Jáchym

Sedím na posteli v tureckém sedu a dívám se do monitoru notebooku na svém klíně. Občas něco vyťukám na klávesnici, ale jinak jen tupě zírám a nehnutě sedím. Jo, to jsem celý já poslední měsíc.

Absolutně nic. Nic mě nenapadlo. Už více jak hodinu se snažím sepsat semestrální práci na téma Kaplanovy turbíny a jediné, co se mi povedlo, bylo přečtení doporučené literatury a pár řádků ve wordu.

Většinou jsem nedovolil, aby se mnou něco hnulo a už vůbec ne natolik, abych dva dny před Vánocemi seděl na koleji a psal semestrální práci, zatímco si můj spolubydlící nadšeně balí cestovní tašku a natěšeně si u toho pobrukuje vánoční koledy. Trochu mě to pobrukování deprimuje, ale nemám dostatek energie, abych Rendyho setřel nějakou svojí ironickou hláškou, což bývá mým zvykem. Tentokrát totiž nemám dost energie na nic, i přesto, že se snažím přijít na jiné myšlenky tím, že se budu věnovat škole.

Za běžných okolností bych si balil taky. A až bych měl vše sbaleno, napsal bych sestrám, a nakonec zavolal rodičům, v kolik mě mají očekávat. Místo toho jsem už víc jak měsíc nevolal a nepsal nikomu, za poslední dva dny jsem dokonce zapínal mobil jen ze zvyku a pro případ, že by mi Bára náhodou napsala smsku. Jenže ona nenapsala a tím moje poslední naděje na změnu jejího rozhodnutí pomalu mizí. A s ní i tak naděje na to, že tyhle svátky přežiju bez depresí a poslouchání písniček, které mi ji připomínají.

Nakonec to vzdávám, rozpracovaný referát uložím pod názvem „Život je vážně na nic“ a opřu si s povzdechem hlavu o zeď. Chvíli pozoruju Rendyho při balení a na okamžik mu závidím skutečnost, že se o holky nikdy moc nezajímal.

„Holky tě zničí, vole,“ říkával Rendy a vždycky se u toho vědoucně usmíval, „osmdesát procent z nich chce stejně jenom drahý večeře a hezkýho záporáka, co se k nim bude chovat hnusně.“

Při výrazu „záporák“ se musím pousmát, protože si představím antihrdinu ve stylu Jokera. Why so serious? To říkal v Temném rytíři, když vyprávěl o otci, který mu nožem na obličeji vyřízl úsměv. Why so serious, son?

Možná bych taky potřeboval, aby mi ten úsměv na tváři někdo vyřízl. Alespoň by tam zůstal delší dobu než těch pár vteřin denně, kdy zapomenu, že život nestojí za nic. Life sucks.

Rendy moc rád používá čísla a procenta, když o něčem mluví. Možná si to ani neuvědomuje, ale mám trochu podezření, že to dělá proto, aby si připadal chytře a aby jeho slova zněla pravdivěji a ověřeněji. Jako kdyby na všechno existovaly statistiky a data, která se nikdy nemohla mýlit. Rendy má evidentně data moc ráda a všechno si rád statisticky ověřuje, nejspíš i z toho důvodu, že studuje zpracování dat na fakultě informačních technologií.

„A těch zbylých dvacet procent je prostě zadaných a už zadaný zůstanou, protože žádnej normální kluk se chytrý a hodný holky prostě nevzdá,“ završoval vždycky svůj proslov.

Tentokrát docela lituju, že jsem Rendyho slovům dřív nepřikládal větší význam. Teď mám totiž tak trochu pocit, že Bára spadá do těch osmdesáti procent.

„Vážně myslíš, že je to dobrej nápad kámo?“

Rendy mě vyruší z mých úvah a já jsem za to svým způsobem rád, protože se zdá, že se myšlenkami zase vracím k ní, což je přesný opak toho, co ve skutečnosti chci.

„Co myslíš?“ vzhlédnu k němu.

„Tohle všechno,“ rozhodí Rendy rukama, „mám pocit, že když tě tu takhle nechám, tak se tu zabarikáduješ a celý svátky prospíš. V lepším případě. V tom horším je propiješ sám jako starej alkoholik.“

Trochu mě to donutí se usmát, nakonec notebook odkládám na postel vedle sebe a začnu štrachat v tašce položené na zemi u čela postele. Hledám svoje zápisky z přednášky hydraulických strojů.

