Byli jsme na něm vzhůru nohama, zavěšení ve vzduchu na šálách. Zavěšený jsem byl vlastně jenom já, šálu jsem měl obmotanou kolem chodidel, kotníků a lýtek a držel jsem ji pouze za kotníky.
„Je to hodně o důvěře,“ říkala vždycky.
Sjel jsem očima níž. Ležela schoulená do klubíčka na mojí straně postele, rozcuchaná, oblečená v mojí staré košili.
„Vrátím se.“
Potřeboval jsem to říct. I když jsem věděl, že mě ve spánku neslyší. Zavřel jsem dveře. Přes cestu mi přeběhl starý mourovatý kocour. Šéfův miláček.
„Neprozradíš mě?“ zasyčel jsem. Ani se za mým hlasem neotočil.
Kde nic není, ani principál nebere.
* * *
„Pořád nic?“ zastavila jsem se o pár dní později u Huga. Sice na druhým konci města, ale pořád tady.
„Pořád nic. Principálovi se to nelíbí, už jsme tu na naše poměry dlouho a lidi nechodí. Budeme muset jet zase o kousek dál, ale bez něj. Musíme předělat program, choreografii, prakticky všechno. A Poletucha to snáší strašně špatně. Když někomu nerozdává letáky, tak brečí, odmítá jíst a asi ani pořádně nespí,“ promnul si čelo a rozmazal tak vrstvu bílého líčení.
„A to se jen tak vypařil? To přece nejde, někde bejt musí.“
„Někde určitě. Ale kde?“
„Dobrý den. Nevi – ahoj,“ přešla na tykání, když mě poznala.
„Pořád nic?“
Zavrtěla hlavou.
„Nejhorší to je večer. Mám pocit, že slyším kroky a přísahala bych, že cítím jeho kolínskou. Připadám si jako blázen,“ prohrábla si vlasy a pár pramenů se jí z drdolu uvolnilo. Kolem chodili další lidé, někteří možná navštívili jedno z představení, některým možná už několikrát buď ona, nebo Hugo, dávali letáček. Jejich pohledy říkaly – znám tě.
* * *
„Dobrou noc.“
Zhasínaly se světla. Dnešní představení už skončilo. Zavírání dveří maringotek znělo jako potlesk jednotlivých rukou. Nakoukl jsem oknem, jestli už spí. Chodila v posledních dnech spát hned, jak lidi začali odcházet, nezúčastňovala se společných večeří a hodnocení uplynulého dne. Ozvalo se cvaknutí zámku. Ohlédl jsem se, jestli mě někdo nevidí. Ve vzduchu bylo cítit pozlátko, odlesk slávy a uznání a její parfém ztěžklý momentálními starostmi.
„Víš, tvoje ruce jsou jako přístav, bezpečný místo, kam se člověk rád vrací,“ zamumlala mi jednou do prsou, když se ke mně nahá tiskla pod peřinou.
Co by mi řekla teď?
A co bych jí řekl já?
Promiň, ale už mě to všechno dusilo, všeho bylo moc, lásky naopak málo, a potřeboval jsem být chvilku sám?
Víš, že se o sebe dokážu postarat a nemusíš se o mě bát? A že se postarám i o tebe?
Víš to, viď?
Vzal jsem si z poličky obálku s penězi. Vedle byla v rámečku další z mnoha společných fotek.
„Vypadali jste krásně,“ pookřála jedna z provazochodkyň, která tu fotku pořizovala. Byla z úplného závěru vystoupení, kdy jsem ji držel v náručí, ona měla nohy obmotané kolem mého pasu a držela se mě kolem ramen.
A polibek pro publikum.
Pro publikum?
Byl jsem jednou nohou venku, když jsem se otočil. Přikryl jsem ji a dotkl se rty její tváře. Zamknul jsem za sebou, rychlým krokem proběhl mezi maringotkami, a když jsem prošel kolem šapitó, dal jsem se do běhu. Brzy jsem se ocitl v osvětlených ulicích. Listí pod nohama
vlhce mlaskalo, to které stačilo uschnout, ostře šustilo. Dech se mi před ústy srážel do obláčků.
Je to hodně o důvěře.
Na pouliční lampě byl vylepený plakát. Strhl jsem ho, zmuchlal a hodil do blízkého koše.
Dnes ještě ne.
Ale vrátím se.
Slibuju.
Komentáře (16)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk