První setkání

Vlastně mi to stále přijde neskutečné, ba přímo bláznivé. Jak mi byli k smíchu všichni ti lidé co snad ze zoufalství hledají vztah přes písmenka v různých místnostech. Já ho nehledala a přece jsem ho našla. Každý na jednom konci drátu a každý chtěl vědět jaké to bude. A ani jeden tomu nevěřil. Je to tak bláznivé a přece se to děje.
Přijel. Proč nejsem nervózní? Čekám a nevím kam se mám koukat, jaká bude moje reakce…třeba ho zklamu…a už ho vidím. Nemotorné přivítání trochu rozpaků. Je brzy ráno a proto jsou ulice osvětlené jen pouličními lampami. Halím se do toho ponurého osvětlení a cítím se bezpečněji. Teď teprve přichází nervozita. Hlavně nesmí být ticho. Oba dva mluvíme a posloucháme se navzájem. Jak to že si rozumíme?! Nespouštím z něho oči. A naopak mě znervozňují ty jeho zvědavé. Hltám každý jeho pohyb. Mám udělat první krok? První krok k čemu?
Čas se krátí a oba to víme. Je tu ticho. Takové to příjemné, kdy se nepřemýšlí nad tím co by se mělo říct aby se vyplnilo. Já, on, já, on… Dej mi pusu, požádá mě. tak tedy on:) srdíčko mi poskočí. Přiblížím se tedy a nesměle se otřu o jeho rty. Neprotestuje, a proto se odvážím políbit ho "opravdově". Líbáme se jako bychom se viděli naposledy i přes tu zkutečnost, že se vidíme prvně. Čas jako by ještě zrychlil a když náhodou můj pohled zavadí o hodinky smutně konstatuji, že musím do školy. Snažíme se prodlužovat tu naši chvíli kdy jsme si tak blízko co nejdéle, ale nakonec se musíme rozloučit. Těžko mě pouští, nakonec přece s příslibem, že budu jenom jeho celé odpoledne mě přece jen pouští.
Tolik chvil spolu ještě prožijem… a budeme si ještě blíže!