Osamělá kráska

Noc byla temná a tichá stejně jako její srdce. Stacey Montgomery se zprudka posadila na posteli ve své ložnici. Byla tady sama, její přítel zase nepřišel na noc domů tak jako už tolikrát předtím. Christopher Star byl velmi zaměstnaný obchodník a často se stávalo, že byl pracovně pryč i několik dní. Stacey jeho práci respektovala, ale ty osamělé večery když přišla z reklamní agentury, kde pracovala, jako grafička, jí vadili čím dál tím víc.

Byl to jenom zlý sen. Ulevilo se jí a zároveň při pohledu na hodiny shledala, že už nemá smysl, pokoušet se znovu usínat. Za chvíli stejně bude muset vyrazit do práce.

Když se na sebe o pár minut později dívala v zrcadle, říkala si, že je vlastně docela pohledná. Měla sportovní postavu a lesklé medově zlaté vlasy, které jí v lehkých vlnách padaly na ramena. Její velké modré oči ani nepotřebovali mnoho líčidla a přesto byly tím, čeho si na ní ostatní hned všimli. Svým pronikavým pohledem upoutala i Chrise. Poslední dobou se v nich ale místo energického světla zračila osamělost.

Kolem desáté dopoledne, když byla Stacey ve své kanceláři, jí zavibroval telefon. Svítila na něm SMS zpráva od Chrise:

„Omlouvám se lásko, že jsem nepřišel na noc domů. Bylo toho moc, však to znáš. Nezajdeme na oběd?“ Stacey rychle vyťukala odpověď a dál se věnovala práci. Tohle nebylo nic neobvyklého.

Do Danielsovi restaurace dorazila hodinu po poledni. Chris už tam byl ve stejném obleku, ve kterém ho naposledy viděla odcházet do práce.

„Vypadáš dnes oslnivě krásko“ při těch slovech vstal, přivítal lehkým polibkem a znovu se posadil.

„Děkuju, to říkáš vždycky.“

„Protože je to vždycky pravda. Mimochodem ten obchod, kvůli kterému jsem se zdržel, vypadá slibně. Večer se mám sejít s investorem.“

„To zase nepřijdeš domů?“

„Pokud to půjde dobře, do půlnoci bych mohl být doma.“

Stacey nic neřekla, ale když se jí Chris pokusil vzít za ruku, stáhla jí zpátky.

„Co se děje zlato?“

„Takhle to dál nejde Chrisi. Nemůžeš dělat nějakou normální práci? Víš myslím něco jako přijít odpoledne z práce a věnovat se rodině, o víkendu nějaký ten výlet a tak.“

„Rád bych, ale víš, že to není tak jednoduché. Dělám to přece pro nás, aby se jednou naše dítě mělo dobře.“

Stacey na to raději nic neřekla. Zase by se pohádali a to nechtěla. Pravdou je, že po finanční stránce se měli dobře, jenže peníze nejsou všechno. I když si mohla dovolit drahé oblečení a kosmetiku, tu osamělost jí to vynahradit nemohlo. Klidně by se toho všeho vzdala. Nic to pro ní neznamenalo.

 

„Já vážně nevím, co bych měla dělat. Mluvila jsem s ním o tom kolikrát, ale nebere mě vážně.“ Stěžovala si to odpoledne kolegyni v práci.

„Na chlapy mluvení nezabírá. Spíš bych ho zkusila přimět žárlit, začni o sebe víc dbát, třeba choď cvičit, nebo cokoli. Jen nebuď pořád k dispozici, když on bude mít zrovna náhodou čas. Prostě mu přestaň všechno podřizovat.“

Stacey si své kolegyně Amandy vážila a čím víc o jejích slovech přemýšlela, tím víc jí to připadalo jako dobrý nápad.

Takže když byl Chris zase několik dní obchodně pryč, místo aby se nudila doma, rozhodla se začít chodit do posilovny.