„Nejsem na tom zas tak špatně, jenom prostě nemám potřebu se na každýho usmívat a skákat radostí dva metry do vzduchu.“

„Máš pravdu, ty by ses radši zavrtal dva metry pod zem,“ rýpne si znovu Rendy. Nejspíš čeká, že se usměju znova, ale tentokrát se mnou jeho poznámka nehne. Myslím, že si se mnou Rendy pomalu neví rady, protože od doby, co mi dala Bára kopačky jsem přestal komunikovat a většinu času na koleji jsem prostě prospal nebo proležel v posteli s výrazem upřeným do stropu.

„Nech toho.“

Na mou otrávenou odpověď už Rendy nereaguje. Zabalí si poslední věci do cestovní tašky a začne se sápat po připravených vánočních dárcích, se kterými se předešlý večer tak dlouho balil. Během té doby vypouštěl z pusy akorát stížnosti o tom, že nechápe, který blázen vymyslel balící papíry a tradici, že se všechno bude pod stromeček zabalovat, když se to stejně ve výsledku všechno roztrhá. Ten večer jsem se po dlouhé době konečně od srdce zasmál.

„Jo, málem bych zapomněl,“ usměje se nakonec Rendy, „tohle ti ráno přišlo, tak jsem to za tebe vzal,“ povídá a podává mi malý balíček.

„Můžeš mi říct, proč ti vánoční dárky chodí už dvaadvacátého prosince, zatímco moje máti to každý rok dohání čtyřiadvacátého ráno?“

„Nech toho, to je určitě od ségry,“ ušklíbnu se, „ta mi tradičně dává před-dárek od doby, co studuju na vysoký a jsme od sebe moc daleko.“

Pomalu roztrhám papírový obal a vytáhnu z něho zabalený dárek v červeném balícím papíru s motivem plyšových medvídků se santovskými čepicemi.

„Typická ségra,“ pomyslím si „když může udělat něco šíleně dětinskýho, tak to udělá.“

Na balícím papíře je přilepený malý papír se vzkazem.



Sám by sis ji v knihovně nikdy nepůjčil. Takže promiň, bráško, musela jsem.

Tvá milovaná sestřička



Nikdy jsem neměl rád, když mě oslovovala „bráško“, protože si pak připadám mladší, i když ve skutečnosti jsem o dva roky starší než ona. K mojí smůle je ovšem v tomhle ohledu naprosto jedno, co si myslím, protože ségra si stejně dělá, co chce.

Ale abyste mi dobře rozuměli, jinak mám svoji sestru fakt rád. Obě svoje sestry, mám totiž dvě, jednu starší a jednu mladší. A obě dvě jsou naprosto skvělé osobnosti, problém je, že od doby, co studuju v Brně se prakticky nevídám ani s jednou. Moje o čtyři roky starší sestra Miri, zůstala jako jediná v rodném městě a vede si nejspíš docela dobře, řekl bych. Je na vedoucí pozici ve stavební firmě a dělá něco jako regionálního manažera pro onu společnost. Moje druhá sestra Val aktuálně studuje v Praze jazyky a literární tvorbu a jejím největším snem je napsat román. Myslím, že se jí celá rodina snažíme udržet při zemi, že prací spisovatele si zrovna miliony nevydělá, ale pokud bych si měl vsadit na někoho ze svého okolí, že jednoho dne vydá román, který mu trhne hromady peněz, byla by to právě moje sestra. Ona je absolutně ujetá na knížky.

A proto ještě, než to otevřu, už nějak předem tuším, co za dárek mi věnovala. Trhám papír na straně a podle mého očekávání uvidím Malého prince z roku 1977. Tipuju, že ho pořídila v nějakém knižním antikvariátu, kde tráví hodiny týdně a objevuje staré knižní poklady. Nejen, že je ujetá na knížky jako takové, ale ještě k tomu šíleně miluje ty staré. Vždycky říkala, že mají tu starobylou vůni, kterou nové knihy prostě nemají. Naoko se jí sice vždycky směju, ale v hloubi srdce jí vlastně chápu. A ona taky vždycky tak nějak chápala mě.

