Nečekaný obrat...

Sedím na své posteli a přemýšlím nad vlastním životem. Každý si myslí, jak nejsem šťastná, ale copak mi někdo rozumí? Vždyť ani já sebe nechápu. Ještě nedávno jsem byla ta veselá kopa, jak mne každý zná a teď... Tomáš, kterého tak miluji... a to je právě to... nevím, jestli ještě miluji. Jenže nemůžu zahodit rok našeho společného života. Utěšuji se a všechno schvaluji na svou špatnou náladu, na školu... ale vždyť za to můžu jen já sama. Co se najednou stalo, že si nejsem svou láskou k Tomovi tak jistá? Když on mne dennodenně ujišťuje, že jen já jsem ta jediná, že jsem jeho první láska, i když přede mnou bylo už spoustu holek... copak mu můžu na rovinu říct, že už si nejsem jistá city, které ještě nedávno motaly mou hlavu?
,,Lindo?“ slyším jak máma volá z kuchyně a ihned běžím za ní. Já, ta poslušná holčička, na kterou si nikdy nikdo nestěžoval, a která dělá rodičům jen radost, ve škole nemá problémy a Tomáš už prakticky patří do rodiny, babička ho miluje a tetiny narozeniny by se nemohly bez něj obejít...
„Ano mami, co potřebuješ?“ otáži se slušně, jinak to ani neumím.
„Průser,“ vytřeští oči.
„Jéjda, co se stalo????“ nahání mi tím hrůzu.
„Nemám hořčici na chlebíčky. Víš, že dneska přijdou sousedi.“
„Není problém, skočím do obchodu.“
,,No právě, zašla bych sama, ale mají inventuru, jedině bys zajela do města.“
„Jo, aspoň se provětrám.“
Dostanu seznam, který zdaleka nečítá jen hořčici a běžím na autobus. Málem bych ho nestihla, ale velmi sympatický řidič se nade mnou slituje, když vidí, jak běžím. Zapadnu na zadní sedadlo a vydýchávám se. Ani se nenaděju a už musím vystoupit. Ještě že obchoďák je kousek od zastávky. Seberu si vozík a nakládám do něj věci rychlostí blesku. Ale když už mám tu možnost zastavím se u knížek a prohlížím, copak tu mají na výběr. Jenže skoro všechno už jsem četla. Ne, všechno no. Tuhle ne. Seberu ji do ruky, že si přečtu stručně o čem je, když se vedle mne objeví člověk. Na tom by asi nebylo nic tak zvláštního, kdyby to nebyl kluk, který se mi líbí od nástupu na střední školu. Pozdravíme se pokýváním hlavy. Nevím, co se najednou se mnou děje. Kolena se mi chvějí, ruce se začínají potit a zrak pořád ulétá k tomu překrásnému klukovi. Jeho tmavé, delší vlasy, lehké strniště vousů, hnědé oči, tmavé řasy, vysportovaná, ale hubená postava a ležérní oblečení mě prostě přitahujou. Nedaří se mi číst, vlastně nevím, o čem ta kniha je, když se ke mně přiblíží. Srdce mi bije na poplach, až se bojím, aby ho neslyšel. Přečte si název knihy, ale tohle mi nějak uniká.
„Doporučuju, je moc hezká,“ koukne na mně, ale jeho oči zůstanou viset na mých déle, než je zdrávo.
,,Jo? No... třeba si ji pak koupím,“ jak mám vědět co mu na tohle odpovědět. Kruci, vždyť já nemám nikdy problém mluvit s klukem. Tak co se to se mnou teď děje?
,,Jinak já jsem Dušan,“
,,Linda,“ podám mu ruku a když se i on dotkne té mé, dostanu téměř elektrický šok.
,,Čteš ráda?“
,,Docela jo, ale už jsem toho přečetla spoustu, tak hledám něco nového. Ty se asi taky vyznáš, co?“
,,No literatura mě zajímá.“
„Aha, no já budu asi půjdu. Musím rychle dovést mamce nákup.“
„Pomůžu ti,“ nabídne se, ale já koukám jako by mi řekl něco neobvyklého.
„Co pak?“ usměje se a já jdu málem do kolen. Tohle.
Zaplatím u pokladny a téměř mlčky dojdeme k autobusu a naivně se domnívám, že tady jeho pomoc končí. Překvapí mě po několikáté. Nastoupí se mnou do dopravního prostředku, jenže já netuším, co bude dál. Znovu začne hovor.
,,Chodíš k nám na školu, že?“
,,Jo,“ odpovím stručně. Jak jinak.
„A co říkáš na učitele, teda jestli ti můžu sdělit tajemství, nesympatizuji ani s jedním,“ tomuhle se zasmějeme oba. Tréma mne pomalu opouští. Bavíme se o škole, o knížkách až musím vystoupit.
,,Nezašla bys někam?“
,,To nejde,“ sklopím oči.
,,Klidně počkám až odneseš nákup. Žádný problém.“
Copak můžu jít na rande? Co Tomáš??? Pak ale slyším sama sebe, jak říkám:
,,Pokud teda počkáš, půjdu. Dej mi půl hodinky.“
„Ani o minutu více,“ ujistí mne.