Pár ulic od jejího domu bylo pěkné moderní fitness centrum. Stacey se v teplákách a ve sportovní podprsence cítila sebevědomě. Jelikož jednu dobu chodila běhat, rozhodla se, že začne na rotopedu. Celkem jí vyhovovalo, že kromě jednoho muže přibližně v jejím věku s blond vlasy v této části posilovny nikdo nebyl.

„Nikdy jsem vás tu neviděl. Jste tu poprvé?“ oslovil jí, když si dávala krátkou přestávku. Stacey si nebyla jistá, co tou otázkou sleduje a proč jí vůbec oslovil, ale jeho hlas zněl přátelsky a připadalo jí slušné odpovědět:

„Ano jsem Stacey Montgomery.“

„Phillip Matthews, rád tě poznávám Stacey.“

Neuniklo jí, jak přirozeně přešel do tykání, aniž by to vypadalo, že jí dělá návrhy.

„Máš dobrou fyzičku, už si někdy cvičila?“

„Jednu dobu jsem chodila běhat, chtěla bych se k tomu vrátit.“

„Děláš dobře, běhání je fajn, člověk si u toho vyčistí hlavu.“ Po těchhle slovech chvíli mlčeli a každý se věnoval svojí posilovací sérii.

Když už si Stacey sbírala věci, že to pro dnešek zabalí, Phillip promluvil znovu:

„Nechceš parťáka?“

„Prosím?“ nechápala Stacey.

„No na cvičení. Ve dvou se cvičí líp, můžeme se vzájemně motivovat.“

Stacey o jeho slovech chvíli přemýšlela. Vlastně neměla důvod ho odmítnout. Možná to bylo přesně to, co potřebovala a co měla Amanda na mysli.

„Proč ne, mohli bychom spolu třeba chodit běhat. Řekněme 2-3 týdně touhle dobou?“

„Výborně.“ Usmál se na ní Phillip a ona mu úsměv oplatila.

Měla z toho dobrý pocit, a i když Phillipa viděla dnes poprvé, najednou si nepřipadala tak osamělá. Choval se přátelsky a podle vizitky, kterou jí dal, když odcházeli, pracoval pro bezpečnostní agenturu. To bylo vlastně všechno, co o něm věděla, ale nevadilo jí to. Stejně neměla v úmyslu s ním Chrise podvádět, jen potřebovala nějaký program, aby nebyla po večerech sama. Potřebovala si vyčistit hlavu a běhání se na to skvěle hodilo, přesně jak to řekl Phillip.

Od toho dne začala s Phillipem trávit docela dost času. Kromě toho že spolu chodili běhat, se občas viděli i o víkendu, kdy spolu zašli na kávu, nebo si udělali krátký výlet do přírody. Phillip totiž na rozdíl od Chrise měl normální pracovní dobu a měl na ní čas. A tak se z nich postupně stali nejlepší kamarádi i přesto, že Stacey do té doby na přátelství mezi mužem a ženou nevěřila. Vždycky byla toho názoru, že muž a žena nemohou být přátelé, aniž by do toho byl zapletený sex. Phillip dal ovšem pojmu přátelství úplně nový rozměr a ona tak musela svůj názor přehodnotit.

Chris se o tomhle jejich vztahu dozvěděl v době, kdy měl náhodou volný víkend a samozřejmě byl nepříjemně překvapený a neměl daleko k žárlivé scéně.

„Chrisi já s Phillipem nic nemám. Jsme jen přátelé, chodíme spolu běhat.“ Pokusila se Stacey o vysvětlení.

