Touha po vzrušení...2

Do konce týdne se neobjevím ve škole. Nevím však, jestli by nebylo lepší potkávat na chodbě Krise... protože... když sedím doma, čtyřiadvacet hodin denně je se mnou Stefan. Už se na něj nechci koukat, nechci ho cítit, líbat jeho rty... všechny tyto donedávna nezaměnitelné činnosti bych nejradši vůbec neprováděla. Nechci to, jenže... jak mu mám říct, že... že... že... co že? Že jsem se vášnivě líbala s klukem na záchodě, který má taky holku, a určitě jí to nehodlá říct, takže se vlastně nic neděje a můžeme být spolu nadále? Nemůžu, protože... protože jsem se zvrhle schovala doma a nevím, kdy vystrčím nos.

Bohužel už další týden v pondělí. Naštěstí se možnost potkání omezí na minimum. Na záchod jsem přestala chodit, jedině o přestávce, když na milion procent vím, že kluci jsou někde v dolních patrech. Jejich směrem se radši ani nekoukám, i když moje kamarádka (jako jedna z mála v téhle třídě) mě pořád upozorňuje na pohledy vysílané k nám do třídy. Kdybych aspoň měla jistotu, že má o mě zájem, ale jak to mám vědět? Zvlášť tak hezký kluk...
Každý pohled na něj ve mně vyvolává neskutečné. Třesou se mi kolena, musím se něčeho přidržet, abych nespadla, potí se mi dlaně, přestávám dýchat, je mi horko.
Tohle by měla cítit holka ke klukovi, který není její a ten, co poslušně čeká doma ji už nezajímá?
Na informatiku chodíme do čtvrtého patra (posledního) a čekáme, až nám pan učitel otevře. Jeden z mála normálních lidí tady na té škole. Jeho hodiny jsou docela fajn, i když po nás občas něco chce:-) Ne, dělám si srandu. Probereme s ním všechno možné, co bychom jiným pedagogům nemohli říci. Hodina jako každá jiná, avšak... něco se stalo. Tak dlouho se mi dařilo skrývat, a takhle blbě to poruší... právě osoba, které se to týká! Úplně nečekaně vejde do počítačové učebny právě Kris. Kdybych neseděla, asi sebou seknu. Dneska je mimořádně vyfiknutý. Vzpomenu si, že je na škole den otevřených dveří a on provází deváťáky, kteří mají o ten náš ústav zájem. Má černý oblek, bílou košili, ale postavené límce obou vrchních dílů. Lehce nagelované jeho rovné delší vlasy a ten pohled... to prostě nedávám. Ten kluk je snad den ode dne hezčí. I když to už snad více nejde. A ty jeho oči! Jenom co se setkají s mými, nápor nevydržím a uhnu. Dále se věnuji svému cvičení v excelu, na které se ale bohužel nemůžu ani trochu soustředit.
Stojí mezi dveřmi i s rodiči příští studentky a povídá, co se v téhle učebně provádí. Jsme zvyklí, že třeba k někomu i přijdou a civí mu na počítač z blízka, ale na nějakém počítači poblíž dveří. Jenže Kristofr se prostě sebere a přes půl třídy jde ke mně. Za ním cupitá zbytek.Ten pohled cítím v zádech, ale snažím se pracovat na svém.
„Tak tady třeba můžeme vidět slečnu, která momentálně pracuje v excelu. Když něco nevíte, zeptá se učitele nebo si jednoduše najede na internet. Celá škola má již dostup k internetu. Excel se probírá ve druhém ročníku a je asi nejtěžším učivem informatiky. Jak můžeme vidět, tato slečna se se vším potýká velmi dobře.“
Jéžiši, co to plácá? Nevydržím a kouknu na něj. Musím být úplně rudá. Cítím, jak mi hoří líčka. A co udělá on? Jen na mne pohlédne, lehce se usměje a já zase taji. Jako by se nic nestalo. Zase odejde a nechá tam téměř trosku. Vždyť já se z něj zblázním. Nemůžu dlouho vydržet tolik napětí, citů, strachu, lásky...
Celý zbytek dne zase nevnímám, protože to absolutně nejde. Jenže já nemůžu, musím se učit. Prostě musím a taky chci. Ach jo. Škola...

