Na dně

Kufr se se zaduněním odporoučel k zemi. Několik hostů baru se po mně ohlédlo, nejspíš čekali, že se zase postavím a uvedu věci do původního stavu, ale nemohli se mýlit vic.
Mně.
Už.
To.
Bylo.
Jedno!
Jen jsem protočila panenky, nepatrně pro sebe zakroutila hlavou a pohledem vyhledala barmana. Třemi dlouhými kroky se vzdálil od tříčlenné partičky mužů zhruba v mém věku a zastavil se u mě. „Copak Vám nalijeme?" Zkoumal mě očima, jakoby se snažil odhadnout mou volbu dřív, než ji vyřknu.
„Mí rodiče jsou rozčarovaní, protože jsem podala žádost o rozvod s jejich obchodním partnerem. Mám za sebou pět hodin cesty se všemi těmi krámy a má jediná životní opora, má jediná šance, a totiž můj bratr, mi právě sdělil, že do tohoto se tedy v žádném případě míchat nebude. Víte, co to znamená? Nemám dnes kde spát a jsem na pokraji nervového zhroucení. Nebo možná psychotického záchvatu vzteku. Takže! Nalijte mi cokoliv, ať na to aspoň na moment zapomenu a můžu si představovat, že je mi zase pětadvacet a toho chcípáka shodím i s prstenem do Seiny v momentě, kdy přede mnou poklekl. Nesnáším vodku i tequillu. Díky." Vychrlila jsem ze sebe jedním dechem a na konci se usmála. Cynicky, frustrovaně a rezignovaně současně.
„Dej jí Divokýho Jacka, Tony. A mně taky jednoho," ozval se za mnou lehce pobavený hluboký hlas. Až mi z něj naskočila husí kůže. Ohlédla jsem se, ale spatřila jsem jen široká záda sehnutá k mým zavazadlům. Bez sebemenší námahy je narovnal a konečně na mě pohlédl.
„Díky, to snad ani nemuselo být." Konstatovala jsem.
„Obávám se, že muselo. Za chvíli se to tady začne plnit, první opilec se přes kufr natáhne a Vy budete platit odškodné. Řekl bych, źe máte pěkně mizerný den i bez toho." Odvětil a přidrzle na mě mrkl.
„Poslouchal jste? To není právě zdvořilé," podotkla jsem s očima stále upřenýma na něj.
„Nedala jste se přeslechnout. Ani přehlédnout. Nejen pro ta zavazadla," sjel mě od hlavy k patě, než se vrátil zpět k obličeji, načež se nenuceně opřel o bar.
„A to si mám vyložit jak?" Zeptala jsem se.
„Jakkoliv chcete." Líně, avšak s vyzývavým zábleskem v očích, pokrčil rameny. Ve stejný moment před námi přistály dvě sklenky s temnou tekutinou, hoblinou čokolády a pomerančovou kůrou nahoře.
„Tady to máte," prohlásil barman a už zase mizel na opačný konec. Přitáhla jsem si jednu ze sklenic, abych se pokusila identifikovat obsah.
„Základem je whiskey a kafe. Neotráví Vás to," doplnil, jakoby mi četl myšlenky. „Připijeme si?" Bez odpovědi jsem sklenici pozvedla k jeho. Když o sebe cinkly, roztančily se kostky ledu uvnitř. S nepřerušeným očním kontaktem jsme upili. Drink se ve mně rozhořel. Chutnal přesně tak, jak jsem potřebovala.
„Perfektní volba," pronesla jsem spokojeně, když jsem jej odkládala zpět na pult.

„Mám celkem odhad. Takže… Chcete si promluvit?“ Povytáhl obočí tázavě.

„S cizincem, kterého jsem právě potkala v baru? To asi počká na to nervové zhroucení,“ ušklíbla jsem se.

„Tonymu jste se vyzpovídala celkem ochotně,“ pohodil hlavou směrem k mladíkovi, jenž právě v shakeru připravoval další koktejl.

„Ptal se, co chci k pití. Jako barman potřeboval znát detaily,“ opáčila jsem.

„A co potřebuji znát já jakožto jeho nadřízený?“ V očích mu pobaveně jiskřilo. 

„Nadřízený? Takže jste majitel baru?“ Znovu jsem se uznale rozhlédla. V přítmí toho nebylo moc poznat, ale vybrala jsem si toto místo jako své útočiště pro jeho atmosféru. Elegantní, ale ne snobské. „Osobně. Jsem Leo,“ natáhl ke mně ruku. Pomalu jsem ji uchopila.

„Těší mě, Lily,“ představila jsem se. Naše ruce zůstaly spojené možná o vteřinu déle, než se předpokládalo. 