„A to nemůžeš chodit běhat s některou ze svých dámských přítelkyň?“

„Chrisi musíš mě pochopit. Ty tady nikdy nejsi a já prostě potřebuju také pánskou společnost. Potřebuju občas mluvit s mužem.“

„Vždyť můžeš, teď tady jsem.“

„Teď zrovna náhodou ano, ale 3 týdny jsi tu nebyl. Promiň, ale nemůžeš čekat, že budu celou dobu sedět zavřená doma a čekat na tebe jestli zase náhodou na chvíli nepřijedeš domů. To není život.“ Stacey to schválně řekla s ledovým klidem, aby dala najevo, že tím tahle hádka skončila a doufala, že tak donutí Chrise přemýšlet.

 

„Co se děje Stacey? Dnes si nějak zamlklá.“ Zeptal se Phillip, když se ještě toho dne v podvečer sešli na kávu.

„Ale Chris zjistil, že se spolu vídáme a samozřejmě je trochu naštvaný.“

„Nemá důvod, já se mu přece nesnažím přebrat ženu. To bych nikdy neudělal, pokud bys to ty sama nechtěla. Víš to viď?“

Stacey se na něj přátelsky usmála: „Jistě že to vím, ale on ne a když vezmu v úvahu, jaký jsem dřív měla názor na přátelství mezi mužem a ženou…“ nechala ta slova viset ve vzduchu.

„Člověk se může mýlit. Dej Chrisovi čas, poskytla jsi mu námět k přemýšlení. Třeba se nad sebou zamyslí a pochopí, že život není jen o práci a honěním se za penězma. Víš, mi chlapi na řeči moc nejsme, učíme se zkušeností a Chris potřebuje právě takovou zkušenost. Potřebuje si myslet, že má soupeře, který by mohl vyhrát, jestli se nezačne snažit.“

To co Phillip řekl, bylo trochu podobné tomu, co předtím říkala její kolegyně a vlastně to znělo logicky.

„Asi máš pravdu, jen bych byla nerada, kdyby sis myslel, že tě využívám jako náplast na samotu, než opravím svůj vztah. Vážně je mi s tebou fajn.“

„Já klidně budu tvou náplastí,“ řekl Phillip se smíchem, ale hned zase zvážněl.

„O tom je přece přátelství, nemá žádné podmínky nebo pravidla.“

To co Phillip řekl, znělo tak krásně až Stacey skoro nevěřila, že to vážně řekl nahlas. Spíš to znělo, jako by si to přečetla v nějaké knize. A vůbec to nekorespondovalo s tím, že chlapi na řeči moc nejsou. Minimálně Phillip takový nebyl. Byl to opravdový kamarád a věděl že Stacey zrovna potřebuje mluvit.

 

S Chrisem se od té doby na tohle téma nebavili, vlastně bylo, jak se říká ticho po pěšině. Nic jí sice už nevyčítal, ale ani nebyl víc doma. Stacey tím pádem začala přemýšlet co by se muselo stát, aby se něco změnilo. Její plán zatím moc úspěchů nepřinesl, kromě toho jednoho žárlivého výstupu s Chrisem. Několikrát se dokonce přistihla, jak si představuje, jaké by to bylo být s Phillipem, ale vždycky si hned uvědomila, že by tím zničila ten dokonalý vztah bez pravidel, který spolu měli.

O několik dní později seděla Stacey v autě a cestou do fitness centra přemýšlela, jak by mohla ve svém plánu ještě přitvrdit. V zamyšlení si tak nevšimla řidiče, který nedal přednost. Byla dobrá řidička, ale s tímhle nemohla nic moc udělat. Stalo se to tak rychle, že zaznamenala jen velké modré auto, kvílení brzd a hlasitou ránu.  Řidič v modrém sedanu do ní narazil z boku a ona téměř vzápětí ztratila vědomí…

Když znovu otevřela oči, nacházela se v bílém nemocničním pokoji. Bylo to velmi neosobní prostředí, až na květiny, které měla na nočním stolku. Od koho jsou? Přemýšlela zmateně, když v tu chvíli vešel dovnitř lékař a mladá zdravotní sestra.