Ovšem až do nedávna. Do té chvíle, než jsem poznal Báru a zbláznil se do ní tak, jako do žádné jiné holky předtím. Jenže moje nadšení z Báry se mnou moje sestra nesdílela. Vlastně ani jedna z mých sester. Když jsem ji totiž v létě přivedl na pár dní domu na prázdniny, vůbec si nerozuměly. Zpočátku jsem si myslel, že je to prostě čistě kvůli jejich odlišné představě o životě, později jsem si ale uvědomil, že jsou každá úplně jiná. Bára studuje filozofii a díky podpoře rodičů měla celé prázdniny volno, obě moje sestry oproti tomu jsou šíleně pracovité a studovat něco jako filozofii jim připadá dost bezúčelné. Především mojí starší sestře. Jejich názory se tak už od základu lišily. Náhle mi před očima živě vyvstane vzpomínka na to, jak jsem vysedával s Bárou na zahradě a přisedla si k nám Miri. Mlčela a tiše si jen Báru přeměřovala, nebyla v tom ale žádná kritika, dokud nepřišlo téma na práci a školu.

„Co vlastně děláš za práci?“ zeptala se Bára a usrkovala při tom banánový koktejl, který ji před malou chvílí připravila moje mamka. Ležela na zahradě na lehátku a opalovala se.

„Regionálního manažera stavební firmy. V podstatě jsem ten, kdo vyjednává větší zakázky a zajištuje projektanty, kteří se tím pak budou zabývat.“

„Hm, to musí být docela nuda, ne,“ odpověděla Bára naprosto ledabyle až jsem se tehdy já sám zarazil nad nevhodností oné věty. Osobně mi to jako nuda nepřišlo, sestru to bavilo a byla do toho dost zapálená. Navíc v tom byla dobrá, tak proč ne? Zadíval jsem se na ní, abych viděl její reakci na Bářinu odpověď. Obě moje sestry jsou příšerně tvrdohlavé, ale ta starší má ještě navíc vždy připravené pěsti a ostré lokty, aby se rvala za svou pravdu, když má pocit, že ji někdo nebere vážně nebo ji shazuje. Občas špatně zvládá vztek, a když ji něco štve delší dobu, většinou už si servítky nebere.

„To by mě nebavilo,“ pokračovala Bára a ani se nepodívala na naše reakce, „Ty jsi studovala ČVUT, že? Kolik jste tak měli za semestr zkoušek? Já mám pocit, že my toho teda máme příšerně moc.“

„V prváku asi osm, v posledních ročnících pak byly předměty časově náročnější, takže většinou tak šest,“ uslyšel jsem odpověď od Miri a sám jsem se divil, s jakým klidem byla pronesena.

„Náročnější? Aha... no to nevím, u nás na Karlovce máme zkoušek čtrnáct.“

Bářino prohlášení zůstalo bez odpovědi, a tak se na zahradě rozhostilo ticho až do doby, než se vrátili naši rodiče.

Sestra toho zbytek dne moc neřekla, což jasně značilo, že je poněkud rozladěná, ale z čisté loajality ke mně se k tomu nehodlala vyjadřovat. Když jsem se jí později ptal na názor, dostalo se mi přesně té odpovědi, jakou jsem za celý den očekával.

„Je jiná než já,“ odpověděla mi.

„A?“ nadhodil jsem a očekával, že mi alespoň objasní, co se jí přesně nelíbí.

„Takže si prostě asi rozumět nebudeme.“

„A to se nemůžeš alespoň víc snažit?“

„Já? Promiň, ale nějak nehodlám investovat energii do budování dobrých vztahů s někým, kdo mě má za póvl.“

„Ale ona je skvělá, když jí poznáš líp.“

„To asi jo, kdybych jí poznala jako ty,“ ušklíbla se. „Což nechci.“ Jasně jsem z toho pochopil její narážku a hned na ni musel zareagovat.

„Nech toho, děláš, jako kdybych myslel jenom na to jedno, ale tak to není.“

„Když to říkáš.“

„Říkám. Mám jí prostě rád a hotovo. Buď se s tím smiř, anebo si dělej, co chceš, já se s ní rozhodně nebudu rozcházet proto, že tobě se na ní něco nezdá.“

Nebyla to úplně hádka, ale bylo to poprvé, co jsem se trochu více nepohodl s jednou ze svých sester. Samozřejmě, že jako malé děti jsme se hašteřili a občas si dělali naschvály. Někdy jsem se spojil s jednou sestrou proti druhé a jindy mi zase dělaly naschvály holky. Ale bylo to naprosto normální sourozenecké hašteření. Jenže tohle bylo poprvé, co jsme se sestrou spolu až do Bářina odjezdu nemluvili.