Jako ve snách dojdu domů. Předám mamce nákup a celkem šťastná se převléknu lehce vylepším make-up a rychle běžím za ním ven. Úsměv se mi opět vrátí na rty. Pocit viny zatlačím do nejtajnějších komůrek.
,,A jak ti vůbec můžu říkat?“ otáži se celkem netaktně, ale zajímalo by mně, jak ho všichni oslovují.
,,No, kámoši mi říkají Jhony, ale ty bys mohla.. třeba Dudu?“
,,Ok, Dudu,“ pousměji se.
Kráčíme vedle sebe a povídáme si o životě. Nevěřila bych, že si takhle někdy budu rozumět s klukem. Prakticky cizím klukem. Probereme úplně všechno. Dozvím se, že se před pár dny rozešel se svou dívkou, se kterou byl téměř rok a půl. Tím sdělením mi zase otevře nezahojenou ránu jménem Tomáš. Podvádím ho? Ne, uspokojuji v duchu sama sebe. Jakkoliv jsme si s Dušanem blízcí, nesvěřím se mu, že mám kluka. Jenže, já jsem teď tak šťastná. Nechci si to brát, nechci to kazit. Je mi s ním nádherně. Takový obyčejný kluk a přitom tak hezký. Idol všech dívčích srdcí. Během naší procházky parkem a lesem učiním ve své mysli radikální rozhodnutí. Ještě dnes to musím s Tomem skončit. Nechci ho podvádět a lhát mu. A taky chci být šťastná. Cítím, že s ním by to mohlo být ono. Ta krása, po které už dlouho toužím, a která se vytratila z mého ročního vztahu.
Chce se mi létat, vznášet, křičet, zpívat!
Když se začne stmívat, pozve mne na večeři, do nedaleké restaurace, kde už si připadám, jako bych ho znala léta. Náš hovor se v celkem intimním přítmí stočí jinam... tam, kam bych to nečekala.
,,Linuš, líbíš se mi už dlouho, a bylo pro mne utrpením potkávat tě jenom na chodbě ve škole a věnovat ti pouhý úsměv. Dlouho jsem se ve svém vztahu trápil, a bylas to právě ty, kdo mi svým nezaměnitelným smíchem, linoucím se přes všechny chodbičky ve škole, dal důvod k rozchodu,“ dlouze se mi zadívá do očí, až mě zase rozklepe zimnice. „Moc se mi líbíš Lino, a chtěl bych mít možnost tě lépe poznávat.“
,,Dudu, vyrazil jsi mi dech. Já... taky se ti k něčemu přiznám. Nemá cenu nic tajit. Co jsem nastoupila na školu, moc ses mi líbil, ale měla jsem kluka,“ prudce se zarazím a sklopím oči. „A ještě vlastně mám.“
,,No... to je trochu zvláštní,“ uhne svým pohledem.
Trapné ticho přeruší číšnice, která nám naservíruje již hotové jídlo. Obávám se, že ani jeden z nás nemá na něj chuť, avšak oba uchopíme příbor. Podívám se mu do očí a pevně řeknu:,, Dudu, rozhodla jsem se. Víš, už nějakou dobu se ve svém vztahu trápím, teď mám důvod to ukončit. A tím důvodem jsi ty.“
Hrozně se mi uleví, když to řeknu. Jistou úlevu postřehnu i u Dušana.
Jídlo do sebe naházím bez ladu a skladu. Taktéž mlčky vyjdeme z restaurace, kde Dušan nechal nejspíš celé své kapesné, a odprovází mne na autobus. Mlčíme. Drásá mi to nervy. Jestli jsem něco nepokazila. Když je autobus několik metrů ode nás, Dudu promluví.
,,Lindo, jsi úžasná holka. Vážně. Ale dokud nebudeš mít pořádek ve svém životě, nemůžu ti do něj zasahovat.“
Snad ani jako by to neřekl, mu pohlédnu do očí: ,,Uvidíme se ve škole, Dudu.“
Nasednu, beru si zadní sedadlo a zase přemýšlím. Máma si bláhově myslí, že jsem byla s Tomem, nebudu jí lhát, ale je večer, teď nějak nemůžu...
Když konečně celá rodinka zalehne, zvednu telefon a vytočím tolik známé telefonní číslo, Tomáš to zvedne vzápětí.
Píchne mne kdesi u srdce, když slyším jak říká: „Ahoj miláčku.“
,,Tome, potřebovala bych s tebou mluvit, je to důležité. Zítra se sejdeme na křižovatce v šest, ano?“
,,Tvé přání je mým rozkazem, zlatíčko,“ zavtipkuje a ani neví, jak mi to stěžuje.
Zavěsím, aby se nestihl vyptávat, nebo mi snad vyznávat lásku.
Zrovna se chystám do koupelny, kde si napouštím vanu plnou pěny. Už mám jednu nohu ve vodě, když se mi rozezvoní telefon. Poskočím, ale domnívám se, kdo volá. Bez zájmu zeleným tlačítkem zvednu hovor a téměř otráveně řeknu: „No prosím.“
,,Asi jsem se zamiloval Linuš,“ uslyším ten sametový hlas.
Hovor je ukončen, ale já stále držím mobil u ucha. Zalezu do vany, abych se snad nepřevrátila. Jsem blááááááááááázen!