„Měla jste velké štěstí, kromě několika zlomených žeber a odřenin jste v naprostém pořádku…..“ Další slova vnímala Stacey jako v mlze, protože si teprve teď uvědomila, že jí bolí každé nadechnutí. Naštěstí jí sestra dala po lékařově odchodu nějaké léky na bolest a ona mohla v klidu spát. V duchu se rozhodla, že těmi květinami se bude zabývat později.

 

U její postele seděl nějaký muž. Jako první jí přišel na mysl Chris, ale jakmile se Stacey úplně probrala, poznala Phillipa.

„Co tady děláš? Jak o tom víš?“ zeptala se zmateně.

„No víš, když si nedorazila na náš společný trénink, sháněl jsem se po tobě. Volal jsem ti, jel jsem na tvou adresu a nic. Došlo mi, že se muselo něco stát a nakonec jsem ve zprávách poznal tvoje auto.“

„Aha ehm… ty květiny jsou, hádám taky od tebe.“

„Přesně tak. Chtěl jsem tě vidět, ale musel jsem říct, že jsem tvůj bratr, aby mě za tebou pustili.“ Phillip se zatvářil mírně provinile. Stacey u něj podobný výraz ještě neviděla a připadal jí roztomilý. Najednou jí ale něco napadlo.

„Jsem ráda, že si tady. Dal někdo vědět taky Chrisovi?“

„Volali jsme mu, snad přijede co nejdřív.“ Jeho hlas nezněl přesvědčeně.

„Snad?“ zeptala se Stacey naléhavě. Phillip trochu váhal, ale nechtěl jí lhát, proto nakonec pomalu odpověděl:

„No nejdřív zněl vyplašeně. Když jsem mu řekl, že si v pořádku, ale že by měl co nejrychleji dorazit, nic mi na to neřekl. Jen poděkoval a omluvil se, že musí jít.“

Stacey si nemohla pomoct, ale byla zklamaná. Phillip za ní potom přišel ještě několikrát, ale Chris se vůbec neukázal, dokonce ani nezavolal. Žebra se hojila rychle, ale psychicky na tom byla naopak stále hůř a Phillip si toho samozřejmě všiml a snažil se jí povzbudit. Byl tady pro ní celou dobu, na rozdíl od jejího přítele, o kterém vlastně ani nevěděla, kde teď je. Ještě nebyla rozhodnutá, co přesně udělá až jí propustí, ale věděla, že takhle dál žít nebude. Bude to muset nějak vyřešit.

 

Když jí propustili z nemocnice, byl krásný slunečný den. Obloha bez mráčku, jen její srdce bylo plné starostí. Doma jí ale čekalo něco, s čím už vůbec nepočítala. Byl tam Chris s velkým pugétem růží a slzami v očích.

„Kdy si přijel?“ To bylo jediné, na co se Stacey zmohla.

„Dnes brzy ráno“

„A proč si nepřijel za mnou?“

Chris odpověděl po krátkém zaváhání, jakoby hledal slova:

„Styděl jsem se. Víš, když mi Phillip volal, došlo mi, že bych tam měl být já a ne on. Moc se omlouvám zlato a slibuju, že se změním.“

„A co tvoje práce?“ zeptala se, jakoby pořád nevěřila jeho slovům.

„Moje práce je sice důležitá, ale ty jsi důležitější. Došlo mi, že to jde i jinak, že nemusím všechno dělat jenom já. Té práce se nevzdám, ale stanovím si pevnou pracovní dobu, najmu další lidi, abych mohl být večer doma.“

„Dobře to je myslím dobrý kompromis. Já se zase nevzdám přátelství s Phillipem.“

„To bych po tobě ani nechtěl.“

Nakonec tedy všechno dobře dopadlo. Tu autonehodu sice Stacey neplánovala, ale jak se říká všechno zlé je pro něco dobré a přivedlo jí to zpátky Chrise. Věřila, že když člověk chce, dokáže se změnit a on vypadal, že chce. To už je ale úplně jiný příběh.