„Lily… Liliana?“ Naklonil hlavu na stranu.

„Ve skutečnosti Olivie. Ale nikdo kromě rodiny mi tak neříká. Působí to tak škrobeně…“ Zavrtěla jsem hlavou. V pubertě to byla pouhá vzpoura proti všemu, co mě svazovalo. Nakonec se však přezdívka stala mou přirozenou součástí.

„Vypadáte více jako Lily než Olivie.“ Usmál se. „Takže když jsme se teď představili, zkusím to znovu – chcete o tom mluvit? Nezlobte se, nechci naléhat, jen mě znepokojuje, jak to ve Vás vře. Byl bych nerad, kdyby to schytal některý z mých hostů.“ 

„To Vám pěkně děkuji. Připadám Vám snad nebezpečná?“ Upřímně jsem se zasmála.

„Žena, která se na pětihodinovou cestu obleče a obuje takhle, je rozhodně nebezpečná.“ Znovu mě začala skenovat, čímž mě přinutil se sama prohlédnout. Uznávám, že džíny a tenisky byly příhodnější, ale nic takového jsem na sobě neměla už věky. Pouzdrové šaty a lodičky jsem naopak nosila téměř nepřetržitě. „Mám toho dost.“ Prohlásila jsem razantně a zkopla si podpatky z nohou. Leovi překvapeně vyletělo obočí. „Třiatřicet let byl tohle můj život. Vždy dokonale upravená, sofistikovaná, zdvořilá. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem měla například rozpuštěné vlasy jindy než ve spánku.“ Slova ze mě vylétla. Jen tak. Uchechtla jsem se sama nad sebou. Vtom ale Leo natáhl ruku k mým vlasům sepnutým do elegantního drdolu. Lehce se dotkl spony a tázavě se na mě zadíval. Lehce jsem přikývla. Ozvalo se lupnutí a já pocítila úlevu. Vlasy mi začaly v pramenech spadat dolů. Instinktivně jsem zatřepala hlavou a najednou byly všude. Konečky mě lechtaly na pažích. Rty se mi bezděky roztáhly. Úsměv mi opětoval.

„Lepší?“ 

„Mnohem.“

„Co dalšího shodíme?“ Mrkl na mě, zatímco si dopřál další doušek drinku.Oční kontakt jsem na dvě nebo tři vteřiny opětovala, načež jsem se naklonila k němu a zašeptala jen pro něj: „Šaty, milý Leo.“ Kopla jsem do sebe zbytek drinku, sklouzla z barové stoličky, popadla svůj majetek a vydala směrem k toaletám.

„Klidně budu asistovat,“ křikl na mě ještě s laškovně, zatímco jsem se vzdalovala.

„Tohle zvládnu sama, ale díky za nabídku.“ odpověděla jsem přes rameno.

 

Když jsem se vrátila, bar se už výrazně zaplnil. Leo se právě bavil s nějakým mužem v kožené bundě a džínách, takže si mě všiml, až jsem stála těsně vedle něj. Obočí mu vyskočilo navrch hlavy. Otevřel pusu, ale nic z ní nevyšlo. Zavrtěl hlavou. Pak konečně promluvil: „Wow, nemám slov.“

„To vidím,“ zasmála jsem se. 

„Kdybyste neměla bosé nohy, skoro bych Vás nepoznal,“ sjel mě pohledem. Přes límeček volně rozepnuté bílé košile po splývavých saténových šatech pod ní až po špičky mých chodidel. „Ehm, takže se uvidíme příští týden, Tome?“ Otočil se k muži před sebou.

„Jo, díky, Leo. Měj se. Pěkný večer,“ rozloučil se, usmál se na mě a odešel.

„Doufám, že jsem vás nijak nevyrušila,“ odtušila jsem.

„ANi v nejmenším, to byl jen jeden z mých barmanů. Měl mít zítra směnu, ale z rodinných důvodů musí odjet z města.“ Pak se na mě laškovně mrkl. „Navrhuju další drink.“

„A já přejít k tykání. K třetímu drinku už se vykání nehodí,“ pohodila jsem hlavou. Stále jsem si nemohla zvyknout na rozpustilé pohupování svých vlasů.

„Bude mi potěšením, Lily.“ Natáhl ke mně ruku a galantně si přitáhl hřbet mé dlaně ke rtům. Těsně u ní s pohledem na mě zaváhal, jakoby mi dával možnost gesto zarazit. Neudělala jsem to. Dotek na své kůži bych přirovnala k otření motýlími křídly. Jemné, rychlé. Stačilo to však, abych cítila mravenčení. 

„Můžu si sednout, nebo už je tady obsazeno?“ Pokynula jsem k židli, na níž jsem prve seděla.

