Dobrá rada

"Miláčku," ozvalo se medově z ložnice, právě když jsem si k rozečtené detektivce naléval skleničku koňaku. Novomanžela nebo nějakého nezkušeného zajíce by taková výzva nepochybně vzrušila, rozproudila mu krev a přivedla ho do extáze, ale já, po dvacetiletém soužití, se zmohl jen na jakési neurčité zabručení.

"No tak, slyšíš!" ozvalo se znovu v poněkud vyšší tónině, která hrozila brzkým přechodem ve zvuk požárnické sirény.

"Slyším," přiznal jsem rezignovaně, odložil knížku a vešel do ložnice. Už předem jsem věděl, co uvidím. Mladé, svůdně poodhalené ženské tělo, dokonalé svojí harmonií, chvějící se nedočkavostí.

"Dnes ne," řekl jsem prosebně.
"Dnes ne! Včera ne! A předevčírem? ... Předevčírem to nestálo ani za řeč," obviňovaly mě našpulené rtíky.

Zrudl jsem jako krocan, neboť každý muž je alergický na připomínky ke svému mužství, a zařval: "Sakra, myslíš taky na něco jiného?! Dej se vyšetřit, animírko!"

"Já doktora nepotřebuju ... já ne! Ty si k němu ovšem rozhodně zajdi," sekla po mně zlým pohledem.

Zalapal jsem po dechu a pak, docela tiše, kapituloval. "Máš pravdu, brouku. Hned zítra se u něj zastavím.

"Hodný," obdařila mě okouzlujícím úsměvem a zároveň mi udělala místo.
"Dobrou noc," řekl jsem a rychle zmizel z ložnice. Ještě za dveřmi jsem zaslechl nelichotivou poznámku o kapounovi, kterou se mě marně snažila vyprovokovat.

Toho večera jsem se už k detektivce nedostal. Dlouho do noci jsem přemýšlel a probíral okruh vlivných přátel. Ano, půjdu k doktorovi, jak jsem slíbil, jenom profese bude jiná, než jakou měla má drahá na mysli.

Druhý den jsem zaskočil za známým právníkem a ke svému překvapení se dověděl spoustu nepříjemných věcí. To, co mělo být snadnou záležitostí, se v kličkách novelizovaného zákoníku stávalo prakticky neproveditelné.

"Prosím tě, kdo navrhl tyhle dodatky?" nedokázal jsem potlačit ironii v hlase.
"Celosvětový svaz kyborgů," řekl bez zvláštního nadšení.
"Jak jste jen mohli souhlasit s tím, že budou mít stejná práva jako lidi? Nechápu!"
"Hrozba generální stávky. Dovedeš si představit, co by to znamenalo?"
"Zmatek nad zmatek," připustil jsem hořce. "Šikovně nás dostali, jen co je pravda."
"Smiř se s realitou," doporučil profesionálně.

"Dobrá rada nad zlato," ušklíbl jsem se. "Já však potřebuji, aby jí byl snížen sexuální potenciál."
"K tomu je bezpodmínečně nutný souhlas obou partnerů."
"Člověče, ten od ní nikdy nedostanu!" vyhrkl jsem s obavou nad chmurnými vyhlídkami do budoucnosti.
"V tom případě tě můžu jedině politovat. Proč sis ji nechal nastavit tak vysoko, trumbero?"
"Zpočátku mi to nedělalo žádné potíže. Vždyť víš, jaký jsem byl..." hledal jsem vhodný výraz.
"Děvkař," našel jej přítel okamžitě.
"Jo," akceptoval jsem jeho ocenění bez komentáře.

"A na zadní kolečka jsi nepomyslel, co? Opotřebování organismu je u lidí nesrovnatelně rychlejší než u kyborgů. Tos nevěděl?"
"Věděl, ale počítal jsem s tím, že pozdější snížení její aktivity se obejde bez problémů."
"Donedávna tomu skutečně tak bylo. Nyní se takový zásah považuje za částečnou destrukci jejich osobnosti. Bez souhlasu ... máš smůlu, kamaráde."
"Všechno se dá obejít, podmáznout ..."
"Kdepak. Tohle je příliš choulostivá záležitost."
"Tak to jsem tedy v pěkné kaši," povzdechl jsem si. "Opravdu mi nemůžeš pomoci?" chytal jsem se stébla.

Zakroutil hlavou, ale potom odněkud vyštrachal ohmatanou brožurku: "Nic jiného ti nemůžu nabídnout."

Letmo jsem přehlédl obsah a znechuceně s ní praštil na stůl.

"Nikdy, rozumíš, nikdy!" křičel jsem vztekle. "Na tohle v životě nepřistoupím!"
"Jak myslíš. Kdyby sis to náhodou rozmyslel, mám pár dobrých známých."

Vracel jsem se domů ve špatné náladě, nicméně pevně rozhodnut, zachovat status quo. Mé odhodlání však vydrželo pouze do příštího: "Miláčku!"

V tu ránu šlo všechno stranou. Vykoktal jsem něco nesouvislého a běžel za přítelem.

"Věděl jsem, že přijdeš, i když jsem tě nečekal tak brzy," uvítal mě s úsměvem a hned se začal oblékat.
"Já ještě ..." opět mnou zalomcovaly pochybnosti.

Bez ohledu na mou nerozhodnost, pečlivě ukládal potřebné formuláře do tašky.

Vrzly dveře, a do kanceláře vplula elegantní brunetka s velkýma modrýma očima. "Už jsi skončil, miláčku?" zavrněla.

"Jdeme!" vykřikl jsem téměř nepříčetně a zcela pominul pravidla slušného chování, táhl jsem ho ven. Kupodivu se ani moc nebránil.
"Přijdu pozdě," řekl své krásce a na chodbě ještě dodal: "Dnes na mě nečekej." Nechci si vymýšlet, ale tenkrát jsem měl pocit, že jsem v jeho hlase postřehl jistou úlevu.

Tiše jsme seděli v taxíku a já žmoulal ve zpocených rukách onu zatracovanou brožurku. "Vidím, že tě moje náhlé rozhodnutí nijak nepřekvapilo," nevydržel jsem déle mlčet.

Podíval se na mě chápavým pohledem. "Ta tvoje má zřejmě také hlas číslo šest. Tehdy to byla velmi žádaná modulace."

Měl pravdu. Hlas jeho přítelkyně byl k nerozeznání od hlasu mého trápení a jen uspíšil mé rozhodnutí.

"Stav se za měsíc," spiklenecky na mě zamrkal, když jsem zmátoženě vycházel z kliniky. Nejraději bych ho nakopl, protože jsem si uvědomil, že nejspíš zraje do mé situace. "Ty potvoro," řekl jsem procítěně. "Jsem pro tebe pokusný králík, viď?"

Mlčel a jen nepatrně kývl hlavou.

"Miláčku," ozvalo se roztouženě.
"Hned jsem u tebe, broučku," odpověděl jsem něžně, odložil erotický časopis a spěchal do ložnice. Před dveřmi jsem jen docela maličko zaváhal, ale vzápětí odhodlaně stiskl spínač. Čeho se bát? Podle prospektu vydrží tělo z bioplastu mnohem víc než má původní schránka, nehledě k tomu, že některé příliš opotřebované díly vám poměrně snadno a levně vymění. Usmál jsem se a vešel s pocitem neodolatelného svůdce.