Jiný rozměr 2

Zakručelo mu v břiše. Uvědomil si, že má šílený hlad. Vytáhl ze zadní kapsy peněženku a přepočítal peníze. Zajímavé. Nebyl s to si vzpomenout, kde vzal takovou kupu peněz. Bylo tam 10 tisíc korun a nějaká eura, za která by se nemusel stydět. Z toho by klidně mohl žít dva měsíce. Co ale bude dělat potom? Krást? V jeho nynější situaci se to málem nabízelo. Brrr. Otřásl se. Až jako poslední možnost, když nebude vyhnutí. I jen ta myšlenka se mu příčila.
Zašel do malého krámku přes ulici. Malý obtloustlý prodavač zrovna šteloval rádiovou stanici, a tak neviděl, kdo vešel dovnitř.
„Dobrý den,“ pozdravil David automaticky.
„Dobrej. Co to bude?“ zeptal se prodavač, aniž by se otočil.
„Bagetu se salámem,“odpověděl David. A jako kdyby svůj hlas slyšel dvakrát.
Prodavač naladil nějakou hudební stanici.
„Za 39 korunek to bude,“ řekl prodavač s úsměvem a otočil se.
David řekl něco jako že děkuje a sledoval zvláštní počínání prodavače, který evidentně něco hledal pod pultem a brblal si pro sebe cos o halucinacích a že by se měl nechat vážně vyšetřit. Zašel si dozadu pro prášek na uklidnění. Za chviličku uslyšel cinknutí zvonku nade dveřmi. Vstal, že se půjde věnovat zákazníkům, ale nikde nikoho neviděl. Jen na pultíku leželo 40 korun a zmizela bageta se salámem. Prodavač zaúpěl, otočil na dveřích cedulku na ZAVŘENO a zavolal svému psychoanalytikovi.
David by byl přísahal, že ho ten prodavač slyšel, ale nejspíš to bylo jenom zbožné přání. Sedl si v parku na lavičku a hladově se zakousl do bagety. Zalitoval, že si nekoupil i něco k pití.
Přemýšlel, co bude dělat dál. Nějak mu nebylo do zpěvu a věděl, že si s tím problémem neviditelnosti asi sám neporadí. Napadlo ho zajít do školy. Přeci jenom už tam „rok“ nebyl a chtěl i vědět, jak je na tom Robin. Už dlouho se mu líbila a skoro to vypadalo, že by nebyla proti nějakému vztahu, ale nejspíš už od té doby uběhla příliš dlouhá doba, ačkoli to pro něj byl pouhý okamžik. Vstal a vydal se ke škole cestou, která pro něj byla už zažitá. Nezměnilo se téměř nic. Stromy pořád stejně vysoké, popelnice stejně přeplněné a i stojanů na kola byl stejný počet. Vešel do budovy a procházel ztichlou chodbou. Na hodinách bylo za minutu třičtvrtě na dvě. V tu chvíli se vyděsil, protože to znamenalo za minutu velká přestávka, při níž se z učeben vyhrne spousta volnosti natěšených studentů, takže se musí někam pořádně uklidit a vyrazit až bude vzduch čistý. Schoval se pod schody blízko jeho třídy a čekal až zazvoní. Podle očekávání vyběhla už pár vteřin potom spousta spolužáků a Davida při tom píchlo u srdce. Když se trošku uvolnilo u dveří, rozhodl se riskovat a vběhl dovnitř. Málem se srazil s odcházející učitelkou a přitiskl se až přímo na tabuli, která zavrzala a sjela dolů. David se poděšeně podíval po třídě, jestli si toho někdo všiml, ale všichni se věnovali sobě. Snad kromě Robin, která na okamžik zvedla hlavu.
„Pane bože ta je nádherná,“ zadíval se na ni a nemohl odtrhnout zrak. Hnědé vlasy jí splývaly po ramenou a očima jako dvě čokolády hladila po duši každého, kdo se rozhodl se v nich utopit. A David to dělal ze srdce rád. Jen její pohled mu přišel poněkud smutný. Zajímalo by ho proč. Posadil se do rohu na židli, která tam stála léta letoucí pro návštěvu, ale co si pamatoval, nikdy na ni nikdo neseděl. Taky bolestivě zavrzala a chvíli to vypadalo, že ho ani neudrží. Nebyla ve stavu k tomu uzpůsobeném. Naštěstí zbývala do konce vyučování jen jedna hodina. Hltal slova učitele Nováka o fyzikálních projevech kosmického působení a Robin skoro přestal vnímat. Fyzika obvykle pro Davida zrovna zajímavá nebyla, ale tentokrát dával pozor jako ještě nikdy. Když totiž umírá ve vesmíru hvězda, může se utvořit černá díra, která do sebe vtahuje spoustu věcí a přenáší je prostorem a časem po celé galaxii. Byla by snad tohle odpověď na jeho nastalou situaci? To je ale hloupost. Kde by se vzala v jeho pokoji černá díra. Tam přeci planety běžně neumírají a David taky neskončil na konci galaxie. Kdepak. Jako možnost hezké, ale nejspíš by to bylo příliš snadné vysvětlení.
Hodina skončila a David jakoby se probral z dlouhého snu, když začaly vrzat židle spolužáků, kteří se už už hnali domů. Rozhodl se sledovat Robin. Chtěl vědět, jestli si náhodou někoho za tu dobu nenašla. Bylo mu jasné, že by jí to nemohl mít za zlé, ale i tak by mu to zlomilo srdce. Jenomže vědět to prostě musel. Chtěl mít jistotu. Třeba se jednou vrátí. Kdo ví.
Robin šla přímo domů. Žádný odpolední plán neměla. Protáhl se za ní domovními dveřmi i dveřmi jejich bytu a doufal, že bude kde se schovat, aby jím nic neprošlo. Robin vzala tašku a odebrala se do svého pokoje. Shodila tašku z ramene a lehla si na postel. Zavřela oči a chvíli prostě jenom odpočívala. David se procházel po pokoji a prohlížel si věci, které tam měla uložené. Knížky v knihovnách, útržky novin o místním volejbalovém týmu, fotky koček, učebnice, sešity. Nic závratného.
„Máš pěkný pokoj, Robin,“řekl David plně si vědom toho, že ho neslyší. Robin se taky ani nepohnula a dál nehybně ležela.
„Chtěl jsem se sem podívat za trochu jiných okolností, ale takhle si připadám skoro jako kdybych tě šmíroval a to jsem nechtěl. Promiň. Prostě jsem si nemohl pomoct.“
Robin si zhluboka vzdychla a vstala. Začala se převlékat. To David opravdu nečekal, protože se najednou cítil opravdu hrozně. Ale zase na druhou stranu měl jedinečnou příležitost vidět Robin bez oblečení. Jakkoli špatně se cítil, nic ho nemohlo odtrhnout od pohledu na ni. Svlékla si tričko a objevila se hebká lehonce opálená kůže na bříšku. Měla ho jenom maličkato vypouklé. Taky se za ně hnedka chytla a zatahala. „Špek,“ pronesla otráveně. Ten ale Davida pramálo zajímal. Spíše ho zaujaly její ňadra v černé hladké podprsence. Kéž by se jich jen směl dotknout. Ucítil nezaměnitelný tlak ve svých kalhotách a raději zavřel oči. Tohle vážně neměl dělat. Uvědomoval si to čím dál tím silněji. Narušil Robiino soukromí a nafackoval by si. Jenomže mu také bylo jasné, že díky tomu, co teď viděl, by to stokrát potom udělal zase. Byla překrásná. A jemu pohled na ni bral dech.