Konec je jen začátek - Kapitola 1
Anotace: Konečně jsem začal psát povídku, která se mi už delší dobu rýsuje v hlavě. Doufám, že se bude líbit...
Sbírka:
Konec je jen začátek
Den, kdy se to pokazilo
Dešťové kapky pleskaly na čelní sklo od auta, ale zůstaly tam jen chviličku, než je setřely gumičky stěrače. Pršelo, ale přitom bylo překvapivě jasno, jakoby svítily samy mraky. Tohohle všeho si Petr všiml, ale nijak ho to nerozhodilo. Už delší dobu byl překvapivě klidný, jakoby bez emocí. Jeho život se v posledním roce tolik změnil, že se stal už takřka apatickým. Skoro před rokem mu skončil vztah, o kterém si myslel, že vydrží celý život. Měli spolu už plány, chtěli spolu žít a mít rodinu, ale jednoho dne najednou odešla. Bez vážného důvodu, prostě řekla, že už s ním nechce být. Tohle byl začátek dominového efektu, který mu úplně změnil celý život. Odstěhoval se z bytu, kde spolu bydleli do garsonky na druhém konci města a chtěl začít znovu. Pomalu se snažil dostat z tohoto zklamání, ale vzhledem k novým starostem se na práci nezvládl soustředit jako dřív a všechno vyvrcholilo ve chvíli, kdy měl na starosti projekt pro hlavního klienta a kvůli roztěkanosti přehlédl závažný problém. Dostal výpověď na hodinu a už víc než půl roku byl na podpoře a dožíval z úspor, které měl původně našetřeny na budoucí rodinu. Ve svých dvaceti sedmi letech se přestěhoval do jediné nemovitosti, která mu ještě zbyla. Do svojí garáže na kraji města, kterou původně měl pro své auto, Škodu Forman. Bylo to první auto, které měl. Dostal ho ke svým osmnáctým narozeninám a poté, co od něj všichni známí pomalu odešli, tak to byl jediný kamarád, který sic nemluvil, ale stále zůstával věrně s ním. Momentálně ale jel ve svém novějším autě, které používal na běžné jezdění. Věděl, že vzhledem k tomu že dnes vybral poslední úspory z účtu, aby mohl nakoupit jídlo na týden, tak ho v brzké době bude muset prodat, ale odkládal to na poslední možnou chvíli.
„Zítra spolu zajedeme do bazaru a budu tě tam muset nechat“, pronesl polohlasně částečně pro sebe, částečně pro auto, ve kterém se blížil ke svému domovu, garáži. „Nemůžu jinak, tak mi to neměj za zlé. Už nemám za co koupit jídlo. Víš, jak na tom jsem.“
Zahnul z hlavní silnice mezi garáže, kde teď trávil většinu svého času. Zaparkoval na straně, aby nikomu nezavazel, vystoupil a začal z auta pomalu vyndávat tašky s jídlem, za které utratil poslední peníze, původně určené úplně k jinému účelu. Už se smířil s tím, že život lepší nebude a rezignoval na všechno, co kdy v životě chtěl. Otevřel garáž, protáhl se kolem auta dozadu do malého koutku, který mu byl domovem. Pomalu uklidil jídlo do ledničky, nikam nespěchal, měl času, kolik chtěl. Ještě naposled vyšel ven, aby si vzal z auta mikinu a překvapilo ho zvláštní světlo. Vzhlédl k obloze a uviděl něco, co mu vyrazilo dech.
„Polární záře?“ vypadlo mu bezmyšlenkovitě z pusy a v hlavě mu začaly běhat vzpomínky na učivo střední školy. Obloha hrála všemi barvami a svět byl najednou krásně barevný. Ale jen na chvíli.
BUM!!!
„Co to sakra bylo?“ vyhrkl ze sebe Petr leknutím a podíval se směrem, odkud se rána ozvala. Uviděl pouliční lampu, které chyběla celá prosklená část a jen doutnala. Najednou se ozvalo bzučení, které sílilo. Otočil se směrem, kde věděl, že jsou dráty vysokého napětí. Mezi dráty přeskakovaly obrovské elektrické jiskry, které zářily jasným modrým světlem. Dráty najednou začaly rudnout a z nejvyšších vyšlehl plamen, který je přepálil a poslal k zemi. Tohle byla scéna, která Petra vyděsila k smrti. Rozběhl se směrem k autu zaparkovanému venku, chytil za kliku a elektrická rána mu proletěla celým tělem. Z auta se začalo kouřit a byl cítit zápach spálené elektroniky. Tohle byl poslední impulz, který v něm nastartoval zvířecí pudy a dal se na útěk do relativního bezpečí garáže. Instinktivně zavřel vrata a sáhl po vypínači. Nic se ale nestalo.
„Co se to sakra děje?“ proletělo mu hlavou, popaměti se protáhl dozadu a sáhl po baterce v polici. Další, ale o poznání menší elektrický šok mu projel rukou. Odhodil baterku a sáhl po telefonu v kapse od bundy. V ruce ucítil horkou plastovou krabičku a zacítil zápach spáleniny. Telefon byl také zničený.
„A co teď?“ začal panikařit. Všude kolem tma, z venku se ozývalo bzučení a vzdálené rány, které nevěstily nic dobrého.
„Co se děje? Válka? Nehoda v elektrárně?“ Myšlenky se mu honily hlavou jedna za druhou a začínal ho zachvacovat pocit beznaděje. Jen zmateně stál ve tmě a nevěděl co dál.
Za chvíli si oči pomalu zvykly na tmu okolo a uviděl jemné obrysy toho, co bylo jeho domovem. Postel u stěny, stoleček s plynovým hořákem a lednička, která ale nevydávala obvyklé bzučení.
„To chce klid“ proletělo mu jeho zmatenou a zoufalou hlavou a tahle myšlenka zapůsobila jako záchranný kruh, který někdo hodí tonoucímu. Pomalu se začal uklidňovat a jeho mozek začal zase částečně přemýšlet na normální úrovni.
„Vařič!“ bliklo mu v hlavě a volným krokem se začal přesouvat k místu, kde viděl obrysy stolu. Nahmátl krabičku sirek a jednu na třetí pokus zapálil. Všechno osvítilo slabé oranžové světlo, Petr pomalu otočil kolečkem hořáku a zapálil ho.
Oheň. Věc, ke které se lidstvo upínalo už od začátku věků. Přinášel světlo a teplo do temnoty a zaháněl strach. Petr si sedl na židli a zíral do plamene. Jeho myšlenky se najednou zastavily a on zůstal fascinovaně sedět a sledoval mihotavý plamínek. Celé jeho tělo se najednou uvolnilo a jeho víčka najednou začala těžknout.
Probral se s cuknutím, kterým málem převrátil stůl. Nevěděl, jak dlouho spal a jestli vůbec usnul, nebo jen na chvíli zavřel oči, ale věděl, že tohle není bezpečné. Jeho tělo fungovalo v nouzovém režimu a ovládala ho únava. Z venku slyšel kakofonii bzučení a vzdálených výbuchů, které ho přesvědčily o tom, že venku nic nového nezjistí. Zvedl se, zamknul dveře garáže a vydal se k posteli. V klidu si ustlal, vyzul boty, lehl do postele, zhasnul hořák a tma ho znovu pohltila.
„Co teď bude?“ byla poslední myšlenka, která mu proletěla hlavou těsně před tím, než ho přemohla únava a on usnul bezesným spánkem.
Komentáře (1)
Komentujících (1)