Déšť

Pršelo, a ve tváři se ti odrážely kapky slaného díkuvzdání, které jsi právě obětovala své zvrácené bolesti.

Stála jsi uprostřed městské ulice, pár lidí tě míjelo zpod svých deštníků, občas projelo auto, občas na tebe spadl něčí pohled, občas jsi vzlykla.

Většinu času jsi byla sama. Tady, tam, všude. Na této straně chodníku, ve všech postelích- na všech matracích, ve všech pokojích- mezi všemi čtyřmi zdmi, ve své kůži, pod ní.

Nikdo nebyl na druhé straně- jen mlčenlivé tváře soucitu a linií falešných slz.

Cítila´s ten suchý, lepkavý pocit hluboko pod vrstvou oblečení, a bála ses podívat pod rukáv, bála ses hýbat, nechtěla aby se to potvrdilo-potvrdilo se, že tvoje diagnóza je zlomené srdce.

Heartbreak. Tvůj vlastní a osobní.

Připadala sis jako jedna z těch nepochopených, nevyřešených vražd- ty, které nemají viníka, jen oběť- a dál jen stopy krve a další temnota.

Všechny tvé notísky byly zmáčené, rozteklé, roztápěly se a pitvaly se zevnitř- jediné co zbylo byla jen jejich tvrdá vazba.

Něco v hlavě ti říkalo- mohl to být rozum?- ať je zahodíš, necháš je krvácet inkoust, necháš je topit se ve vlastním těle, necháš je tak jak jsou, na studené, hrbolaté silnici.

Ale ty ses nechtěla svých vzpomínek, myšlenek, představ, vzdát, zbavit, tak snadno. Chtěla´s je mít stále u sebe, blízko, blíž- ať už byly nečitelné nebo smazané realitou.

Nechtěla jsi být úplně opuštěná, sama, studená. Nechtěla jsi, aby vyhrály- nechtěla jsi, aby tě tenhle zatracený déšť zničil.

Z nitra se ti vydrala další slza, popotáhnutí, vzlyk, a s ní se rozkutálela další řádka slov.

Míchala se se špínou na cestě, chodníku, u děravého víka kanálu, míchala se s kapkami a s vlhkým vzduchem, který se potácivě válel okolo nich.

A když začal foukat vítr, chtěla ses zhroutit v kolenou, kloubech, svalech, protože dalších pár stránek vyletělo a ztratilo se v mlhavém zátiší náměstí.

Pocítila se jako by ji někdo tvrdě, rychle, tupě praštil do temene hlavy- měla mžitky, točivý pocit, nechuť. Trhala ji síla mrtvých snů, které jí umírali u pat, trhala ji síla ztracených pocitů, které s jejím vědomím odnášel ten zatracený vítr.

Než odešla, než odešla, rozhlédla se po zdech, těch čtyřech zdech, postelí, matrací, a všechno bylo tak prázdné, zmučené a bílé- chtělo se jí zvracet, brečet, roztřást se jako malá holka, a rozpadnout se přímo tady, na kraji koberce s růžemi.

„Už nejsi…už nejsi…“ šeptne, a nemá sílu jít dál, nechce, nechce vědět, tušit, co všechno tu chybí. Co všechno ztratila, co všechno teď leží na zemi, pokryté prachem, krví, mlčením.

Brečíš, zalykáš se, chytáš tisíce pěstí vzduchu a trápení a držíš si je v dlaních.

„Umřela´s…“ polkneš, a myšlenky ti v hlavě nedokážou zapomenout ani minutu, vteřinu, věčnost.

Vezmeš jehlu, pilulku, a srdce, probodneš jej, pak z něj vysaješ ostře zelenou tekutinu a usměješ se. Potom si pilulku vrazíš mezi zuby, do krku, hrdla, dokud ji necítíš v žaludku, a její bolestné stahy.

Nakonec si bodneš jehlu do zápěstí a umíráš, umíráš, a konečně ji vidíš, zmatené obrazy, představy, sny… vidíš ji.

Potom vidět přestaneš, nevidíš nic, jen mžitkovou tmu a cítíš mrazení, jak ti putuje dolů, níž po těle. A cítíš ji…

Prší.