The Game-01 The player

1
Našlapoval přes špičky, velice lehce, téměř neznatelně. Jen aby ho zpívající podlaha neprozradila. Klouzal tajnou chodbou, jejíž účel byl původně pouze obranný. Nedalo se jí upřít, že je perfektně uspořádána. Díky němu se dnes stala lukem, který praskne a zraní lučištníka. Stín, jeho věrný přítel, jej také doprovázel na každém jeho kroku. Byl již velice blízko. Jen pár kroků jej dělí od hlavní chodby.
I tuto vzdálenost dokázal překonat hravě. Nyní tedy pomalu odsunul stranou část falešné zdi. Nevrzla, snad to bylo jeho uměním, snad nedokonalostí návrhu…nebo se pánům tohoto hradu zdála zpívající podlaha dostatečnou ochranou.
Fungovala dobře. Právě teď mu ohlásila samurajskou hlídku, která by jej jinak nemile překvapila. Takhle měl čas potichu sáhnout do kapsy a vytáhnout čtyři shurikeny, které se zatřpytily jako malé ozubené hvězdičky na krvavě rudém nebi. Jakmile hlídka vystoupila zpoza rohu, mrštil jim je k nohám. Hlídka vypadala zmateně a vteřinku zaváhala, než vytáhla katany. To mu stačilo.
Pád dvou plně ozbrojených těl vyvolal zvukovou reakci hodnou početné skupiny gejš. Podlaha tedy dosud plnila svůj účel.
Maskovanému ninjovi nezbylo, než vyvolat zmatek a hledat při požáru, který vyvolal protržením olejové lampy jednoho ze samurajů. S nelibostí si přitom uvědomil, jak rychle mu běží čas. Oheň se ihned zakousl do papírových stěn a jemu nezbylo, než se rozběhnout po zpívající podlaze. Šedomodrý oblek mu nyní byl k ničemu. Šátek, který mu spolehlivě zakrýval tvář od brady až k ústům mu však posloužil jako filtrační maska.
Když doběhl do předem určeného pokoje, princezna tam stále byla. Seděla na zemi a meditovala, čemuž se v jejím společenském postavení nedivil. Věřila všem zásadám tamního světa. Oni se o to postarají. Oni ji ochrání. Samurajové. Pocítil nutkání se ušklíbnout. Princeznu měl na dosah. A Keiliin šampion se ještě ani neukázal. Jen čtyři kroky jej dělily od osoby.
„Půjdete se mnou, princezno.“ Pronesl ledovým a (minimálně podle něj) hrůzu budícím hlasem. Nestalo se, jak očekával. Černovlasá dívka sebou neškubla. Naopak. Ozval se klouzavý zvuk a ona vytasila katanu tak rychle, že si to snad ani nestihl uvědomit. Všiml si toho, až když mu před očima začal blikat velký rudý nápis „GAME OVER“. Zanadával, porážka jej naštvala, a nechal Asistentku, aby z něj vytáhla čip.
Protáhl jsem ztuhlé tělo a podíval se směrem ke sčítací tabuli. Jeho jméno se propadlo o tři příčky, zatímco jméno „Tuuli Saarinen“ stouplo o dvě příčky nahoru. Tuuli. Nejraději by ji teď zabil. Ozval se uznalý potlesk, když zrzce vytáhli čip a ona se zase vrátila zpět do své osobnosti. Nutno podotknout, že jejich zápasy sledovalo jen málo lidí. Alespoň se už promítaly…
„Sorry, Otso, nenapadlo mě, že mi dají princeznu.“ Pousmála se. To jeho také nenapadlo. Odbila jedenáctá. Všichni začali vytahovat papíry s programem. Ozvalo se šeptání typu: „Hej, dneska proti sobě jdou Sini a Suvi“ a obdobné „Aha, jo tak to bude asi sranda, zajímalo by mě, co si vylosujou.“
„Jdeš se dívat?“ zavolal Otso na zrzku, která jen pokývala hlavou. Souboje první desítky byly vždy zajímavé. A teď proti sobě půjdou dva z první desítky. Čtvrtá Suvi a druhý Sini.
V první řadě sedadel seděli lidé z první padesátky. Tam ti „druholigoví“, mezi něž byl Otso řazen výsledky v tabulce, neměli právo strčit špičku nosu. Poslušně, jak se od něj očekávalo, si sedl do první řady. Ona to nebyla první řada, ale byla to „první-řada-pro-loosery.“ S úsměvem si uvědomil, že ulovil celkem dobré místo. Takhle uvidí Suvi.
Když se zhasla světla a jediné reflektory svítily na dvoje dveře, hovory okamžitě utichly. Nejprve se otevřely dveře, ze kterých vyšel Sini. Ozval se hromový potlesk a výskání mnoha dívek. Sini nebyl nejhezčím, ale díky svému smyslu pro humor a tučnému kontu velice oblíbeným Hráčem.
Když na scénu vstoupila Suvi, pro většinu Hráčů přestal existovat okolní svět. Vyjma dokonalé postavy bylo na Suvi něco ohromujícího. A její hráčské schopnosti byly taktéž skvělé, což byl jeden z důvodů, proč byla ve Středisku elitou.
„Čipy.“ Pronesl ženský hlas. Byl to hlas ředitelky. Paní Tähti tuhle Akademii vytvořila a sama byla nejlepší hráčkou své doby. A dle názorů všech žáků byla skvělá.
Před Hráči vyjela ze země tabule, ze které oba vyjmuli své čipy. Jakmile se jich dotkli, čipy zareagovaly a počítače k nim připojené změnily prostředí na nějakou planetu ve vesmíru. Velikostí odpovídala Uranu, ale měla spíše Saturnovy prstence. Jakmile přišly Asistentky a zavedly jim čipy do otvorů, které měl každý za uchem, jejich postavy se změnily. Stále vypadali stejně, ale oba najednou seděli ve vesmírných lodích a chystali se proti sobě začít bojovat.
Ti, co neseděli v řadě pro první desítku, ani nestačili Hru vnímat. Neměli tak vycvičený zrak, takže jim reakce starších kolegů připadaly až nadpřirozeně dokonalé. Otso vyl v celkovém pořadí slušný průměr, takže jediné, co viděl, byly míhající se světla, slyšel rány, ale ty přicházely až s velkým časovým zpožděním.
„Chyby systému-chyba systému.“ Ozvala se rány, menší elektrický výboj a Asistentky se okamžitě rozběhly k Suvi a Sinimu, aby jim vytáhly z hlavy čipy. Ani ne o minutu později systém znova naskočil, ale některé informace z čipů zůstaly Hráčům v hlavách, když došlo ke zkratu, takže museli být odvedeni na ošetřovnu. Ostatní sledující jen nespokojeně zamručeli. Otso mlčel a jen se díval na místo, kde ještě před chvílí stála Suvi.
„Otso, co je?“ zajímala se Tuuli. Odpovědí jí bylo jen nepatrné škubnutí hlavou. Povytáhla obočí a zamávala Otsovi rukou před obličejem. Trhl sebou.
„Právě jsem dostal geniální nápad.“ Pronesl a bez rozloučení odešel.