„Máš ji rezervovanou. Tony, ještě jedno kolo, prosím tě.“ Mávl na svého zaměstnance, než se zase věnoval mně. „Jaký je další krok dnešního večera?“ Ulpěla jsem na ciferníku jeho hodinek. Ukazovaly krátce po osmé. 

„Ráda bych pokračovala ve spontánnosti, ale nejspíš bych si měla zarezervovat aspoň pokoj v hotelu, abych měla kde spát.“ Povzdechla jsem si.

„A nebo bys mohla spontánně využít zaměstnaneckého bytu tady nahoře,“ navrhl Leo znenadání. 

„Cože?“ Zarazila jsem se.

„Tony, budeš spát dneska nahoře, nebo jedeš domů?“ Zeptal se barmana, když před nás pokládal skleničky.

„Rozhodně domů, Tamara na mě čeká,“ odpověděl Tony nevzrušeně.

„Tak vidíš, bude tam volno.“ Pokrčil Leo rameny.

„A v čem je háček?“ Vyzvídala jsem.

„Háček?“

„Nabízíš mi nocleh, a to mě sotva znáš. Navíc jsi říkal, že jsem nebezpečná…“

„Pořád si myslím, že jsi nebezpečná. A ujišťuješ mě o tom s každou vteřinou víc,“ naklonil se ke mně a ztišil hlas. „Ale rád bych si dnes trochu zahrál na rytíře ve zbroji a zachránil krásku v nesnázích.“ Hodil na mě významný pohled, pak se zase oddálil. „Navíc tam není co ukrást. Leda bys to tam chtěla podpálit, to by mohl být trochu problém.“ Zasmála jsem se.

„Na žhářství si nepotrpím. Jak mám ovšem vědět, že bych se já neměla bát tebe?“

„Jako že bych se tam vkradl a přepadl tě? Leda bys sama chtěla. Ty dveře mají zámek, zevnitř řetízek a přes zeď sousedku s velmi lehkým spaním. Věř mi, že paní Simonovou bych si znepřátelil jen velice nerad.“ Mrkl na mě. „Pro začátek by sis tam mohla aspoň uskladnit věci, prohlédnout si to a uvidíš. O dva bloky dál je případně fajn hotel, kde přijímají hosty až do půlnoci.“ Váhala jsem. Téměř každá buňka v mém těle mi přikazovala, abych rovnou odmítla a udělala rezervaci v hotelu. Jak se sluší a patří. Jak by bylo rozumné. Ale rozumných voleb už jsem měla po krk. Tak jsem prsty objala svou sklenici, zvedla ji a pronesla: „V tom případě, Leo… Navrhuji, abychom dopili tuto skleničku, a pak mi ukážeš svůj byt.“

 

O hodinu, drink a neutichající rozhovor později jsem stála na prahu zaměstnanecké garsonky. Nevím, co jsem čekala. Snad jen strohé čtyři stěny se základním vybavením z druhé ruky, možná dokonce lehkou zatuchlinu, ač by vůbec neladila k povaze baru v přízemí. Určitě jsem však nečekala útulné bydlení, kde sice chyběla pořádná kuchyň, ale jinak nechybělo nic pro příjemný pobyt. Zatímco jsem okouzleně přecházela po dřevěné podlaze k francouzským dveřím vedoucím na malý balkon s výhledem na potemnělé město, Leo odložil můj kufr spolu s velkou cestovní taškou v chodbičce před vestavěnou skříň. Odsunula jsem dveře a ovanul mě svěží noční vzduch. Vyšla jsem ven, opřela se o zábradlí a vzhlédla ke hvězdám. Můj svět se rozpadal a já si to vlastně užívala. Najednou jsem pocítila sálající teplo po své pravici. Stočila jsem hlavu tím směrem. Leo se opíral vedle mě a se zájem si mě prohlížel. 

„Myslím, že to tady na jednu noc zvládnu,“ prohlásila jsem s úšklebkem. 

„Tak zvládneš,“ zakroutil pobaveně hlavou. „Když se tedy tak obětuješ, co kdybychom si dole dali ještě večeři. Podle toho, jak ti stoupá alkohol do hlavy soudím, že jsi toho dnes moc nesnědla.“

„Postel, večeře… Děláš takové věci často?“ Otočila jsem se k němu.

„Ano, ale obvykle jen pro své zaměstnance. Nejsi jediná, kdo dělá dnes večer věci, které jindy ne. Půjdeme?“ Nabídl mi ruku. Ochotně jsem ji přijala a v uších mi ještě doznívala jeho slova. Kdo dělá dnes večer věci, které jindy ne. Přála jsem si, aby se mé jindy proměnilo ve všednost.