Když jsem pak Báru odvezl na vlak směrem do Brna a vrátil se domu, sedl jsem si ve sklepě na plastovou rozkládací židli a pustil si přehrávač s písničkou Something in the Way od Nirvany. Měli jsme tam se sestrami dřív takovou místnost, kterou jsme nazvali klubovnou, a kam jsme se zašívali, když jsme chodili po nocích tajně pít pivo, aby to rodiče nevěděli. Teď už jsme mohli pít pivo běžně, ale klubovna s rozkládacími židličkami tam pořád zůstávala pro chvíle, kdy jsme se po dlouhé době zase sešli doma, což bylo od doby, kdy jsem studoval v Brně a Val v Praze, docela vzácné.

Nějakou chvíli už jsem tam seděl, když jsem uslyšel po schodech kroky a skřípání rozkládací židličky, kterou si sestra přisadila vedle mě.

„Bude určitě skvělá,“ řekla Miri omluvně a posadila se, „promiň mi to, co jsem řekla. Nebylo to fér.“

„Prominu, když mi sem přihodíš tu jednu Plzeň, co sis s sebou přinesla,“ pronesl jsem s mírným úsměvem.

„Jasný,“ zasmála se a podala mi láhev piva.

Vzpomínky na události minulého léta mě dostaly zase tam, kde jsem už byl. A k tomu všemu se mi ještě hlavou honí myšlenka, proč jsem nebral svojí sestru víc vážně, když mluvila o Báře.

„Kámo?“

Z myšlenek mě znovu vytrhne Rendy, mávající mi před nosem malým papírem. „Posloucháš mě vůbec nebo zase myslíš na slečnu Dokonalou?“

Další rýpanec, tentokrát trochu ostřejší, o to víc, že se trefil do černého. Jen s tou dokonalostí už tolik pravdy neměl.

Pomalu si uvědomuju, že Miri nebyla jediná, komu Bára nepadla do oka. A rozhodně nebyla první. Rendy si na ní našel spoustu chyb už při prvním setkání.

Ti dva se setkali úplnou náhodou, když jsme s Rendym odcházeli ze školy a měli v plánu jeden páteční večer završit v hospodě na pár pivech. Naše plány nám překazila Bára, která mě chtěla překvapit tím, že na mě počká před školou a podnikneme něco spolu. Představa večera v hospodě to ale rozhodně nebyla.

„Chtěla jsem zajít někam na jídlo, kousek odtud otevřeli novou restauraci ve francouzském stylu,“ vysvětlila a zavěsila se do mě, aniž by věnovala Rendymu jediný pohled.

„Aha, no...,“ začal jsem a začínal si připadat poněkud v pasti. Rozhodně jsem byl rád, že ji vidím a že se mnou chce trávit čas. Na druhou stranu, ona byla ta, kdo mi předešlý večer oznámil, že má v plánu zůstat přes víkend u rodičů a do Brna za mnou nepojede, a tedy budeme trávit pátek každý po svém. A teď se tu najednou objevila, na naši domluvu zapomněla a hodlala mě odtrhnout od mého kamaráda.

„Tohle je můj spolubydlící z koleje Rendy,“ zamlouval jsem to, „Rendy, to je Bára.“

Rendy Báře nadšeně podal ruku a rád by něco řekl, kdyby jedinou Bářinou reakcí nebylo jen strohé „čau“ a kamenný výraz ve tváři. Nic jiného než já jsem ji totiž nezajímal. Nebudu zatajovat, že mi tenhle fakt dost zvedal sebevědomí.

„Ty snad nechceš jít se mnou?“ Otočila se ke mně se zamračeným výrazem.

„Ale jo... Já jenom... Měl jsem svoje plány a tys říkala, že zůstaneš u rodičů, tak jsem to nečekal... A navíc ta restaurace bude docela drahá, nemyslíš?“

Zamotával jsem se do toho a neustále se měnící výrazy v Bářině tváři nenaznačovaly nic dobrého. Překvapivě se mě z toho ale snažil dostat Rendy, který tomu přihlížel.