Nějak jsem se z toho dostala. Nebo za to může spíš Stefan. A jsem mu za to vděčná, i když mám šílené výčitky svědomí, že ho podvádím už jenom tím, že tak hrozně toužím... po Krisovi. Nechci ho potkávat, ale zároveň chci a nestačí mi to, nestačí mi ten jeho elektrizující pohled, chci jeho rty a jeho celého. Jsem blázen. A to jsem myslela, že mě Stefík z toho dostal. Sice mi pomohl, ale ... já se ztrácím sama v sobě. Musel poznat, že se něco děje, ale neřekl ani slovo a jen mě obskakoval a poslouchal a všechno... a vlastně mi tím zvedl náladu... jenže jak dlouho ho můžu takhle „podvádět“?...

Po škole se zase začínám pohybovat normálně. Došlo mi, že se nemůžu pořád schovávat. Prostě se budu snažit hrát „jako že nic se neděje“. Jen by mě zajímalo, jestli to někomu řekl... jelikož já bych se styděla i před nejlepší kámoškou. A co je super, s takovým postojem mi i dřív utíká čas. Nejsem tak nervózní. Prostě se snažím!

Jako každý pátek jsme vyrazili se Stefem na akcičku. Nevím, jak bych jí nazvala. Taková „tancovačka“. Ale zase jsme si se Stefem blíž. Asi nám to prospívá. Skvěle se bavíme s celou naší vlčí partou. Tancujeme, pijeme, nebo jen tak sedíme a kecáme. Když tu najednou začne hrát krásný ploužáček od Nelly Furtado. Pozastavím se, protože tu písničku miluji. Zaposlouchám se do depresivní harmonie a vůbec nevnímám okolí. Když tu se mnou někdo třese. Stefan. Pohlédnu na něj dost nechápavě. Kývne směrem na začátek stolu, kde postává Kris. Snažím se vypadat suverénně. Bez zaváhání mu pohlédnu do očí. Na tu dálku cítím, že mě prosí o tanec. Stefan se tváří docela nedůvěřivě, ale úsměv, který mu věnuji, ho přesvědčí, že se nemusí obávat. Taková dobrá lhářka já jsem. Protlačím se ke Krisovi. Zdaleka nejsem tak vyrovnaná, jak se snažím vypadat. Bez jediného slůvka mne odvleče na parket, dostatečně daleko od mých přátel, kde se na mne přitiskne. Když ho mám znovu možnost cítit tak blízko, prostě neodolám a tisknu se k němu a vnímám jeho vůni, jeho vlasy, co šimrají mne na líčku. Vůbec neřeším, co dělá zrovna dnes v tomhle podniku. Tančíme mlčky. Až ke konci skladby se mne zeptá.
„Tvůj kluk?“
„Jo,“ hlesnu.
„Lindo... co jsme to udělali? Co to děláme?“
„Já, Krisi... já ... ptám se na totéž.“
„Právě bych měl být se svou nemocnou holkou doma, podávat jí čaj a přitom tančím s tebou. Holkou, která mě šíleně přitahuje, po které tolik toužím...“
„Krisi, ani nevíš jaké mám já výčitky, ale nedokážu se tomu bránit.“
„A chceš se tomu bránit?“
„Těžká otázka, hodně těžká. Ale asi nechci,“ toužebně se mu podívám do očí, které tolik miluji a on mi splní přání. Políbíme se. Tak hrozně moc toužebně. Jeho sametové rtíky projíždí můj horní i dolní ret a po chvíli se líbáme doopravdy. Celý svět přestává existovat. Vnímám jen jeho doteky. Už dávno hraje jiná skladba, ale copak já vím kolikátá už to je? Nechci to vědět. Chci Krise, třeba teď a tady. Mám pocit, že tohle už prostě nikdy s nikým neprožiji. Tolik pocitů najednou, tolik krásy... to ani snad neunesu.
Najednou to skončí. Přestane líbat a uteče. Chtěl mi oplatit, co jsem mu udělala já? Ne – e. To ne.
Ten večer už nezvládnu a kámoši mě prostě musí tahat domů. Já, ta slušná studentka, která nikdy nic nevyvedla, nikdy se neopila... tak poprvé nemůže chodit a neví o světě. Ale třeba je to lepší.
Ráno se vzbudím s hroznou bolestí hlavy, jak to všichni popisují. Prudce vstanu a zatočí se se mnou celý svět. Ležím celý den v postýlce a zase jsem obletována. On je Stefan vlastně hrozně hodňoučký, ale můžu já za to, že jsem úplně mimo z jednoho úplně obyčejného kluka ze školy? Srdci se asi poručit nedá...

