Dopis pro Tebe

Dnes byl tak krásný a slunečný den. To bys nevěřila, jak to dokáže člověka povzbudit. Šel jsem z práce a bylo mi tak krásně. Vzal jsem to kolem fontány, na kterou jsme spolu sedávali. Pamatuji, jak jsi tam házela drobné a tvrdila mi, že ten, kdo tam hodí peníze, si může něco přát. Nesmí se to ale prý říkat nahlas, aby se to splnilo.
Dodnes vzpomínám, jak zaujatě jsi poslouchala Tvou babičku, když ti tenhle příběh vyprávěla. Možná, že ona z Tebe udělala takového snílka, jakým si vždycky byla. Prstem si čeřila hladinu a já měl pocit, že ta fontána patří jenom nám dvěma. Proč jsi mi nikdy nechtěla prozradit, co sis vlastně přála..? Nemusel bych pak po nocích přemýšlet, jestli se to splnilo. Prozradila jsi mi vždycky všechno. A co jsi mi neřekla, to jsem ti poznal na očích. Nikdy si to nedokázala skrýt. Měl jsem pocit, že Tvá duše je tak čistá jako ta voda v té naší fontáně. Ale to, co sis přála tehdy, za tu korunu vytáhnutou z mojí kapsy, to už se nikdy nedozvím. Chtěl jsem si to přečíst v očích, ale maskovala jsi to slzami. Někdy Tě prostě napadlo, že Tě dojme nějaká hloupost. Dívala ses na mě a já nevěděl, co mi vlastně chceš říct. Mlčela jsi, ale já cítil, jakoby jsi mi toho chtěla tolik prozradit. Bylo to zvláštní, ale nikdy bych nevěřil, že si ty Tvé oči u té fontány budu pomatovat navždy.
Dnes jsem vzal Justýnku dřív ze školky. Byla šťastná, když mě viděla stát mezi dveřmi. Rozběhla se ke mně a skočila mi do náruče. Vzal jsem ji do parku. Někdy, když je krásně houpeme se na houpačkách a povídáme si o všem možném. To bys nevěřila, kolik má každý den otázek. Je hodně citlivá a já si myslím, že to má právě po Tobě. Krásně kreslí. Maluje jako Ty, když ještě nebyla na světě. Jsou to opravdu tak krásné obrázky. Víš, vždycky za mnou přijde a mlčky mi podá papír, s tím svým obrázkem. Jen se tak uculuje, pokukuje a čeká, až ji pochválím. Nikdy bych neměl to srdce ji nepochválit. A tak otevřu pusu a udiveně se nadechnu. Kdybys viděla jak to prožívá, myslím, že by ses jistě rozplakala. Vlastně si myslím, že máte úplně stejné oči. Ty zasněné andělské oči může mít jen po Tobě.
Kdybys věděla, jak moc se Ti podobá, byla bys na ni jistě pyšná.
Dnes, když jsme šli do parku, byla smutná. Nevěděl jsem proč a čekal jsem na správnou chvíli, abych se jí mohl zeptat, co se děje. Vím, že na tak křehkou dušičku jako je ona se musí pomalu. Když jsme byli na houpačkách, zeptal jsem se, co ji trápí. Chvíli mlčela, a pak mi prozradila, že se jí ostatní děti posmívaly, že nemá mámu…
Já vím, že Ty by si na takovou odpověď dokázala okamžitě reagovat. Jistě by ses zlobila, anebo bys něco udělala. Já ale v tu chvíli nemohl nic říct. Seděla na houpačce a koukala smutně do země. Zaskočilo mě to tak, že jsem měl co dělat, abych udržel slzy. Nechci, aby viděla jak moc mi chybíš a ještě víc jí to ztěžovat. A tak jsem ji vzal a objal. Tiskla se mi kolem krku tak silně, jako ještě nikdy. Snažím se ze všech sil vynahradit jí Tebe. Bohužel vím, že to nikdy nedokážu.
Každý den Ti maluje obrázky. Nepamatuji se ani na jeden den, kdy by zapomněla. Je to opravdu anděl. Stejně jako Ty. Pokaždé mi ten svůj obrázek donese. Je přeložený na půl s velikým nápisem „PRO MÁMU,,
Musel jsem jí to naučit. Pořád si přála umět to napsat sama, víš? Ty její obrázky zamykám do šuplíku v ložnici, aby je nenašla. Neměl jsem odvahu jí říct, že Ti je nebudu posílat.
Pořád chce, abych jí o Tobě povídal. Má ráda ty příběhy, jak jsme se potkali. A ptá se, jestli jsem Ti dal pusu, a tak. Je mi to směšné, ale ona se dívá tak zasněně, to bys nevěřila. Dnes jsem jí řekl ten příběh o naší fontáně. Má ho ze všech nejraději a chce, abych ji tam vzal. Mám si prý nachystat ,, moc penízků,, říkala . Když jsem ji dnes dával spát, pošeptala mi, že má jedno veliké přání. Že až hodí ty peníze do fontány, bude si ho moc a moc přát. Nevím, co to bude, protože mi ho nechtěla prozradit. Měla stejně jako Ty strach, že by se jí totiž potom nemuselo splnit…