 

„Kristepane, mám tu omáčku všude!“ Vyjekla jsem. S hrůzou jsem sledovala, jak mi omáčka z burgeru zatékala pod bílé rukávy. Leo se zajíkal smíchy.

„Neříkej mi, že byl tohle tvůj první burger v životě!“

První ne, ale první bez příboru,“ našpulila jsem pusu. Chvíli si mě zase prohlížel, než znovu vybuchl smíchy.

„Počkej,“ rozkázal mi, přisunul se ke mně blíž a hrábl mi do vlasů. V dalším okamžiku jsem zjistila, že mi z nich vybírá kousek salátu. Zaúpěla jsem.

„Jak se to tam dostalo?“

„Hádám, že k tomu došlo, když ti vypadlo maso z housky. Lily, musím tě upozornit, že jsi tady ve slušném podniku. A že ta špinavá košile bude muset jít dolů, pokud si chceš zachovat poslední zbytky důstojnosti,“ Zašeptal mi do ucha se smrtelně vážnou tváří, zatímco mi pomaličku stahoval svršek z ramen. Nechala jsem ho. 

„Máš zajímavé taktiky, jak ženu svléct. Máš v repertoáru ještě něco?“ Vyzvala jsem ho očima. Rty se mu roztáhly do líného úsměvu. 

„Jsi neuvěřitelně drzá. Já přitom jen chráním tvou čest,“ pokrčil nevinně rameny.

„Ach, takže moji čest. A co tvoje čest? Tu nic neohrožuje?“ Opřela jsem se loktem o stůl a podepřela si bradu.

„Moje čest byla neotřesitelná, dokud jsi se neobjevila ve dveřích mého baru,“ odpověděl pomalu. Nereagovala jsem, ale ani jsem nemusela. Jiskřivý vzduch mezi námi mluvil za nás za oba. „Nechtěla by sis zatančit?“ Zaskočil mě. Ale jen na vteřinu. Pohlédla jsem na své stále ještě bosé nohy.

„Chtěla. Ale nešlápneš mi na nohu?“ Postavil se, jediným svižným pohybem vytáhl i mě.

„A ty na moji?“ Opáčil s tváří tak blízko mé, že se naše nosy skoro dotýkaly.

„To si ještě rozmyslím,“ odvětila jsem. Bez dalšího zdržování mě odvedl na plný parket, kde si mě k sobě pevně přitáhl jednou rukou za pas, druhou uchopil mou dlaň v tanečním postoji. Začali jsme se vlnit v rytmu Represent, Cuba. S každým dalším dalším tónem jsme si byli blíž, synchronizovanější, vášnivější. S každou vteřinou jsem se cítila svobodnější, uvolněnější, sama sebou. Následovala skladba El Beso Final, při níž se náš tanec stal ještě intimnějším. Když mě v jejím závěru naposledy protočil a zase uvěznil ve své náruči, zbortily se i zbytky zábran. Propadli jsme intenzivnímu, hladovému, naléhavému polibku, při němž jsem hořela. Nenasytil mě, naopak rozdmýchal chuť hřešit. Vyměnili jsme si pohled. Oči měl temné, planoucí. Kousla jsem se do rtu. Tohle byla ta noc. Ten okamžik, kdy jsem mohla porušit všechna pravidla. A tak jsem to udělala. Uvolnila jsem se z jeho náruče, ale jeho dlaň jsem nepouštěla. Táhla jsem ho napříč barem ven. Do vedlejších dveří. Na schodišti jsme se oddali dalšímu lačnému polibku, při němž mi jeho ruce putovaly po celém těle. O dvě patra výše konečně odemkl dveře svého zaměstnaneckého bytu, jimiž jsme proklouzli dovnitř, a ony vzápětí zaklaply. Té noci poprvé.

 

Ještě jsem netušila, že ta náruč, která se mě následně zmocnila, se stane mým přístavem. Že se v ní budu od nynějška usínat noc co noc a probouzet den co den. Že se tento byt stane mým domovem na celý další rok. Že až dalšího rána společně posnídáme, zazvoní telefon a Tom se omluví z práce na další tři měsíce. Že se hned potom rozhodnu začít v Leově baru pracovat jako barmanka, dokud si neseženu práci v oboru. Že mě čeká nejnechutnější rozvodový proces, jaký si lze jen představit. Že se mnou rodiče nebudou mluvit dva roky, ale že mi bude nakonec oporou nejen Leo, nýbrž i můj bratr. Že se s rodiči usmíříme v momentě, kdy zjistím, že čekáme s Leem dítě.

Ještě jsem netušila, že touto nocí začíná úplně nový příběh plný dramatických zvratů, ale také nejšťastnějších okamžiků, co jsem dosud zažila. Že začíná náš příběh.