Hned na úvod se potkáme v pondělí ve škole. Kdyby to bylo o přestávce... Jenže jako naschvál mám službu, jdu se třídnicí a on taky. Nezvratný osud, fakt.
„Linuš,“ osloví mne hned, když civění z jednoho na druhého trvá moc dlouho.
„Hm?“ řeknu zbytečně přiškrceně.
„Nemysli si, že jsem ti zdrhl, ale viděl jsem, jak k nám kráčí ten tvůj bodygárd, tak jsem nechtěl riskovat nějaké problémy.“
„Bál ses?“
„Co to říkáš?“ přiblíží se o krok.
„A ne?“
„Ne, udělal jsem to kvůli tobě. Nevím, jak to chceš vést dále,“ přiblíží se o druhý krok.
„Co chci vést dále?“
„Tvůj život,“ jde ještě blíž. Zase mě tím znervózňuje.
„To já nevím,“ vzdychnu.
„Jenže já taky ne,“ přizná se a zase se přiblíží. Tentokrát ale couvnu o jeden krůček.
„A co s tím chceš dělat?“ otáži se, a zase vydržím ten upřený pohled.
„Snad my, ne?“ zvedne obočí a zase se posune o krůček dopředu. Couvnu, ale narazím do zdi, která mi brání se od něj odsunout úplně. Asi to čekal, protože zruší všechnu vzdálenost mezi námi, ruce mi chytí svýma a začneme se líbat. Pár vteřin bojuji s tím, že bych snad chtěla přestat, ale já nechci. Když ucítí, že se prakticky nebráním, ruce pustí a uchopí mou hlavu do svých rukou. Hladí mi vlasy a poté i nahý pas. Mám husí kůži, ale nedám se zahanbit. Šíleně zbožňuji jeho vlásky a taky se v nich pěkně prohrabávám. Líbáme se, jako by měl přijít konec, jako bychom se loučili.
Třísknou dveře a upozorní nás skvělý učitel informatiky, abychom se aspoň posunuli někam, kde nás nikdo neuvidí, protože projít tudy vyšší moc... asi by bylo zle.
Přesuneme se na záchod takovou rychlostí, jako bychom snad vážně někam spěchali a že na hodinu to vážně není. Znovu se k sobě tiskneme a užívám si jeho obětí. Je sice hubený, ale tak mužný. Cítím jeho zrychlený dech a potíže v džínách. Ani se mi nechce věřit, že se mi splnil sen. Tak dlouho jsem si to přála, ale muselo se to tak zkomplikovat.
Jemně, s velkou dávkou citu, ho odstrčím. Znovu si pohlédneme do očí. Prakticky se vůbec neznáme... a všechno začínáme z druhého konce. Jenže když ta touha je tak velká... blázním.
„Musím donést tu třídnici, vážně,“ řeknu nekompromisně.
„Já taky. Málem bych na ni zapomněl,“ lehce se usměje.
„Asi jsem se zbláznila.“
„Nemluv o tom, nebo mě zase přepadnou výčitky. Lindo, dej mi svoje číslo, abych ti mohl kdykoliv napsat, abychom se třeba mohli domluvit.“
Tužku nosí u sebe a proto si jednoduše napíše číslo na ruku. Odneseme třídnice, ale poté už vážně míříme každý do své třídy. Učitelka se mne ani nezeptá, kde jsem byla tak dlouho. Jo, slušní studenti to mají v určitých věcech jednodušší.
Domů kráčím jako ve snách, když najednou... okno. Není to stejné jako o weekendu. Prostě ležím na nějaké bílé posteli. Rozhlédnu se, a nikde nikdo. Co se stalo? Moje zasádrovaná noha vypovídá o něčem špatném, ale jakto? Kdy?
Všechno mi vysvětlí právě přicházející sestřička.
„Ahoj.“
„Dobrý den,“ pozdravím slušně.
„Měla jsi nehodu. Šťouchlo do tebe auto, ale máš štěstí. Odnesla to jenom noha a pár odřenin,“ jak optimisticky to řekla!
„A kdy?“
„Dneska když jsi šla ze školy. Dovezl tě sem nějaký chlapec, který to viděl, asi jsi byla z toho šoku v krátkém bezvědomí. A pak jsi usnula. Nic si nepamatuješ, to je normální.“
„No, ale budu moct brzo domů, že?“
„Možná pozítří.“
„Tak to je fajn, děkuji.“
„Jo vlastně bych zapomněla, čekají na chodbě nějací dva chlapci. Jeden, co tě zachránil a druhý říká, že jsi jeho děvče. Jsou si tak podobní, ale teda fešáci,“ mrkne na mě a odchází, aby vzápětí vešli dovnitř Kris se Stefanem. Bum! Teď budu muset konečně něco udělat, aby se to vyjasnilo...