„Tak pojď s námi,“ nadhodil ledabyle s úsměvem, „rád si popovídám s někým, kdo tak zbláznil mýho spolubydlu.“ Zasmál se a přátelsky mě štouchl do ramene. V tu chvíli jsem byl neskutečně vděčný za Rendyho otevřenost a schopnost se s každým bavit, jako by ho znal dlouhá léta. Evidentně byl ale jediný, kdo jeho otevřenost oceňoval.

„A co bychom si asi tak řekli, Ráďo?“ opáčila bezvýrazně, čímž pro Rendyho spadla do kategorie absolutních náfuků.

„Tak já asi abych šel,“ odpověděl s mírným úsměvem a rozloučil se se mnou, „uvidíme se na koleji, vole.“

Při svém odchodu si ale nemohl odpustit ještě poslední větu.

„Jo, a nejsem Ráďa, ale Rendy. To jakože René, chápeš,“ zvolal a ani se neohlédl.

Od té doby nenazýval Báru jinak než „Slečna dokonalá“.

A teď tu sedím na posteli, na koleji a připadám si jako absolutní trouba, že někdy nepřikládám větší váhu slovům Rendyho a svojí sestry.

„Jsem v pohodě,“ odpovím Rendymu, „co to tady vyvádíš s tím papírem?“ ptám se a ukazuju na papír v Rendyho ruce.

„Jo, tohle je ta adresa tý chalupy v Krušných horách. Kdyby sis to přeci jenom rozmyslel a chtělo se ti na Silvestra přijet, tak budeš samozřejmě vítán.“

„Dobře, díky.“ Je fajn, že mi Rendy chce zvednout náladu, ale osobně se na silvestrovskou party fakt necítím.

„Jenom si nejsem úplně jistej, jestli si zalyžujem. V tomhle suchu, kde už nezasněžilo víc jak čtyři roky už v něco tak zázračnýho jako sníh, nedoufám.“

Zmínka o sněhu ve mně vyvolává další pocit beznaděje. Vzpomínám si, jak jsme jako malí se sestrami stavěli iglú a celé hodiny trávili venku válením se ve sněhu. Bývalo to každé Vánoce, když na horách u babičky napadl sníh. Tenkrát jsem měl opravdový pocit Vánoc, a nejen proto, že jsem byl ještě dítě a těšil se na dárky, ale proto, že jsme byly jako rodina všichni spolu a společně stavěli sněhuláka a pak se zahřívali u babiččina krbu. Teď mi připadá, že šance, že budu tyhle Vánoce šťastný je stejně velká, jako to, že začne sněžit. Nulová.

„Bez sněhu to nejsou Vánoce,“ povídá Rendy melancholicky.

„A bez ségřina neustálýho otravování ať jí svezu na sáňkách taky ne,“ uchechtne se nakonec. Má osmiletou sestřičku a často o ní vypráví jako o „malé otravě“, ale ve skutečnosti jí podle všeho má hodně rád.

„No nic,“ povzdychne si a zapne zip u cestovní tašky, „já mizím, nabídka Silvestra pořád platí a ty popřej za mě celý rodině hezký Vánoce.“

Vidím na něm, že chce ještě něco říct, protože mu trochu cukají koutky.

„Budeš volat Val?“ zeptá se, „kdyžtak ji ode mě pozdravuj a vyřiď jí, že kdyby se jí někdy chtělo... No… tak že se klidně může stavit za svým drahým bratrem, mně rozhodně nebude vadit, když tu přespí.“

Upřímně se usměju, protože mě opravdu pobaví, jak zaobalil skutečnost, že by rád viděl mojí sestru. Možná beru zpět to o tom, že se o holky nikdy moc nezajímal, protože moje mladší sestra ho nějakým záhadným způsobem okouzlila natolik, že se jednou za čas snaží mi nenápadně podsunout nápad, že by mohla přijet.

„Ještě dneska večer ji zavolám,“ odpovím.

„Oukej.“ Obuje si boty a bundu a vyráží ke dveřím, kde se na mě naposledy otočí.

„Veselý Vánoce, Jášo,“ chechtá se, protože ví, že tohle oslovení nemám rád.

„Veselý Vánoce, Rendy,“ odpovídám, a to příšerné oslovení raději ignoruju.

A zatímco Rendy zabouchne dveře, já jsem znovu osamělý a nikdy jsem si nebyl víc jistější než právě teď, že tyhle Vánoce nebudou stát ani za starou bačkoru.